únorně

francouzština se prej napodruhý učí líp. musím to zkusit.

anouk říká, že mám víc psát, ale já bych se raději hrabala v minulosti, která se nějak vrší - starý poznámky roztroušený všude možně, málokdy s nějakým nadčasovým významem (i always fall in love for a reason. but it never makes sense. - 28.10.2008) - vyházený plakáty (ach ano, sweet 16) - starý moleskiny a jiný notepady, který pročítám.

hromady keců a bezúčelnosti, mimo jiný.

dívám se na: darii, čtu: asi milion věcí najednou, jako vždycky, poslouchám: poslední dobou hlavně ženy. a fotím neděle. a plavu. (a bude jaro, ach.)

finished

365

2o11

arkádový dveře bez fotobuňky se přede mnou samy otevřou, ale jinak má tenhle rok šanci na to bejt docela normální.

a první pondělí v roce má smíšený signály: výtah čeká na patře, ale cestou zjistím, že jsem si vzala obráceně triko.

soh...

mít dovolenou a být doma doesn't match. roste lenost, vyspávání, hraní her a pocit provinilosti "jestli já bych neměla dělat něco užitečnýho".

chtěla bych bejt jako b., která se pořád směje a svý pochybnosti si nechává pro sebe. je to hrozně osvěžující. r. dělá hodně let na klinice s nedonošenejma dětma. včera se nás po xtým drinku ptala, jestli to náhodou není zbytečný. jestli se do toho nedává příliš peněz, který pak někde jinde chyběj. b. by určitě neměla cestou domu slzy v očích, jako moje poslední dobou přecitlivělý já.

(na druhou stranu existuje i moje extrovertní já, který komunikuje s lidma v nočních tramvajích a poslední dobou se čím dál tím míň bojí mluvit. i když občas má problém se vymáčknout.)

doběhlo mi 365. v novým roce chci dofotit metro, konečně nafotit anouk.věci a určitě zopakovat 94 days of summer. a fotit víc na film.

a když jsme u toho metra, slibuju si míň rozmazanejch návratů domů. ony jsou poslední dobou takový příliš lítostivý.

boxing shadows in my sleep

ve vlaku jsou lidi slušně oblečený, jen já mám roztrhaný legíny, přes ně brufenový síťovaný punčocháče, brufenový boty, brufenovej kabát, padoušskej šátek a klobouk po dědovi. a to mi bude sedmadvacet. jsem posedlá hrou na detaily. šátek a sukně jsou stejně pruhovaný a náušnice - brufenový zavírací špendlíky. mám pocit, že něco zaháním.

možná zimu. za oknem je zima.

i can't believe what god has done
he took the heat out of the sun
and now it seems the world
is growing colder

zima je všude.

na jednom konci země mi zlý kocour macho poškrábe ruku. bolí to ještě o dva dny pozdějc. na druhým konci země otáčím knoflíkem topení a sleduju, jak často sch kýchá a jestli to není moc. na druhým konci planeta je jedna kočka, kterou jsem krmila v jednom skoroterasovým bytě v centru prahy, vážně nemocná. (ta druhá umřela, už to je víc než rok. kočky by neměly umírat.)

ztrácím prostory. v tomhle bytě už bydlí někdo jinej (výhled na prahu, knihovna, večírky), stejně jako v bytě v brně, kam jsem jezdila šest let pít, postávat na balkonu uprostřed zimy, vařit při svíčkách, krást mlíko do kafe. stejně jako byt ve vršovicích.

zaječí úmysly. ticho a samota. zase bude tát. zase se zlomí rok. zase se prodloužej dny. (paralyzovaná tmou a zimou.)

simplicité

la simplicité est la propriété, la condition ou la qualité d'être simple et non-combiné.

život spočívá v drobnejch radostech, medituju nad krájením mature red chedar a naléváním red wine. částečně je to vlivem s elegancí ježka, částečně počasím.

přivírám oči proti větru, kterej tady na větrný hůrce nikdy foukat nepřestane a dneska mě šlehá vločkama a já klopýtám - měsíční krajinou sněhu a stop - zúženým zorným polem - a sama sebou. hibernuju a počítám kroky do tepla.

drobný radosti. dítě ve mně, který ještě ráno upadlo před vchodem do metra, zkouší, jak to klouže.

klouže to klouže to na klouženkové dráze.

a tou náladou posledních dnů, tou zimou, touhou po osamělým venkově, tichu, ohni v krbu, stádu ovcí, kočce na klíně, knize (a nikdy jsem nebyla skromná) a skleničce vína. touhou po nezávislosti na okolním světě, touhou po nezávislosti na rolích.

drobný otázky. proč vlak v 21:42 má první dva vagony úplně plný? jak se to stalo? pustím si dire straits a na straně 145 v ježkovi je najdu. proč? (hudba je vůbec kapitola sama pro sebe.)

drobný lásky. schrödinger se v noci tulí a přede. (ráno ti udělám kafe a když pootevřeš oči, řeknu ti, že je venku zima a sněží. mateřskost toho gesta mě děsí.) a jsem oklikou na začátku, u těch drobnejch radostí, u kterejch člověk nikdy neví, jestli nejsou tou svojí jednoduchou krásou vlastně jeden velkej patos. (nejsou.)

anebo mám jen období rovnání, škatulkování a kategorizování a chtěla bych všechny kousky sýra stejně velký.

drobný radosti (psáno v pátek)

dám si na hlavu všechny čepice a budu se fotit.

výjimečně zmizím ze synkáče neposledním autobusem. vnímám. jasná hvězda nad arkádama (ano, je to jupiter), mám novou pruhovanou čepici a přímo před domem je úplně žlutej strom. teda on má jen úplně žlutý listí, ale chápete, jak to myslím.

let's go outside. all is happening outside.

v posledním tejdnu se několikrát obrátí všechno. nesejde na mně, já můžu jen držet krok. neztratit se. nenechat se oškubat větrem a zmást klamně teplym počasím.

já tenhle telefonát čekám pořád, řeknu u kuchyňskýho stolu v domě rodinným a obrátím do sebe 75% rum, abych přestala brečet. funguje to. ale přestože chytám krok, uvědomuju si, jak moc jsem tenhle běh za sebou ještě potrvá. možná se to krátí.

6× malý pivo, dělám čárky, a když se odklepu (zima fyi) domů, jsou tu oba a já jsem tak strašně ráda, že tu jsou, že se sch zase v noci přitulí, moje ňuňu, že bude lilek spát v nohách postele, a že mi to takhle možná stačí.

and if i show you my dark side
will you still hold me tonight
and if i open my heart to you
and show you my weak side
what would you do
would you sell your story to rolling stone
would you take the children away
and leave me alone
and smile in reassurance
as you whisper down the phone
would you send me packing
or would you take me home

hlavou dolů. já a kocouři si pustíme něco na notesu. a zima zůstane outside.

oh the last day of summer never felt so cold

tady a teď nedávám.

na kavalírce plane babí léto a já skládám blbý básničky.

já jsem prostě vždycky o moc kroků napřed. nevidím to co je, koukám, co může být. - mně to přijde jako lepší model než mám já. - mně to přijde jako průser.

babí léto. čistá hlava. nedostatek čehokoliv.

je nám líto, ale nemůžeme zprávu doručit, telefonní číslo v síti vodafone neexistuje.

jsem ztracená ve vztazích lidí kolem sebe. píšu míň a míň. dioptrie růžových brýlí ve švanďáku. ve svý lajně čisthlavosti si povolím dvě deci červenýho. v lokalbloku sedím a zároveň tancuju, nějaký sebevědomí mě dohání až ve chvíli, kdy mám pocit, že je to zbytečný.

tady a teď není. jsem furt deset let v budoucnosti a v každým okamžiku minulosti. furt. project manhattan.

psala bych. spala bych. snad příště, dřív.