všechno je. temný jako tohle temně růžový víno. francouzský. má moc pěknou barvu, která světlá směrem k užšímu konci skleničky. nadechnout se. vydechnout se. napít se. ten čas, než člověk najde něco na otevření, protože za dva roky společnýho soužití jsme ani jednou neměli na normální vývrtku. a tak je to se vším.

ne, nezvládám. nemám náladu. odjedu na koncert do brna a rozladěnost nepřekoná ani hudba. ani červený. tenhle tejden je špatnej špatnej špatnej. vidinu na další práci jsem si zabila sama svojí nepotlačitelnou upřímností, přitom práci potřebuju. potřebuju peníze. utrácím za pitomosti jako je víno, jako je kyblíček naloženejch hermelínů. nebo šaty, který mi nejsou, protože nejsem schopná chodit cvičit.

potřebuju sebejistotu.

musím udělat tisíc drobností a nejsem schopná začít ani s jednou. zjistila jsem, že jsem omylem vodafonu zaplatila předuloženou částku místo aktuální. takže další peníze pryč. neustále jsem na hranici zhroucení. neustále do něčeho vrážím, z každý situace, kdy se mám zachovat jako normální člověk v normální sociální situaci, vyjdu jako idiot. nadechnout, vydechnout, potlačit slzy. a stejně je za tím vším to, že vím, že to nikdy nebude lepší. zase mě všechno vytáčí, i když to není úplně my time of the month. ztrácím věci v tomhle miniaturním bytě. naposledy kartáč.

nadechnout, vydechnout, nadechnout vydechnout nade vyde

i could be your flower if you'd only water me

měla jsem smutnej erotickej sen. chtěla bych svejm snům víc rozumět. umět je víc prožít. zavřít všechny okna. neotevírat nový. nehledat pomoc tam, kde není. nehledat úniky. jsem pořád stejně nerozumná jako kdysi. stejně neschopná vidět pravdu. nebo ji přijmout.

outerek

ráno jarní vzduch, cesta, pak obavy jestli projdu. dětinská radost z neobvyklosti mojí krevní skupiny, marnej běh na autobus co jede jednou za půl hodiny.

tak kráčím někam, až dojdu někam a pak najednou obrat ke štěstí, z náhlýho impulsu návštěva oblíbenýho obchodu a pár hadříků za odměnu.

šaty!

a taky předpředpředpředposlední jízda a celkem dobrý a začínám věřit že to třeba zvládnu a škola (usínám, i když neusnu) a vyřešenejch pár otázek a možná otevřená cesta a i když usínám tak ještě mířím na jedno kafe.

a někdo mi rozbil esc, damnit.

výsledky

dospělý lidi se neptaj. myslej si svoje a mlčej.

dospělý lidi nedělaj scény. dospělý lidi nechtěj řešit neřešitelný.

dospělí lidi si nechaj líbit spoustu věcí.

nejsem dospělá.

v noci se mi zdá o pavučinách, co mě držej. hnus odpor. přemýšlím o významech.

v neděli se mi zdálo že stojím nad propastí. vrhla jsem se do ní. dva velký havranimě chytli a nesli. taky diskutabilní. možná bych se neměla tolik bát se pustit. večer s našima probírám minulost, kreslím manželky a potomky a křížky. vize. nechci kreslit další křížky.

ztrácím minuty. klouzaj mi mezi prstama, i když jdu včas, jdu pozdě.

dělám věci proti svojí vůli. musím.

březnový pondělí

pozitiva:
ošklivá nepěkná ranní cvika jen jednou za dva týdny
"dneska to nebylo vůbec špatné" + ~100km/h

brm brm

ve víně mi plave kytka, než mi dojde, že se odráží z mojí sukně. můj pocit mě dnes je dobrej. pochválil mě instruktor v autoškole a taky si myslím, že mi to šlo, sama, což je příjemný. protože mě to strašně děsně baví. brm.

únorový povídání

i beg to differ.

únor. almost marked as read.

čas plyne zase jednou moc rychle a mně vadí, že nevím kam.

sním o horkejch letních dnech, o večeru, kdy se ještě omámená sluncem vyšplhám mezi kvetoucíma třešněma na petřín.

těším se na paříž.

v pátek jsme se sešli s lidma z dávnejch časů. zvláštní to bylo, ta společná řeč. a příjemná. noční tramvaj domů; hlava padá. občas si přijdu jako balónek. někdo jemně píchne špendlíkem a hned je vzduch pryč. jsou věci o kterejch nechci mluvit a stejně o nich mluvím. jsem pořád stejně nahorudolu ale nemám pro samou práci čas na to myslet.

v sobotu byl koncert kapely, jejíž jméno najednou nemám chuť psát. z roků koncertů se vyvinula krátkodobá (zatím?) spolupráce, uvidíme... a já, unavená, jsem odešla brzo a lituju toho doteď. a stejně cestou domů zářím a svítím a vznáším se půl metru nad sedátkem.

všimli jste si, že už nejezděj tramvaje s jen šedejma nebo jen červenejma sedátkama? kdysi jsem byla posedlá těma červenejma, bylo mi osmnáct a sednout si na šedivý znamenalo smůlu.

na závěr víkendu dámská jízda. divná pachuť dospělosti, to minimálně. jsme čtyři. dvě vdané, jedna to plánuje, jedna má děti, jedna to plánuje. a mně bude letos pětadvacet. jsem pozadu? všechno je jen stav mysli.

expiration time mýho nadšení. všechno je polovičatý. a já jako půlka nefunguju. zvykla jsem si mluvit v plurálu a asi to byla chyba, beru všechno moc rychle moc vážně. zvykla jsem si na moc věcí a moc věcí se obrousilo a já je neřeším. což je chyba, ale abych řekla pravdu, nevím, jak z toho ven. a tak píšu sem tam sem a ty co mě znaj vědí a ty co mě neznaj vědí a mně to děsně štve. nepíšu, aby proto někdo upadal do deprese. snažím se bejt výstižná. a lyrická. a ne až tak moc depresivní. a mít trochu nadhled nad sebou samou. a poslední dobou se vyhýbám čemukoliv osobnímu. co taky psát?

že když do věcí trochu strčím, rozjedou se z kopce a já nevím, jestli ten druhej kopec vedle tohohle kopce není moc vysokej na to, abych se setrvačností dostala na vrchol?

že žiju s někým, kdo se mě neumí ptát jak se mám a já neumím sama začít?

že se bojím zvednout sluchátko, i kdybych tím měla zachránit mnohem víc než jen sebe?

že pracujupracujupracuju a nevidím výsledky?

víc spím a zdá se mi míň snů. v noci se probouzím vedle kočičáka, natáhnu tlapu a pohladím a předeme a spíme dál.

myslím, že se potřebuju zamilovat. nejlíp do sebe.

p.s. mám chuť být nepopiratelně drzá a ty semestrálky poslat tak jak jsou.