we like the moon

poprvé v imaxu a hned takové kontroverzní téma jako lety na měsíc. film má formu dokumentu, částečně ukazuje staré záběry, částečně ve 3d podobě ukazuje kabinu orla, poskakování po měsíci a - mínus - americké dětičky, které chtějí být astronauty.

první polovinu filmu si odpouštím svoje obvyklé vtipkování. občas mi do tváře přiletí kámen, občas mě mírně rozčílí poněkud kostrbatě předabovaný tom hanks. ale když poprvé letíme nad měsícem, mrazí mě celé tělo a cítím, řečeno slovy carla sagana, cosi podobné úžasu.

vážně. div nebrečím. a říkám si, jaké muselo být sledovat tehdy v šedesátém devátém přímý přenos a co to asi znamenalo pro svět. nevyhnutelnost?

ale. film se změní v propagandu typu příští člověk na měsíci jsi můžeš být i ty a mně dojde, že lidstvo už je příliš jinde. nepotřebuje si nic dokazovat, je zavrtané před svými televizemi. něco je špatně se světem, že nepotřebuje tohle zažít znovu, říkám si, dojatá. bohužel. bush asi těžko řekne jako kennedy, poletíme tam nikoliv proto, že to je snadné, ale protože to je obtížné. (21)

mlčím. mohla bych sklouznout k názorům na svět obecně, k tomu, že si myslím, že nemá smysl. a tím nechci nikoho strašit, to je v mojí hlavě. teda já si myslím že není, ale když chcete věřit v něco jiného, klidně můžete.

let's get drunk, let's forget. let's live. někdy je život pěkně nesnesitelnej jen tím že je.

kapku

třeba budou dny delší, a když nic jiného, aspoň teplejší. nebo naopak, teď nevím.

jdu do práce, poprvé, a na zastávce mně přepadne touha stát někde u moře na skalách, ve větru, ve vlezlém mrholivém počasí, co většina lidí nenávidí, stát a přemýšlet a slyšet jen vítr a vlny tříštící se o útes.

strašně silná a nezahnatelná. až ty vlny slyším v hlavě.

klokánek mizí do indie na celýho půl roku, ale některý věci se vracej. tož vítej zpět.

čím víc sněží tydlidum

tím víc sněží tydlidum. kdo jako dítě nečetl medvídka pú, je pro budoucí život podobně diskvalifikovaný jako ten, kdo nečetl třeba malého prince. chybí mu obrovská dávka fantazie a hravosti.

ale včerejší nadpis dneska neplatí, pozdě bycha honit. taje, i u nás, kde bylo sněhu hodně a kde byly na sněhu nakreslené obrazce z plotů a lamp.

naštěstí. nesnáším zimu.

světlíška

so cold

all in all

lístky na waterse, 13. dubna. zaráží mě politika sazka arény, kdy už druhý den na jejich stránkách přibývají lístky pod pódium. předpokládám že nejde o altruismus, ale o fakt, že jsou o dvě stovky dražší než lístky na stání. aby se to nakonec neminulo účinkem, "pod pódiem" bude tolik lidí, že skutečně pod pódiem nakonec nebude skoro nikdo. hlavně že sazka vydělá.

ale stejně se těším, a navíc 13. je mé oblíbené datum.

stačí zavřít jedno oko a všechno je stejně daleko. nebo stejně blízko?

začínám mít pocit že mezi bezčasím a stabilitou je ještě jedna fáze. otřásání. usazování. ale chci vůbec být stabilní?

když si vzpomenu na svoje začátky blogování, a na začátky nestěžujusi, je mi děsně prázdno. ztrácíme. ale co na oplátku?

byla to taková krutá doba sebehledání. tehdy, a ještě před tím. o dva kalendáře později najednou zodpovědňujeme. najednou se nedá jít přes mrtvoly. nebo jo?

v hlavě mám tisíc mrtvých vzpomínek. nikdy jsem nechtěla, aby ztratily na významu. letos mi bude třiadvacet. plíživé přesuny času, nějak to všechno - písek mezi prsty.

je to v mojí hlavě, říkám si, když se vyskytne problém. ale ty hezký věci, vnímání a pocity, detaily a kresby stínů na sněhu, ty tam jsou také.

existují?

(dodatek: všechny kompromisy nejsou zlý, říkám bsk, ale s blogem kompromisy dělat odmítám. při pohledu na prošpikovávání textu smajlíky na různých fórech mě napadne podobnost s dětskými texty, kde jsou slova nahrazena obrázky. my a vy - jako všechno i pokrok v jedněch lidech vyvolá to lepší a v druhých naopak. a já chci psát, poeticky, přesně, svě. nikoliv o tom jak se mám, ale co vidím. blogovzetí na 2007.)

a pořád sněží

a venku je aspoň čtyřicet dva čísel.

a na lampách vyrostly rampouchy.

smrt koček a ideálů je nejsmutnější

končí zlatá éra, řekne h.p., starý pesimista. jenže bez ohledu na obecné sklony vidět minulost v lepším světle má v zásadě pravdu. něco se mění.

cokoliv to je že dospíváme, jsme komunikativnější a zkušenější, disciplinovanější a otrlejší, zároveň s tím ztrácíme schopnost dělat si čas na sebe, na ptákoviny, vymýšlet zlomyslnosti a vůbec tak nějak obecně se bavit, což se s postupem času (pro příklady nemusím daleko) mění ve stav, ve kterém člověk přistoupí na jednoduchou rovnici opilost = zábava a chlastá, protože si myslí, že se baví. a všichni jsme pořád křehčí.

vlastně jsem chtěla psát o rezonancích. jak čas od času jedno slůvko vyvolá celé víry, o tom, že vyrovnávání je nezbytný proces a že stejně jako nevěřím některým, že ho zvládli, tak nevěřím ani sama sobě. autocenzura. obelhat se je strašně jednoduché. na icq pojmenovávám kontakty podle svého systému a podvědomě dávám nejjednodušší přezdívky lidem, kteří dříve či později nějak výrazně ovlivní můj život. dva roky starý kontakt na :m: hovoří za vše. a zw jsem vždycky říkala zw, a teď ho mám na icq raději křestním, což je sice stále osobní, ale strašně cizí.

...a je pořád těžší se lízat z ran (opakovanost, vyčerpání) a je pořád těžší něco cítit (cynismus). ne, že nemá smysl cítit. jen že ty city jsou pořád... opotřebovanější, opakovanější, cyničtější, míň nevinný... bolest nás neočišťuje, ale oslabuje. nutí nás se v ní vrtat. a zhoršovat si to. mám na mysli tu bolest, co se v ní má člověk tendenci vyžívat. ta druhá je lepší, jako třeba to, že mám teď otevřený okno, abych cítita vůně, i když je mi zima. - je to vůbec bolest v pravém slova smyslu? - poznávání, možná.

sedíme na posteli opřeni o protilehlé stěny, já čtu relaxační detektivku a :m: se učí. pak něco vyvolá to pradávno a já se jen tak jemně a něžně usmívám. nuda v brně a 28 dní poté a trio z belleville a pravidla mošťárny a motýlí efekt a bůh ví co ještě. vyrovnávání je proces malých krůčků. spojitý. integrační. ty krůčky jsou tak mrňavé, že je člověk ani nevidí. a pak najednou má čistou hlavu.

a (voodoo tanec před voodoo spánkem alias nabíráním sil na život) výborně v indexu. chachá.