is absolute zero cold enough

bolí to? teprve bude.

ještě mi to úplně nedošlo. piju kafe a přemýšlím o výlučnosti zážitků. o atmosféře. tady není. takže je logické, že se nerozhlížím a nehledám známé tváře. ale když jdu temným schodištěm pět pater dolů, je každý krok krokem k šílenství. chci utéct. doma si připadám jako v kleci. jako bych nežila. kruhy, ve kterých se zase budu pohybovat, mi přijdou zoufale prázdné.

čím víc přemýšlím, tím víc kloužu. jsem v mrtvém bodě - nemůžu zpátky, nemůžu vpřed. už žádné náměstí jana palacha, tedy náš drbací plácek mezi stany, se slunečníky a křesílky a vytouženým stínem. a pivem k obědu. žádný volejbal, který mi nejlíp šel při posledním zápasu po dvou krakonošsksých dvanáctkách. už žádné hvězdné nebe, žádné kochání se oblohou, žádné noci tak krátké, že nedojde ani na sny. žádná hudba v penthauzu, žádný krakonoš u žižky. žádná pouť. žádné návštěvy vinotéky - ten pán si mě pamatuje, usmívá se na mě a doporučuje mi víno. žádná bojovka, na které to víno pijeme, plížíme se za ostatními, chytáme je za nohy a strašícím vedoucím upíjíme jejich zásoby. žádné lezení na ešusovník a pocit divokosti, když mám rozpuštěné vlasy a jenom plavky. žádné sprchování se pod hadicí (a pokoutní okukování, co tomu pánové říkají :)

a žádné jsi chrozná (což zní skoro kaplanovsky).

cestou domů (z důvodu výluky absolvujeme úsek hradec králové-chlumec nad cidlinou v autobuse) mi padají víčka. zavřenýma očima vidím mlhu, ze které vyplouvají expedičníci. možná nemám v hlavě úplně čisto, ale nic jsem nepožila. nejčastěji se objevují jako siluety, které se přiblíží a na moment záhlédnu detaily. a mluví, trochu z cesty. a pak mě začnou volat. e*v. evičko. slyším je zřetelně i za clonou dire straits. dělají mi společnost, abych se necítila sama.

na všechno se dívám prismatem expy. (jsem pěkně v prdeli. jen si to nepřipouštím. je šest večer a mám v sobě láhev vína.) vrhla mě oproti zdi, najednou si nejsem jistá vůbec ničím. a hlavně životem, který vedu. (pátek: přeskakujeme s michalem, ivou a alešem plot. svoboda, křičím. v tu chvíli není nic silnějšího.)

dusím se. floydy, kteří mi tu řvou. vínem. fotkami. vzpomínkami. zalykám se. co mi zbývá? poslední noc padla mlha. hustá, že by se dala krájet. mlha, co skryje všechno. včetně myšlenek. co mi zbývá. expediční tričko a tři fotky sebe.

a co teď.

stop!

noci jsou teplé. vír událostí nás strhává, je těžké zůstat na jednom místě, je těžké soustředit se na jedinou věc. existuje teď, všechno ostatní je podružné. existuje tady, všechno ostatní je jen iluze. a spirály se točí stále rychleji, za chvíli nás vyvrhnou do vzdálených, strašlivě cizích krajů.

and you run and you run to catch up with the sun, but it's sinking

jak popsat nepopsatelné?

nejsme tu proto, abychom spali. noc zatažená první, před kopulí pijeme portské a medovinu, v kopuli posloucháme hudbu a pijeme víno. kuriózní zranění: ráno mě bolí paty z věčného pobíhání po dlaždicích. noc zatažená druhá, jana slaví promoci, tequila party v zadní místnosti penthauzu, pálí mě patro z obrovských dávek citronu a soli a tak piju čistou. (ráno chodím po pozemku s prohlášením, že jsem janin osobní zombík a straším.) noc zatažená třetí, plná zvratů, slz, vína, objetí a floydů. (sedíme s janou u ohniště a řešíme jeden ze tří v našich kruzích diskutovaných vztahů, což prokládám svými pocity ohledně expy, prý ji mluvím z duše a to mě hřeje...)

a včera, esenciální expediční den. ráno nechutné kafe, pokusy o spánek končí pašováním nekonečné řady ešusů s vodou na střechu, kde se poléváme, odpoledne děláme obrovské bubliny, kouříme vodnici na parkovišti, slunce pálí, je jasno, večer se pozoruje, ležíme na střeše ve spacácích a kolem půl třetí otvíráme vínko, dokončujeme odhady proměnky a jdeme se do penthauzu dívat na pulse, což končí kolektivním pádem do komatu.

čas plyne divně. žijeme, abychom žili, s vědomím brzkého návratu prožíváme každou vteřinu a slunce nám koluje v žilách, krakonoš je studený a omamný a to nás ještě čeká pouť

a už se to

chýlí

a pak nebude vůbec nic.

zprávy z fronty

krátce před pátou. v penthauzu hrají floydi, sedím michalovi (zpětná konzultace s loňskými zážitky, abych udržela kontinuitu) na klíně a opírám se o ivu. nejprve comfortably numb, pak wish you were here. a pak sorrow. iva a já utíráme slzy, je expedičně. napijeme se na syda, říká někdo, asi já, ale to už jsou všechny lahve prázdné. piješ rum, zeptá se aleš a já kývnu, stále ještě ukrutně střízlivá. na syda! stejně jako první večer u žižky. na expedici, na léto. je horko. bazének je najednou vysvobození. tahle expedice je jiná, tak moc jiná. a mně je zatím tak moc dobře.

vychází slunce, krademe rohlíky, jdeme spát, ale před usnutím ještě povídáme - a po pár hodinách nás budí zase to šíleně horké slunce. dvě hodiny? po obědě umřeme v borovičkách, ale ještě žijeme. dnes je první volejbalový zápas. píchneme si kofein do žíly a budeme žít. to slunce, do žil, do hlavy, je horko. je expedičně. v garáži hrajeme squash-pong a pijeme kafe na litry. chodím si k elišce pro krém třicítku na svůj připálený nos. pijeme krakonoše. žijeme.

a v periferním vidění - stíny. stíny stíh, palčivých vzpomínek. i to sem patří. žijeme.

prefix

karimatka spacák polštář šampon čočky ručník klobouk plavky sukně tričko s gilmourem svetr stroj na kafe 3v1 papíry tužky náplasti hrnek něco na čtení miska příbor šátek fotopapíry nabíječka baterky tabáky koupitreflex desettílek kmb přežít přežít

balím. po děsivém včerejším vedru je dnes pod mrakem - bouřky obcházejí nusle a mě chytá mírné melancholično. ukládám staré sms do počítače a listuju v těch ještě starších. cpu tuny věcí do batohu (uvědomit si co opravdu potřebuju je velmi obtížné) a jsem trochu rozpačitá - plná otázek jaké to bude letos. a trochu se bojím. trochu víc.

no, uvidíme. i když se strašně snažím zdržet očekávání, nejde mi to. uvidíme.

a ještě odkaz, ať se máme na co těšit: 9.9. (probráno a rozhodnuto včera na letné, o oranžovém úplňku ani nemluvě. já ty "slovutné" doby naštěstí moc nepamatuju, takže je konečně budu moct prožít na vlastní kůži.)

z cest

více na flickru.

kočka z kamenné čtvrti

na jedno...

je ráno. mám pocit, že jsem něco přežila. v telefonu nacházím zprávu můžu ti říct, že takhle jsem se za bílýho dne neopil od mých osmnácti. bylo to super. to bylo, ale oběma nám bylo sakra špatně. někdy před jedenáctou večer jsem vypadla z vlaku s větou už nikdy nebudu pít. to bylo taky to poslední, co jsem řekla, když jsem se snažila nadále mobilizovat hlasivky, pronesla jsem akorát chlebíček (směrem ke dvěma loupákům) - zwíře, který mě čekal, mě takřka odnesl domů a v noci mě velmi litoval, za což mu děkuju.

ono to vlastně všechno bylo tím vedrem. sešli jsme se na hlaváku v pravé poledne a přes staré brno se vydáváme na mendlák, kde děláme první osvěžovací zastávku. dvě piva likvidujeme jedna radost a míříme do kamenné kolonie fotit. potkáváme kočku. je strašné vedro. bouřka nás míjí. vracíme se do pivnice, já na kofolu, kašpík na další pivo. padne rozhodnutí přesunout se do oblíbeného podniku, což je tristní a smrtonosné.

druhý půllitr vína nás zničí. (cituju icq: ja bych napsal "nechtěla jsem, ale ten maniak objednával jedno víno za druhým".) pravdy (krystalizující z vína), které vyslovuju (a kterým nedokážu naslouchat už ani já), jsou pravdivé, vedro je vedrové, víno je vinné - vším. na grohové zvoníme na h., což mi přijde jako úžasný (debilní) nápad - potvrzeno, neboť nás čeká další vinárna a dvě deci veltína dodělávají, co litr ryzlinku začal.

drbeme expedičníky a já něco strašně plácám - naštěstí nevím co, ale určitě něco, co bych za střízliva nikdy neřekla.

aspoň máme few mildly interesting stories. například cestu na hlavák. i když to platí spíš pro kolemjdoucí, protože my si ji nepamatujeme (po úporném přemýšlení jsem si vzpomněla alespoň kudy jsme to šli). ve foťáku mám fotky, o kterých nevím, jak se tam vzaly. vím, že jsem se pokoušela volat kamarádovi do polska a že jsem prý telefonovala se zwířetem (když jsem se na to kašpíka ptala, odpověděl to vím, ale jen proto, že tě mám vyfocenou. absolutně si nepamatuju cestu úvoz-svoboďák. nikdy jsem se s žádnou holkou tak nezlískal :). taky nevím, jak jsem byla schopná vyplnit kmb a ukázat ji průvodčí(mu?). cesta utekla ani nevím jak, a že by mi bylo dobře, se říct nedá.

přijela jsem fotit. nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych přijela chlastat. jak se tomu člověk zpětně směje, co? píšu zprávu, když čekáme v barettě na pizzu. ha ha ha. ahoj brno.

PS e*v: vymysli mi nadpis a můžu postnout. chtělo by to nějakou hlášku, ale já si žádnou nepamatuju

kašpík: "by jsme se mohli cestou stavit v pivovaru na jedno"

e*v: to jsme řekli? .)

kašpík: já to řekl cestou tam i cestou zpátky