brno IV

stíhy mi davájí pokoj, nicméně něco tak šíleného jako cestu autobusem do brna jsem už dlouho nezažila. už nikdy; ať žije EC a relační sleva na trati praha - brno. přišla jsem na florenc, do uší mi řvali queeni a bum, v autobuse nebylo místo. atmosféra: temná florenc zalitá nepřirozeným světlem, sem tam autobus, spousty lidí, skupinka slováků vyřvává lidovky na celé nádraží... nutno dodat, že mě mé nedělňátkovitovství nezklamalo a v autobuse se na poslední chíli místo udělalo. za oknem svítil měsíc, celou cestu na stejném místě a já si marně v duchu představovala trasu D1 a pořád mi neseděly světové strany... divnej měsíc, s obličejem ze stínů mě sledoval a přes něj se hnaly mraky, házel na ně strašidelně barevné odlesky, mraky se hnaly stále rychleji, jen pozice autobus - měsíc zůstávala neměnná... a ty mraky, s větrem o závod, působily stále nepřirozeněji a nepřirozeněji... v buse pouštěli vesmírnou odyseu 2010: something's gonna happen. something wonderful. a do toho všeho chuť kafe a úžasná písnička alice coopera: might as well be on mars, tam bych se možná necítila pořád tak divně. ještě že po velmi psychicky náročné cestě jsem v brně zase zjistila, že se svět nepohnul, a že je vše v pořádku a i ten měsíc se najednou přestal šklebit jako mrtvola klauna a usmíval se. ahoj brno, ať žije vínko. už zase. something wonderful.

***

síla zvyku
nesmrtelnost okamžiku
a mokré stopy v písku
poblíž obratníku

sny

nech si zdát něco pěkného, o mlze, dešti, létě, povídal kamarád dnes ve tři ráno. nechám si zdát o tom, že jsem dokončila vejšku, odvětila jsem suše, neboť jak známo, nesplnitelné za člověkem přichází ve snu.
a teď nevím. pamatuju si dva sny. v jednom - pro mě velmi typickém - jsem jedla maso - s typickým silným provinilým pocitem. ééé, fuj. v tom druhém jsem chodila po naší zahradě a sbírala ořechy a jablka do svetru, bylo jich strašně moc, já měla strašnou radost a svítilo slunce a to nejkrásnější z podzimu, teplo a vůně a barevný svět v hrsti ;).
a kdyby mi nejel za čtvrt hodiny autobus, který nemám šanci stihnout, tak snad vyjdu ven a začnu hledat jablka a ořechy...

PS... jo, a just jo! mám skripta, ne? na přednášku nemusím přijít včas/vůbec/éé, no comment. a chci zlomit tu nesplnitelnost. slunce, vylez! jdu na zahradu!

zoofoto

podzimní plameňákovitá symfonie


sůl za mřížemi


ptáci červeňáci


digitální zoom a výrazné úpravy v počítači, no, snad si tam raději zajděte osobně :)

brno III

a z prahy. poslední noc byla plná cest z kolejí na hvězdárnu a zpátky a taky toho vína. jak tak koukám na svůj poslední příspěvek, není mi úplně jasné, co jsem tím vlastně chtěla říct. možná jen nějaké proudy myšlenek z podvědomí. rozhodně jsem se necítila špatně, beznadějně nebo depresivně, jen se mi chtělo strašně spát. ovšem jeden u nejzábavnějších okamžiků bylo psaní si s ladou z jedné místnosti do druhé přes ICQ a navíc s tím, že jsem, jak už jsem zmiňovala, měla místo obrazovky plátno, takže všichni mohli naši duchaplnou konverzaci vesele sledovat.

a jeden obrázek, který tak hezky ladí s barvami na těchto stránkách ;)

jak zpívají aerosmith: life's a journey, not a destination. takže nejlepší je asi pořád někam jezdit, pořád se někam těšit a odněkud vracet...

brno II

tak jen krátce nasobotní navečer. z hvězdárny. včera jsme šli mlhavým brnem, jako městem zapomnění, městem plným světel a tajných přání a skrytých vášní. (pardon, mám třetí sklenku veltlína (bez rybízu:))
pak jsme se dívali na hellboye, což byl velmi intelektuální zážitek. a já už nemám sílu psát.
tralala.
had se zakusuje zuby do ocasu
smrt má paže krvavé kolem mého pasu
vše je stále stejné, vše se opakuje
a život mrtvou duši stále unavuje

vínko je sladké a já chci zapomenout. na všechno. a ráno brzo vstávám.

PS btw tohle všechno píšu místo na monitoru na obrovském plátně - docela cvokhaus...

brno I

neboť nepochybuju, že příspěvků z brna bude víc. jasná obloha se cestou pomalu změnila na brněnské zataženo, a nepochybně proto, že si z celého srdce přeju, aby pršelo a přivolávám mraky. napadla mě podivná choroba - zvýšená vnímavost a citlivost, uvědomuju si každou barvu, každý stín a každý detail a... pomóóóc, všudypřítomná stíha. abych řekla pravdu, vůbec se mi sem nechtělo. mám potřebu uzavřít se do sebe se svými barvami a detaily... být sama. ale cestu na fakultu provázejí samé podivné symboly (vlastně je to blbost. neexistují žádné symboly, jen věci kolem se schopností nás ovlivnit a zasáhnout, nás jedince), u šilingráku roste houba (jako na dřevěné soše v nymburce:) a před automatem na lístky ležel desetník... květ, o kterém jsem psala na nestěžuju si se mi rozmnožil, prostě jsem ráno našla dva, asi se mi tam nějak materializoval... a tak vůbec. takže to třeba nakonec bude všechno fajn. a třeba, až teď vyjdu ven, bude pršet... a já se budu snažit zachytit prchavé odlesky reality na mokré vozovce. možná, že skutečnost se dá pochopit jen zarámovaná, vyfocená, pozastavená... a pravdu je třeba v ní hledat lupou.

přednáška z matiky

aneb je těžké se soustředit, když...

za oblohou je modré okno,
na ručníku vlaje balkon,
na kočce se vyhřívá střecha,
louže suší slunce,
papír sviští po tužce,
graf kreslí křídu,
mraky ženou vítr,
světlo vrhá bílé lampy,
zeď se loupe z omítky...
... a mně proudí v kafi žíly a hlava mi zaplavuje stíhu.