od soumraku do úsvitu

v pátek šplhám na hory sněhu, prvovýstupy a sníh v růžovejch botách.

v sobotu lyžuju. dostanu sedm písniček za dvacku a jako poslední pustím with or without you. hory sněhu odtávaj a louže jsou mnohem hlubší než vypadaj.

v neděli jedu vlakem. v neděli piju víno. v neděli vidím mars a vysvětluju, že je to mars a že ano, jsem schopná najít mars pouhým mávnutím rukou směrem k obloze a je pořád ještě vlastně zima a ne, v havranovi nám nenalejou, ale ve zlejch jo. bohužel.

v pondělí sedím na žižkově. jen před tejdnem jsem tu byla poprvý: dáme si na to panáka? – raději ne. tehdy jsem rozumná a jím česnekovej hermelín. teď projedu přes pavlák domů, jen den po tý noci a tentokrát nejím žádný kuře z okýnka pro hladový.

v úterý v holešovicích je han solo drzej, na "i am your father" pijem ruskou vodku a já mapuju místní večerky. ve středu se vrátím na místo činu, jím pro změnu ruskou hořčici a kroky a hvězdy jsou furt stejný nad vršovickým nádražím. ve čtvrtek, jo, ve čtvrtek potkám whisky, old enough to order its own whisky old enough to order its own whisky, potkám noc, potkám koncert a skoro usnu, zatímco v pátek usnu úplně, na schodku ve vagonu mi padá hlava, a zvukař to nedává, pištět v uších mi bude ještě v sobotu ráno.

v sobotu nasedneme do vlaku. dee má víno a my nemáme vývrtku. vy tu kouříte? zeptá se průvodčí a my, že ne, a on, že by si klidně zapálil. a vývrtku nemáte, zeptám se, a za půl hodiny je zpátky s vývrtkou a víno nám otevře. dojedeme do brna a budeme plout nocí, od anoukbytu až po podnebí a alternu. šla jsem náhodou kolem, vysvětlím asi těm dvaceti lidem, co tam znám, a je to pravda, protože v brně jsou takovýhle věci normální. stejně jako je normální, že se dvacetkrát za hodinu změní světlo. a sněží a někdo by řekl, že jsem to přitáhla já a na večer na cestu domů si zase koupíme víno.

like throwing arms round yesterday

noc je zase mrazivá a krásná. začíná se mi to líbit, za půl roku bude zase jinak, ale teď jsou ty ostrý hvězdy a mráz, kterej na mě prozradí, kdy si zpívám na ulici.

taky bych chtěla bejt mrazivá a krásná, ale i když ta holka v zrcadle má červenou kytku ve vlasech a červený nehty, odstup si držet neumí. na to ví příliš dobře, jak se usmívá a jak umí být okouzlující, když chce.

ale když jí to někde řekne, pokrčí rameny. tak jo.

tak jo, došlo mi mlíko a tak bude ranní kafe zase černý jako noc.

tak jo, už zase vím jak bolej nohy po protancovaným večeru na vysokejch podpatcích.

s lidma, který znám deset let, se nemůžu nechovat jako tehdy. anebo je to vínem?

v taxíku si položím hlavu na tvoje rameno. jsou jistý hranice, ale tohle není jedna z nich. po protančený noci je možný všechno, co se nestane.

a ta holka, co umí být okouzlující, je taky děsně drzá a vlastně nemá problém vyslovit skoro cokoliv.

jsou jistý hranice, který končej neviditelnou skleněnou bariérou, o kterou by sis rozbil čenich.

or so i believe.

a leden je za náma a únor hodlám protancovat k jaru.

from the edge of the deep green sea

tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.

co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“

tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.

konfrontace s negativismem plodí pozitivismus

v hlavě archetyp zimy, dokud nezačne, jiskří mi v hlavě sníh a ticho. s prvním mrazem se oklepu a začnu toužit po jaru – na zimě nedává nic smysl. první týden novýho roku (a všichni víme, že ty sudý čísla jsou lepší) uzavřu výletem do ještě větší zimy – na vysočinu, tentokrát bez červenejch punčoch a návleků. stejně jako uzavřu jiný věci a možná trochu sebe. jsem si téměř jistá, že jsem ještě před chvílí byla úplně jiná.

všechno víno, co mi tu po tobě zbylo, už jsem vypila.

najít si chvilku na pohled zpátky není lehký. možná je to jenom nechuť. nechuť chápat lidi, ztraceno v překladu potolikrátý. na moři pochyb malá loďka se jménem „co když to vlastně všechno dělám dobře?“ potřebuju ven. potřebuju pryč. potřebuju nový lidi a nový světy a zároveň na mě dopadá postupná izolace věku, tříštění na páry a stereotypy. furt bych někomu pomáhala, ale proč. cesta do pekla je dlážděná sebeuvědoměním. nejdůležitější je nechtít nic. poprvý je moje deziluze venku, ne vevnitř.

minulej rok byl nádražní a v oddělení nálezů a ztrát se jelo od rána do večera. získala jsem dlouhý, horký léto, moře a pohled na stoupající plachty. obrovskou část sebe, lidi, schopnost cítit a schopnost necítit. taky skok do prázdna těsně předtím, než jsem zjistila, že nemám záchrannou síť. a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ztratila jsem eggnoise (pro urážku starostovy nohy), spoustu pocitů, schopnost nevidět budoucnost (mám pocit, že to není hra, což je nejlepší způsob, jak se zranit), schopnost nebudit se ráno s hudbou v hlavě (aktuálně the cure: lovesong).

a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ale co už.

last day of summer

never felt so bad

psáno 6. října. (poslední dobou hodně poslouchám cure. poslední dobou začínám mít strach ze svých predikcí.)

poslední dobou často sjíždím jedním ze tří směrů dolů do vršo. poslední dobou se bojím, že neumím být ničí. poslední dobou bylo hodně teplejch dní a nocí a hodně vína. poslední dobou vím, že to skončí a že to nebude dobrý. poslední dobou se vyhrocuje představa toho, co chci a odlučuje se čím dál od reality. poslední dobou roste měsíc. poslední dobou mi chybí moře. poslední dobou často přemýšlím o přirozenosti a o tom jestli je lepší být stejný jako někdo nebo se doplňovat. poslední dobou tančím v duchu na hrobech svých nepřátel. poslední dobou potřebuju letět, pustit se, zmizet a zpřetrhat vazby. poslední dobou nemám čas na nic, zejména pak na rodinu, práci, kočky a sebe, a to kvůli iluzi, o který vím, že přejde. poslední dobou ztrácím víru. poslední dobou žiju tak hekticky, ze zapomínám vlastní jméno. poslední dobou nebrečím. poslední dobou neexistuju spojitě, ale navzorkovaně, trhaně, v okamžicích, extrovertní a introvertní. poslední dobou nemám dojem, ze bych pila nějak moc. poslední dobou jsem zažila strašně moc štěstí a je čas zaplatit zimou.

už měsíc anebo ještě dýl je nad prahou pořád mlha. začínám si připadat stejně neurčitě a nedefinovaně, stejnym způsobem se mi do hlavy plíží neuchopitelná nálada, která je skoro neviditelná až do okamžiku, kdy nevidíte na krok. tý mlhavý noci, kdy jsem šla pěšky z buďárny domů a podél cesty nacházela komiksy a připadala si jak na konci světa se zatím ještě nevyrovnala jiná.

mlha už není nic neobvyklýho. už jsme si zvykli.

robotizace. myslím na tisíc věcí a promýšlím tisíc věcí a ve chvílích mezi tím promýšlím jinej tisíc věcí, piju kafe a zírám do mlhy. vlastně mi to vyhovuje. nemám čas přemýšlet o věcech, o kterejch stejně přemýšlet nechci. stále větší oblast mozku obsazuje práce, logika a neemotivnost. programově.

obtiskávání. zjistila jsem, že když si během rozhovoru kreslím náhodný obrazce, při pohledu na ně si dokážu vybavit většinu rozhovory. uzamčeno ve spirálách a vzorech.

optimismus. ve dvou podobách - vír novejch událostí pracovních a obecnej pocit, jak nám to pěkně všechno jde - a takovej osobní. možná mám jen kočky, ale ty náklonnost předstírat neuměj. a navíc předou v noci a maj svoje místa v posteli - a co začlo být chladno, sch se snaží zavrtávat pod peřinu.

víkend. přede mnou. budu spát.

hrozně vážný text o skalách, slunci a moři

psáno jedný chorvatský noci: nakonec vždycyky padne samet. barvy dne jsou azur, žluť a ta barva, kterou voní borovicový jehličí drcený pod nohama. a ta prudce bílá lodní a plachetní, ta barva, co se na ni skoro nedá dívat. odstíny moře, odstíny modře. jsou zátoky, kde nefouká a kde podle pravidel strmosti břehu pod prudkou skálou najdeme prudký dno. mušle jsou sem tam záblesky na dně, nadechnout se a na několik prudkých temp zjistit, že i teď se jen zablesklo. na lepší časy. noc. den. noc voní mandarinkou, ve dne mám ve dlaních slunce, kdybych měla vydestilovat den, bude to pomerančová šťáva na bílým talíři, smíchaná s hořkou slaností moře. kdyby bylo ještě léto, jiný než pohádka teplejch - jak moc - nocí s vínem. kdyby se doma prudce a bezvýhradně neblížil podzim. jak to bylo? únor je úmorný. březen bezvýchodný. a tím vším je nutno si projít. ale léto není. a já ztrácím kontrolu nad nekontrolovaným letem létem.

psáno po návratu (pohled na hodiny hlásil 4:48): jaký je
- po dlouhý době v dálce poprvé vidět moře (jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině)
- poprvý kormidlovat loď a odhadovat, jak se postavit k větru
- uhánět s větrem o závod a sluncem lesknoucím se ve vlnách
- stát na nakloněný palubě a vědět, že není nic než tady a teď
- spát na palubě tak, aby člověk nespadl do vody, se šplouchajícím mořem pod uchem
- potkat daleko od civilizace černobílou kočku, která se po skalách vydala na nás podívat a povídat si s ní
- krmit rybičky chlebem
- číst a číst
- otlačit si vzoreček paluby do kůže-
- snídat chorvatskej cider, čerstvej chleba a sýr
- otevírat sem tam v noci oči a sledovat kam se posunul měsíc
- vidět barvy úsvitu
- pít chorvatský víno, který chutná tolik jinak, než to naše a vést nekončící debaty
- plavat v černý vodě a pozorovat hvězdy z moře
- fotit střelce
- vidět tak děsně hustej bolid
- sedět dlouho do noci čistě ve světle měsíce
- nasávat slunce do každýho póru, aby se dal přežít aspoň kousek zimy
- shodnout se, že falešný antares je skutečný antares

psáno dneska: v trénovaným úsilí přenést se přes konec dovolený jsem zase o něco pokročila. dost tomu pomáhá ten podzim, déšť a kaštany a ořechy, nikdo by mi teď nedokázal, že něco jako léto vůbec existuje. ale co, za rok.

let's take subspace

ošklivý měsíc na půl cesty mezi červencem a zářím vyvolal iluzi léta.

v rámci nově naběhnutýho procesu nepřemýšlení jen lehce načrtnu současnou ev, která je vodní (protože je rak): plave tam, kde by se mohla topit, pluje létem, připadá si jako ryba ve vodě a pěstuje optimismus jako bylinky za oknem. myslí pozitivně, protože pozitivně myslícím se dějou pozitivní věci, hodně tancuje, hodně se směje, hodně málo večerů tráví doma. a pro tuhle dobu klíčový je to, že se nebojí podzimu. poslední dobou se vůbec málo bojí. taková je.

moc si přeju, aby jí to vydrželo. protože to je v ní a v nikom jiným.