koncem září

včera se konala výroční party u blueskina. loni se konala ve znamení uno. loni bylo všechno a všichni noví. letos... byla jiná. nedokázala jsem se tolik nadchnout. ani tolik se opít. a tak jsme stáli s klokánkem na balkoně, mrzli a přemítali o vývoji společnosti, upřímnosti a depresích. zírali na tu kupu světel všude okolo. mlčeli. kouřili děsně hnusný startky, k čemuž se normálně nesnižuju.

dneska jsem se s rozklepanýma nohama vydala po dlouhé době do školy - a přežila jsem. jednu přednášku (neměla jsem kam jinam jít a bylo tam teplo - četla jsem reflex, kterej mě btw nijak nenadchnul a črtala občasný poznámky na hnusnej bílej chlorovanej papír, protože ty recyklovaný nám došly) a dvě cvičení (na obou jsem jediná holka v kruhu, na obou první v abecedě - potenciální hromosvod případných návštěv u tabule).

cestou domu kýče a neskutečně žlutý mraky.


je upřímnost zlá? nebo je horší strach, že ublížím sobě (to umím) nebo někomu jinému (to bohužel taky)?

zkusme to, řekl klokan. hrajme si na upřímnost. a já mu toho chtěla tolik říct a neřekla. už dávno. jako vždycky. jako všem.

takže mlčím. a trnu při prvních tónech coming back to life, protože při nich ve mně běhají takový malinký výboje jako vzpomínky na něco strašně důvěrně známýho a přitom starýho a dávnýho. trnu lítostí.

všichni tam musíme

i já. ach jo.

we don't need no education...

fight on, kinder.

plnou parou back!

a tohle nám vládne. neměli bychom se trochu zamyslet?

ještě fotka

ps: musím se pochlubit. dělala jsem výřez, abych co nejlíp trefila standartní poměr stran a spletla jsem se pouze o jediný pixel. juchů! :)

ostravo...

budu se snažit minimalizovat poznámky o počasí, ale o víkendu bylo fakt tak strašně hrozně pěkně... a víkend navíc začal už ve čtvrtek (není nad to někam jet, když vyjde nový reflex :). dobíháním vlaku. sluncem. cestou za eggnoise.

koncert v klubu boomerang byl snad o něco míň eggnoisovitý než obvykle, ale to mohlo být i neznalým ostravským publikem. skupina psychonaut měla velmi mig21ovské texty (a připomněla mi naše expediční jízdy na koupák za hromadného hulákání výše zmíněných) a hyperaktivního zpěváka. při nich jsme pozorovali eggnoise hrající fotbálek ("běž tam, to je životní příležitost, běž si s nimi zahrát" :) a potom asi do tří ráno debatovali o hudbě a o floydech (a určitě i o něčem jiném, ale zrovna teď si to nemůžu vybavit), pili víno a poslouchali !kazetu! division bell.

pátek byl velmi logistický. ostrava byla plná slunce a prachu a já jezdila sem a tam v tom děsném vedru, s batohem, abych pak seděla kdesi na porubském sídlišti, vyhřívala se jako kočka a prozpěvovala si shine on you tak nahlas, že po mně jedna starší paní pokukovala dost nevrle - ale mohlo to být i mým oranžovým kloboukem.

nakonec jsem skončila u šárky, kde jsme pily šípkový čaj, dokud nebyl čas jít na nádraží posbírat dalších pár účastníků. cesta na svinovské nádraží v zapadajícím slunci byla strašlivě plná příslibů a obě jsme se těšily... ona konkrétně, já abstraktně.

návštěva tesca, pár lahví vína do košíku a zase ven (můj nákup: kvalitní víno, obyčejné kafe, tescorohlíky a tescosýr - aneb seznam priorit - pít je třeba, zůstat vzhůru je třeba, žít je netřeba :)
a pak už hvězdárna, demonstrace v polštině, maskování slova "víno" slovem "film", ostravská hospoda, kulečník, cesta zpátky lesem za svitu měsíce, otevírání lahve vína kartáčkem na zuby, debaty typu "až přijedou floydi" a konečně spánek ve značně podchlazené demonstrátorské místnosti.

v sobotu odešli všichni na oběd a já se toulala okolím hvězdárny, na uších the hours, omámená babím létem jsem si utrhla kukuřici, abych zjistila, že se už fakt nedá jíst, slunce pálilo tolik, že jsem se přesvědčovala, že podzim snad ještě ani nezačal... i ty kopřivy voněly, omamně a kopřivovatě. blbý babí léto, když i kopřivy voní.

slunce večer zapadalo opět nádherně, takže jsme se nahrnuli k plotu a dívali se a fotili. všimněte si té krásné krysy nad sluníčkem.

zase jsme šli na kulečník, zase jsme se vraceli lesem a zase pili víno, i když jsem odpadla brzo a ráno se probudila s chorobou, takže jsem neděli tak nějak nevnímala. byly tam nějaké vlaky. ospalost a otupělost, strašně mě bolelo v krku. a remasters od zeppelínů trvá přesně jako cesta brno-praha écéčkem.

díky, ostravo, že umíš i hřát.

zpět doma

a nechce se mi psát vůbec nic. není to tím vínem. není to cestou metrem (a já, ač pražák, považuju cesty metrem za něco exotického) s discmanem na max (hlavně neslyšet okolí) a není to ani mojí únavou spojenou s teplotou. někde v hlavě mám spoustu myšlenek, ale nechce se mi je hledat.

zítra je taky den.

nemám slov

bylo to už na pánvi... ale...
uuuáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
nezbývá než se modlit a vysílat telepatické zprávy... praha, brno, úpice...

šroubovice

polární záře to sice není...

a nemohla jsem odolat a vytvořila jsem i b&w verzi...