pravdy

těším se, až to bude normální, říkám, zatímco stojíme v objetí na letenským náměstí. 

normální je dobrý slovo. může zahrnout velkej nebo malej prostor. normální je bublina, ve který existujeme, a ve který je možný cokoliv. třeba mít duhovou chlupatou čepici, nebo se nechat obejmout někým, kdo vás má rád, protože máte duhovou chlupatou čepici.

ty musíš mít vždycky něco extra, dozvěděla jsem se kdysi, když jsem se dožadovala autorskýho podpisu na stránce 42. nemusím, ale ať dělám cokoliv, stejně to nakonec tak skončí -- příčina, následek, uroboros, whatever. extra v tuhle chvíli znamená, že narozdíl od normálního prvního rande tuším, kam směřujeme, nebo aspoň doufám, že tuším. 

přeci jen se známe už od doby, co jsme chodili do psa hrát lodě a pít ipy. 

na vyšehradě na slunovrat, což je mimochodem pouhej 14+1 den, byla zima, že by se dala krájet. (zima je pravděpodobně nejzmiňovanější slovo na tomhle blogu. nejzimovanější.) ani na chvíli mě nenapadne, že jsem mohla zůstat v barceloně. občas, ne úplně často, radši, si vybavím každej krok mezi ramblou 100 a pláží. ulice lemovaná platany. hup na cestě, před poslední křižovatkou, trochu do kopce mezi borovicema, a pak už se na obzoru objeví moře. půl roku deset minut od moře. vepsalo se mi to do krve, nebudu lhát. ale teď na vyšehradě, nad řekou, na našem místě, kde se klepu v růžovým kabátě, teď budu nastotisíckrát tady. dívat se, jak se řeka kroutí, dívat se, jak temne nejdelší noc, dívat se, jak přese všechny šokující pravdy se ti v očích neobjeví nic, co bych nechtěla vidět. když jedem krajinou, jeden měsíc a jeden covid zpátky, nejde mi nevnímat, jak moc krásná ta krajina je. patřím do ní (stejně jako kamkoliv jinam, a jen o chlup víc). 

každej okamžik je konečnej. každej okamžik je vratnej. je nám o deset let víc. bojím se furt stejně, ale třeba si se sebou poradím.

sings of life

někde někde kdesi nikdy

někde kdesi na Letný, l. p. 2022 jsem otevřela tenhle blog. možná jsem to neměla dělat, není minulosti líp v pečlivě zabalený krabičce s mašlí, která se dá ponechat na žlutým kontejneru jako kanadskej žertík? krabička, která možná vypadá, že skrývá přinejmenším diamantovej prsten, ale taky možná jen odpadky, nebo i hůř? 

už mi lásko není ani těch pětatřicet a můžu celkem s jistotou prohlásit, že nevím vůbec nic, ale jsem unesená lehkostí, s jakou jsem si myslívala, že jo. co se stalo, že jsem zapomněla skládat slova vedle sebe, na sebe, za sebe, život, nebo hůř? nebo líp? zapomněla, uložila k ledu? 

ale furt jsem to já. a zdá se, že to stačí. furt mám kočky, náhodný prostory na stole, ráda víno, sýr a náhodný všechno. tak to možná tady zkusím zkoušet. já, o osm let, sedm stěhování, dvě země, mnoho prací, nějaký nepráce, zážitky transformační, veselý i úžasný bohatší. o plynulou češtinu možná chudší. s odvahou jsem odešla do Berlína a pak Barcelony, abych nakonec vyzvala svoje milovaný expatství na souboj a našla odvahu se vrátit. 

a tak tu jsem, tak tu jsme, jste tu taky?

praha, 2013

the tenderness i feel; přijdou jiný koncerty, ale narvaná, horká hala v holešovicích a hlas tak nakrajíčku (s albem nesrovnatelný), že se mi rozeběhnou slzy po tváři: letošní léto, část druhá: teď, tady.  

první část vypadala nějak takhle: 

z ameriky jsem si přivezla pocit, že dokážu cestovat do dálek a nebát se (nadšení z malejch lahviček vína na dlouhým letu, světoznalej pocit v taxíku z letiště, všudypřítomná angličtina, osamělý výlety do města). přivezla jsem si hodně slov, napsanejch i vyslovenejch, radost z existence sestersky podobný duše, naše cesty jsou tak jiný a přece tak stejný. přivezla jsem si semínko sebedůvěry a zalejvám. 

léto, část druhá: jsem. pracuju, děsím se zodpovědnosti, kterou teď mám, chodím se klepat na terasu, a pak se zas vrhám do spletitostí svýho povolání. nosím letní šaty ze sf, ach, a boty na klínu, mám dva metry, nadhled, a dejchám. a kolem sebe mám hromadu lidí, kterejm jsem se rozhodla věřit (protože je to tak snadný), hromadu lidí, pro který mě baví vařit večeře a se kterejma můžeme klidně hrát šarády na staromáku a nutit cizí lidi taky hádat, lidi, co tvoří moji záchrannou síť. tohle jsem já, kterou jsem dlouho hledala. 

je tu pořád, příšera schovaná pod postelí, který jsem začala dávat jména a ona podle vzoru pohádkovejch strašidel začala mizet a zmenšovat se. příšera, kterou se učím krotit a která pořád umí prokouknout moje tríčky a zahnat mě do kouta. ale ne nadlouho.  

(zmenšujeme se a odjíždíme na západ, my ženy, co jsme chtěly vládnout světu, a naše přání jsou skromná a malá a nápadně se dají definovat velkým stolem, společností, pro kterou je radost vařit a se kterou je radost snídat na pracovní terase vysoko nad městem.)

překračování comfort zone, dělat věci, kterejch se děsím, třeba jako věřit, že to půjde, nebo bejt nechutně pozitivní. protože bez tý víry (by) bylo snadný ubližovat. je a bude léto! 

tendence

dny, kdy překlikávám na youtube písničky podle toho, jak se mi líbí jejich jména. nebo obrázky. hudba beze slov. letos je málo slunce a málo všeho. i slov.

motivem poslední doby je lítost. kolem který furt chodím po špičkách, protože když si ji připustím, ovládne mě a zase začnu mít pocit, že ta šedivá obloha je jediná možná. a když si ji nepřipouštím, stejně číhá ve stínech a kazí mi pocit, že jsem na dobrý cestě, kterej jinak mám. 

zlenivěla jsem a usnula na vavřínech a potřebuju některý věci vystavit ultimátním testům. laboratorní podmínky nastavený na pálivý neurčito. tisíce milionů stupňů. ta změna je cejtit prej i navenek, říká š., žena, co mě nutí cvičit, a pod křídlem mám slunce, zjistili jsme s l., kterýho mi (taky) doporučila smilla a kterej se stará o to, aby moje mysl, tělo i srdce tvořily jednotu. ale s tím posledním je pořád nějakej problém. lítosti beze slov. to mlčení, který ještě neumím zlomit. 

za 14 dní jedeme přes oceán. do ameriky. za kulidou. mám dva hlavní plány, vydat se bosa do pouště a ponořit se do oceánu zn. pacifik, a pak taky mlčet a dívat se a dívat se skrz objektiv a dělat ty obrazy, co ve mně budou znít ještě dlouho. obrazy, co se daj v propadlým ďolíku uprostřed chorvatska ukazovat někomu, s kým nikdy nebude snadnej život. (a povrchní dušička se těší na nákupy v dolarovejch sekáčích.) 

jdu vypít čokoládu s někým velmi blízkým a velmi vzdáleným zároveň. ale dnešní psaní mi náramně zachutnalo a brzo se vrátím. 

jaro!

we are what we are what we are [2]

dvě na třetí let, bilanční příspěvek, etc. nesouvislost ahead, varuju. 

minulost coby přehlídka chaosu. whatif machine a rozhovory, ano, stárneme a měníme se, ale naštěstí pořád sdílíme podobný pochyby. lepší pozdě nežli později. stejně nemůžu mluvit za nikoho jinýho než sebe a stejně jako dřív mám strach psát o hezkejch věcech, protože pořád někde existuje ta ev, která chodí a hezký věci rozbíjí, protože se jí prostě chce nebo protože si se sebou neví rady. 

osm let. to je sedmdesát tisíc hodin. aby člověk žil hodin milion, musel by žít 114 let. měníme se. například existují věci, který jsem se naučila nedělat. neprohlížet si zákoutí internetu plný ostnů. neohlížet se jinak než sebereflexivně, ano, ublížili jsme si, ale možná to ani není ničí chyba. důležitý je to, co je teď. ve výsledku jsou věci hrozně jednoduchý. já chci a ty chceš a co víc. věci, co jsou moc jednoduchý, za to nestojí. věci, který chceme měnit, taky ne. jsem ráda, že jsem teď a třeba jednou i najdu odvahu se do týhle záchranný sítě opřít naplno. zatím se opírám po kouskách a i když to nedávám znát, jsou věci, který mě dojímají neuvěřitelně moc. 

tak já se třeba zas někdy ozvu. 

dlouhej post, pohoda džez

za oknem zuří říjen. 

stav mysli: poslední dobou razím až otravnou upřímnost. jsem starej cynik, co pořád trochu doufá, že ona blatantní pravda je dobrým řešením i pro někoho jinýho než pro mě. 

stav mysli 2: 

(budete-li mít štěstí.)

takže je zase podzim. vlastně je to něco jako rok (přesně nevím; nějakou dobu už čísla nemaj smysl) a abych použila slova fiksu, zase jsme trochu jiný.

například já mám rýmičku, protože jsem navzdory dvoučíslýmu měsíci skákala po hlavě do vody. a ty říkáš divný věci, kterejch si myslím, že je potřeba se bát, věci jako zítra, a po vánocích a příští rok a zatímco mlha padá na mohylové vrchy a pankrác, já mám chlupatý ponožky a před sebou deset dní se svejma myšlenkama, než se vrátíš z hor.

protože: tři neděle zpátky se vydáme na jih. road movie part 1, na vylidněný chorvatský dálnici jedu rychlejc než bych měla a čekám na ten okamžik, kdy je vidět moře poprvý, poprvý. a zkoumám svoji hlavu a docházím k závěru, že je to pěkný a bude to pěkný a to je tak všechno, kdepak nějaký reminiscence. cha. a čas začíná běžet. zatímco posádka večeří, stojíme na přídi s pohledem bolestivě upřeným do slunce, který pomalu stejká pod hladinu. skoro do svítání se dělíme o láhev rumu a ten slastnej pocit vlízt mimo civilizaci do temný vody a plavat pod oblohou plnou hvězd. pak přijde vítr, den rvaní se s mořem, který nejde porazit, ale maximálně uhrát remízu, anebo prohrát, jak dokáže jiná česká loď.

a jugo ukazuje co umí celej den, rve vlasy a bere sílu. bojuju svůj malej soukromej boj o vytvoření korunky na vodnici z čehokoliv, co je po ruce, boj o zapálení uhlíku ve větru, boj o boj sama se sebou, kterej začínám vést a kterej způsobuje, že i přes svou únavu budu půl noci koukat do stropu kajuty, toho prostoru, kterej je tak nebetyčně malej a přece v něm existuje propast.

rogoznice. vrátíme se sem o dva dny pozdějc, potom, co se tejden překlopí k menší polovině a potom co spotřeba vína na hlavu a večer rozbije všechny vínometry. čtu si pod lampou v přístavu, balkánskej večer plnej koček a tepla, hrajou se karty a tak, a pak, když se večer nakloní a měsíc taky, se vydám do kopce, ale po chvíli se vrátím a vedu tě tmou a na konci je světlo a malá, tichá městská pláž, kde se dá koupat a ticho který by se dalo krájet. 

a pak přijdou vlny. den plnej rychlosti a rvaní se s mořem, tentokrát skoro vítězným. a když zakotvíme v pustině, když se rozprchneme do skal a když uplyne kousek večera, začnu mluvit. 

mluvím, protože neumím nemluvit, znáte mě. vykreslím obrázek a vlny ho spláchnou, a vejrá na nás měsíc. a hlas rozumu stejně nikdo neposlouchá a tak usnem křehkým spánkem na pár hodin než nastane katarze a vlny nás vyženou na temný moře (a stejně tak úplně nevyhrajem) a druhej den pak šedivý moře splývá s šedou oblohou a i tady už je něco jako podzim. 

dvě neděle zpátky, road movie part 2, venkov a kola sýra, noc po noci v kempu s mnoha mnoha slovy je najednou těžký říct vůbec něco. někdy mluvím tvrdě, jako bych cihlu za cihlou stavěla zeď, o tom si ještě někdy povíme, ale teď spíš vytesávám z kvádru podobu něčeho, co nikdo nikdy neviděl. a dohodnem se na rádiovým tichu, dohodnem se, že budem mlčet, a vydrží to přesně 48 hodin. 

a od tý doby najednou všechno dává smysl. kdo ví, co s tím, ale bylo by hrozně hezký, kdyby to náhodou chtělo vydržet, protože je to jiný. a protože kdyby tohle nemělo dávat smysl, tak nebude už nikdy nic.

nádech a výdech

ještě dva pracovní dny a jeden nepracovní a vydáme se na cestu. strašně si přeju jít po mole v šibeniku zalitým zapadajícím sluncem, pod bosejma nohama občasný bolavý kamínky, všude kolem náruč moře. strašně si přeju sedět na nakloněný palubě a prát se s větrem, rozčesávat si zcuchaný vlasy a číst v očích všech okolo přesně to, co tam mám napsaný já. předpověď nám nefandí, ale stejně jako umím přivolávat déšť, umím ho i odvolat - takhle velký, dlouhý měsíce živený touze mraky neodolaj a rozpustí se radostí. 

the last day of summer

never felt so good

včera jsme seděli v oblíbeným baru, když najednou do otevřenejch dveří vrazilo léto, řeklo, že se teda loučí a zmizelo. zved se vítr, vršovicema letělo listí a igelitový pytlíky a kapky. vlastně se mu nedivím, za posledních pár dní muselo bejt fakt unavený. 

konec léta čistým řezem. prej se za 14 dní uvidíme na jihu, tak se těším.