can't you see

it all makes perfect strangers. anebo jinak. it doesn't make sense, but it makes a good song. 

kdybych měla v hlavě podlahu, do který můžu vyšlapat kruh. kdyby. pouštím si i love you till the end a vím, že to není ani love ani till the end a přemýšlím. v kruzích. ode zdi ke zdi. tam a zpátky v kleci, kterou vidím jen já sama. 

oh no, i would rather take it easy

oh no, i would rather take it harder than anything else

někde jsem se ztratila a zapomněla jsem, že nejdůležitější je potkat někoho, kdo umí hrát na kytaru. vyměnila jsem sny za dočasný řešení. ale potřebuju bouřku a náruč šeříku, aby mi to došlo, potřebuju jít horkou květnovou nocí s jiskřivou hlavou, potřebuju se smát a svět kterej se směje se mnou, aby mi to došlo. že můžu chtít. 

kde jsem byla celou tu dobu? měsíc je obrovskej, kulatej a ve výsledku je jedno hodně věcí, který sloupávám jako první spálený záda. na tu dávku cynismu (která se tváří jako obrannej val, ale ve skutečnosti vysává z krve životní sílu) jsem furt ještě příliš mladá. 

we are what we are what we are

communication
noun
[mass noun] the imparting or exchanging of information by speaking, writing, or using some other medium.

najednou nemůžu lidi, se kterýma komunikovat nechci, posílat do háje. kontakty. lidi, se kterýma komunikovat chci ale do háje poslat můžu. některý věci zjevně smysl dávat nemůžou a nebudou. pravda činí člověka svobodným, opakuju si se skřípěním zubů v marný snaze ospravedlnit si sama sebe.

rezignace na komunikaci. nachytávám se v situaci, kdy opakovaně mlčím, protože vysvětlit se je příliš složitý. nachytávám se v situaci, kdy se raději viním za cizí chyby, jen abych nemusela mluvit. a strach, že věci, co se mi drolí pod rukama, nemůžu zachránit, protože tahle drť, to byl písek, už když jsem ho nabírala do dlaní.

jsem prostě takovej, slýchám. ale nikdo se neptá jaká taková jsem já.

o čase

zatímco jdu městem, přibývá měsíc. ve středu je teplo a ve čtvrtek prší. dlouho očekávaný věci nikdy nemaj očekávaný konce. a já, však se znám, stojím v dešti a odmítám nemoknout. štěstí je v malejch věcech a okamžicích ukradenejch z cizích životů. někdy mám dojem, že u mě funkční věci nemaj místo.

neumím včas. význam tohohle slova mi dlouhodobě uniká. možná se potřebuju rozkoukávat dýl než ostatní anebo trpím příliš mnoha možnostma. včas si uvědomit. včas začít. včas skončit. včas nelitovat. slovo se subjektivní definicí. moje včas je někde úplně jinde než včas lidí, který patřej do mýho života. začli do něj patřit včas?

podobně je to s množstvím informací. který sdělení je přesně to správný? který slovo už je navíc? říkat správný slova ve správnej okamžik je nadliskej úkol (vystavěnej na podobně nadliským úkolu myslet si správný věci ve správnej čas).

a pak vznikaj dočasný řešení, který nikdy včas neskončej.

i only speak when i'm hungry

vrátila jsem pomeranče na svoje místo a vrátila se zima.

kupuju zásadně jen víno se zvonečkem pro štěstí.

u kontejnerů přibyl vánoční stromeček.

nevím, čím je čas 6:40 tak zajímavej, ale pro tenhle tejden se moje hlava rozhodla, že je to ideální čas na probuzení se. dělá si co chce, hlava jedna. poslední dobou se vůbec děje divná věc - uvědomuju si rána mnohem víc než večery. koukám, jak přibývá světlo a dokud neotevřu dveře, můžu si klidně myslet, že je venku třeba i teplo. ale kromě toho spím kompaktním spánkem beze snů.

v nákupním centru naproti je na střeše parkoviště s modrýma cedulema. vypadá jako soukromý nádraží. potřebuju nějaký soukromý nádraží. (tramvaj do stanice léto.)

včera jsme rozebíraly teorii zrcadla. jak funguje zpětná vazba pro konkrétní lidi a jejich konkrétní vlastnosti. mám ráda analogie z techniky - bylo dřív vejce nebo slepice, proud anebo magnetický pole? ale někdy to tak docela nefunguje. když najdu v někom vlastnost, kterou mám i já, někdy se zdvojí a někdy utlumí. a ztrácím se v tom, co je skutečnost a co ne. ale furt mi přijde lepší mít s někým společnej smích než společnej pocit, aby mě ten druhej náhodou neomezoval.

never play by the stairs, you're bound to fall down

jsem citlivá na změny. stále přesnějc je kategorizuju a katalogizuju. stále přesnějc je vnímám. ten pocit "nevím přesně, kdy se to stalo, ale stalo se to." měla bych vnímat věci zprůměrovaně. bez výkyvů, ale je to naopak. každej zlom jedním nebo druhým směrem je jako když praskne kůstka. každej je zlomovej.

ráda si vetřu tu nejrašelinnější whisky do kůže. dýchám. zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (ráno běhat), na věci, který se dějou, na věci, který si nevybírám (kocour kýchá).

čtu knihy o hrách. čtu knihy o lodích. spím trhaně a mám divný sny. funguju za oponou, sama sobě se ztrácím. sama sobě se schovávám. čtu novýho szczygieła. mám odevzdaný daně, nalakovaný nehty a lednici plnou zeleniny. padaj mi věci z rukou, nejvíc po ránu. kdybych je nechávala ležet, budu mít místo podlahy věci.

zvykám si. na věci, ke kterejm se rozhoduju (chodit na podpatcích vyšších než eifelovka). na věci, který se dějou, na to, že se lidi chovaj nějak a pak zase jinak. na to, že všechno už se někdy stalo.

už tak tu mám plno věcí na divnejch místech. knihy u postele. knihy na pračce. knihy na knihách. náušnice věším, kam to jde. ráda pojmenovávám a vyhrazuju ("tohle je koutek na pracovním stole, kam dávám věci na vlasy, abych se mohla ráno vyfénovat") a zas přerovnávám ("všechny věci na vlasy patří sem"). a ani ty vlasy mě neposlouchaj.

a mělo by to asi bejt jinak, mírnějc, ale ty zvraty v mojí hlavě, ty sinusovky, jsou pořád stejný. jen je neventiluju. příběh ženy, co si zapisovala padesát let svýho života všednosti. 415. návštěva. 78. dárek (obdržený). 3. dítě. 15. polibek pod rozkvetou třešní (blíží se květen). mám pocit, že kdybych dělala totéž, oněměla bych tváří v tvář každodennosti. kdykoliv jsem se snažila - a já mám pro čísla slabost - spočítat nespočítatelný, skončila jsem u čísel nižších, než bych chtěla. počítám dny a týdny ve snaze se někam dostat. ve snaze se nikam nedostat, protože před chvílí byl leden, ale co teď. nechci stát na místě, ale čím víc se někam hýbu, tím je čas rychlejší. v lidech na ulici vidím tátu zamlada (jak si myslím, že vypadal). v upřeným pohledu do zrcadla vidím rysy, který máme doma všichni.

zvykám si na věci, ke kterejm se rozhoduju. ale na tohle si nezvyknu nikdy. na tu potřebu někam zaboha patřit. na tu potřebu zaboha se vymezit. jako ten pocit, jako když si na sebe vezmu kus oblečení, kterej mi třeba sluší, ale nikdy jsem ho neměla ráda, protože to prostě nejsem já, a pak se celej den ošívám a okukuju výlohy a rozum a oči jsou stejně pořád v opozici. na naučený věci, který bych měla chtít dělat.

mám tu plno věcí na divnejch místech. kočky a kyblík plnej pomerančů.

tonight the sun shines twice

pomeranče neumřely. jenom spí.

ten pocit když přijdu domů a dřív než cokoliv jinýho si vezmu jinou sukni a jiný náušnice a boty na podpatku a až pak si jako dáma sednu k počítači se skleničkou vína. (a vrátím devět párů náušnic za devět dní na věšák.)

proč máš tolik náušnic? - abych tě lépe slyšela.

měsíc dorostenec. waxing gibbous. měsíc full moon. jarní náladu jako každoročně udeří bílá ruka zimy do tváře. life. you're doing it wrong.

po dlouhý době tahám na pavlači z půjčený cigarety. opírám se o zábradlí a přeju si, aby mě neudrželo. po dlouhý době.

ještě že mám nekomplikovanej vztah s počasím a prší, když potřebuju.

ve snu mi kdosi podá ruku a já ji přijmu.

a pak se něco stane, drilovaná schopnost neřešit věci, co se nedaj změnit, zabrání se do práce, do mozku zažraná melodie. najednou je ten tichej, úpornej hlásek pryč.

jen tý schopnosti zamilovat se do písničky a pustit si ji desetkrát za večer se nezbavím a nechci.

od soumraku do úsvitu

v pátek šplhám na hory sněhu, prvovýstupy a sníh v růžovejch botách.

v sobotu lyžuju. dostanu sedm písniček za dvacku a jako poslední pustím with or without you. hory sněhu odtávaj a louže jsou mnohem hlubší než vypadaj.

v neděli jedu vlakem. v neděli piju víno. v neděli vidím mars a vysvětluju, že je to mars a že ano, jsem schopná najít mars pouhým mávnutím rukou směrem k obloze a je pořád ještě vlastně zima a ne, v havranovi nám nenalejou, ale ve zlejch jo. bohužel.

v pondělí sedím na žižkově. jen před tejdnem jsem tu byla poprvý: dáme si na to panáka? – raději ne. tehdy jsem rozumná a jím česnekovej hermelín. teď projedu přes pavlák domů, jen den po tý noci a tentokrát nejím žádný kuře z okýnka pro hladový.

v úterý v holešovicích je han solo drzej, na "i am your father" pijem ruskou vodku a já mapuju místní večerky. ve středu se vrátím na místo činu, jím pro změnu ruskou hořčici a kroky a hvězdy jsou furt stejný nad vršovickým nádražím. ve čtvrtek, jo, ve čtvrtek potkám whisky, old enough to order its own whisky old enough to order its own whisky, potkám noc, potkám koncert a skoro usnu, zatímco v pátek usnu úplně, na schodku ve vagonu mi padá hlava, a zvukař to nedává, pištět v uších mi bude ještě v sobotu ráno.

v sobotu nasedneme do vlaku. dee má víno a my nemáme vývrtku. vy tu kouříte? zeptá se průvodčí a my, že ne, a on, že by si klidně zapálil. a vývrtku nemáte, zeptám se, a za půl hodiny je zpátky s vývrtkou a víno nám otevře. dojedeme do brna a budeme plout nocí, od anoukbytu až po podnebí a alternu. šla jsem náhodou kolem, vysvětlím asi těm dvaceti lidem, co tam znám, a je to pravda, protože v brně jsou takovýhle věci normální. stejně jako je normální, že se dvacetkrát za hodinu změní světlo. a sněží a někdo by řekl, že jsem to přitáhla já a na večer na cestu domů si zase koupíme víno.

like throwing arms round yesterday

noc je zase mrazivá a krásná. začíná se mi to líbit, za půl roku bude zase jinak, ale teď jsou ty ostrý hvězdy a mráz, kterej na mě prozradí, kdy si zpívám na ulici.

taky bych chtěla bejt mrazivá a krásná, ale i když ta holka v zrcadle má červenou kytku ve vlasech a červený nehty, odstup si držet neumí. na to ví příliš dobře, jak se usmívá a jak umí být okouzlující, když chce.

ale když jí to někde řekne, pokrčí rameny. tak jo.

tak jo, došlo mi mlíko a tak bude ranní kafe zase černý jako noc.

tak jo, už zase vím jak bolej nohy po protancovaným večeru na vysokejch podpatcích.

s lidma, který znám deset let, se nemůžu nechovat jako tehdy. anebo je to vínem?

v taxíku si položím hlavu na tvoje rameno. jsou jistý hranice, ale tohle není jedna z nich. po protančený noci je možný všechno, co se nestane.

a ta holka, co umí být okouzlující, je taky děsně drzá a vlastně nemá problém vyslovit skoro cokoliv.

jsou jistý hranice, který končej neviditelnou skleněnou bariérou, o kterou by sis rozbil čenich.

or so i believe.

a leden je za náma a únor hodlám protancovat k jaru.