jen tak na okraj

před dvěma dny se mi mihl snem. on.

jemně se mě dotkl a zase zmizel.

kdyby existoval, bylo by lehký ho milovat.

sen.

from this broken hill i will sing to you

ptáci vzlítnou v obrovským hejnu nad střechu, obkrouží park a zase se posadí. škatulata.

kaleidoskop snů. pracuju v ložnici rodičů, vedle u otcova počítače sedí zwíře a na gauči jeho nová žena. sněží; otevřu okno, udělám kouli a jdu jí po něm hodit. v jiném snu čtu na blogu miollnir o jakési polské herečce vystupující ve filmu sedm.

hříchy? vina? strach?

přijdu si stará tisíce věků. akrab spí u mě, dlouho do noci řešíme svoje a cizí vztahy, bezvýsledně. co chceme? zase mám problém se dohonit, jako bych existovala někde v minulosti, ztrácím radost z detailů. ale není to moje chyba; to jen to hezký mizí ze světa. nebo se jen špatně dívám?

nebo mi to stačí takhle. to hezký.

jako bych v duchu pořád skládala sliby. snad že vím jak to může skončit. dívám se kolem sebe a nemůžu nikomu radit. s čím se spokojí oni, a s čím já? nezradím tě. nebudu ti nic vyčítat. nebudu zlá. budu tě milovat. připadám si hrozně racionální. chci dělat všechno naopak a brát věci pro sebe, ne proti sobě.

dávám akrab přečíst červivce - smillin ztracený příspěvek, kterej mě nějak nenechal dneska spát. červenec, červivec, prosinec. kde jsme my? zase venku vražděj ryby a snad bych mohla věštit z toho pohybu ptáků. kruhy.

kašlu na systém, říkám akrab, systém nefunguje. ani dva lidi se většinou nedomluvěj. jsem skeptická vůči světu. kde jinde mám hledat jistoty než v sobě a v nás?

nějak si přijdu mimo svět. buď jsou nechápaví ostatní nebo jsem to já komu uniká něco zásadního. ale pořád mi přijde že jsem na tom líp. jestli je nějaký poznání typu je mi jedno jakej je to vztah, hlavně že nejsem sama, nechci ho znát.
ve čtvrtek bude slunovrat. a v úterý se slunce vrátí i do úpice. jsem skeptická. ale ne vůči nám...

z kopce

vánoční večírek. elity a stará přátelství. byly doby... byly doby, kdy jsem dárky rozdávala já a dostala jsem jich nejvíc. byly doby, kdy nebyla většina účastníků mladší než já.

změny. možná stárnu. sedíme na schodech a v malém ženském kolečku povídáme. později si nadávám, protože ve svém vlastním stavu jsem přehlídla, jak má ivča velmi dost a nevadí jí, že se po ní plazí její from-time-to-time-affair, což očividně jako jediné vadilo mně. asi jsem vážně divná.

asi jo, protože mi víc vyhovuje se skupinkovat a s každou skupinkou si popovídat, než hromadné vyřvávání opileckých songů. jako by se nic nezměnilo posledních šest let. jenom já.

obrovská popelnice bowle - asi padesát litrů - se vyprazdňuje.

pan v. mě nemá rád a kritizuje moje trochu nížeji zavěšené kalhoty s černým krajkovým šátkem namísto pásku. mrzí mě to, zdaleka nejen kvůli akrab. spíš obecně, je to takové úzkoprsé (proč zní narrow-minded líp?). pan v. si taky myslí, že to že jsem ukecaná implikuje že si nic nenechám pro sebe. myslím, že by se občas docela divil. až mě někdy zaráží, co všechno na tu bandu lidí vím. před odchodem ještě vyslechnu několik drbů - asi jsem vážně divná. přikreslíme pár čárek do pavoučka, je to všude stejný. no one cares.

běžíme pak nocí na autobus. hlava se vyčistí od bowle i od 90% pálenky, která je fakt hustá a odpařuje se vám skrz naskrz celým hrtanem. prostě síla.

než ivča upadla do komatu, říkala, že jí připadám jiná. a znělo to pozitivně. no, co já vím.

a game of you

reflexe. mihotání měsíčního světla do snu a ráno prudké sluneční světlo. unlike december. dočítám posledního sandmana a vzhledem k tomu, že jsem četla trochu na přeskáčku, musím si celý příběh ještě trochu srovnat. v jedné předmluvě psalo něco o zažírání do mozku a nedání klidu. je to tak.

pátá knížka, a game of you, možná je a možná není nejkomplexnější. kdo ví. deset z deseti zrnek písku ode mě dostává

pro měsíční stezku

pro snová stvoření, která jsou uncreated v černotě jeho pláště.

a fables and reflexions, šestá knížka, složená z krátkých příběhů a nejdojímavější z nich, ten o orfeovi a eurydice, ten o lásce.

on je úžasný, to už jsem ostatně jednou psala. další dva členy jeho rodiny zbožňuju skoro stejně (může člověk zbožňovat boha? nebo musí?), jednoho, tedy jednu, lituju a k jednomu mám neutrální vztah - jaký jiný může mít člověk vztah k osudu?

nechci prozrazovat pointy, ale když se na konci the kindly ones setká se svou sestrou, budou ve vás třískat ohňostroje zmatených, protichůdných a strašně smutných emocí.

a to červený vždycky zamotá hlavu víc než bílý

pomalost. doprava klouže ulicema, pomalu. už pár dnů chodím všude pozdě a asi ze mě brzo bude protlak, autobusy a tramvaje jsou plný. dřív nebo pozdějc mě někdo protlačí okýnkem.

taky jsem pomalá. beru věci a rovnám je. strašně pomalu. myšlenky? pomalý. jako ještěrky v zimě. zahnaný? sakra nevím. nepřemýšlím a je to novej pocit. tlačí mě v hlavě útržky a já se bojím že jednou se mi to všechno vrátí. všechno, co jsem posledních pár měsíců potlačila. protlačila někam pryč.

včera jsme s bsk stáli na pavláku. opilí. tisíc myšlenek v hlavě a pak se všechny vypařily, svině, chtěla jsem si je zapsat, ale nestihla jsem to. kolem proplula jedenáctka, kterou jsem jezdívala domů a brečela bych, kdybych neměla v sobě tolik čevenýho.

a teď tvrdíš že jsi šťastný a já vím že já šťastná jsem

a jaký který čí budeme za deset patnáct let

snad mám stejný obavy, ale něco je jinak

snad jsem to já

technická

dobrá zpráva pro ženy: nic nezabírá na menstruační bolesti tak dobře, jako vyhřátý notebook na břiše! kočka sice funguje taky, ale má tendence utíkat. a na kočce nemůžete hrát dreamfall.

days and nights

to už je vážně prosinec? nestíhám. a poslední týden - uletěl

neděle: předčasný příjezd. zatímco :m: spí, nakládám krůtí řízky do jogurtovočesnekové omáčky. nakonec jdeme spát v půl šesté.

pondělí: stěhujeme židli - byt v nuslích je stále stejný - jezdit po městě na židli a v autobuse popojíždět sem a tam a smát se.

úterý: čínská kachna a zasloužený odpolední spánek. před školou mě čeká :m: a je to strašně milé a přirozené. s akrab objevujeme úžasnou malou vinárnu ve středu města. praha najednou není tak hrozná, i když brno je lepší. a just neřeknu, kde je, protože je tam prima patro na sezení a moc lidí se tam nevejde. pozdněsběrový veltlín je vynikající, zdržíme se mnohem dýl, než jsme zamýšleli, a odchazíme v povznesené náladě - eufemismus pro stav, ve kterém v bytě mých rodičů strávíme půl hodiny ve sprše - a doufáme, že si toho nevšimnou. nekomentovali to :)

konečně seberu odvahu prohlédnout si videa z expediční tequila party, už několikrát zmiňované (joj). někdo: tady letos nejsou žádný páry - já: ale jsou a začnu je vyjmenovávat, do čehož skočí milý :m: s poznámkou my s e*v (ehm) - to není legrační stejně jako není legrační, že to vůbec natáčel, ale za to je legrační, jak každou minutu někdo řekne jé, on to natáčí.

a čas letí, nemůžu rovnat myšlenky, natož slova.

ve čtvrtek se jdeme podívat na hatch, potenciání bydlení na florenci, které charakterizuje poznámka z první prohlídky: já: tady bychom mohli mít kočku, to by nikomu nevadilo! bsk: no, možná té kočce jo. definitivní odmítnutí, příliš mnoho problémů na to jak krátko tam chceme bydlet. potom oběd s happym v restauraci skanzen - milé místo, dokonce i když ve sklepení vypadne proud a my jsme nuceni svítit si mobily do talíře - romantika.
občasné záblesky z minulosti. jako za matným sklem. tohle a támhleto. nějak se mi daří nevnímat zejména tohle.

v pátek jdeme zapálit svíčky k lennonově zdi. dvacet šest let od jeho smrti a pořád se tam schází skupinky lidí, hrají na kytary a pijí. odkaz? většina z nich nebude starší než ono výročí. je to zvláštní, ale je to fajn. pak bloudíme starým městem a nakonec objevujeme další zapadlou vinárnu - tímhle tempem zmapujeme celou prahu.

a sobota: mexická party u bsk. cestou drobné záblesky daleké budoucnosti. velkou kuchyň a kočku. vyženeme bsk a :m: dělat tortilly a pijeme v dámské sestavě. a po návratu nás dožene celotýdenní nevyspalost a usneme.

dnes doháním resty, aspoň ty blogovací. taky jsem předělala pokoj a můžu konečně u práce sedět, vyházela jsem spoustu strašlivého nánosu z let temna - a hlavně teď ležím v posteli s novým rodinným notesem a vůbec si nestěžuju.

vlastně trochu jo, ale aspoň se po týdnu vyspím. i když na spánek v objetí a lidském teple se tak snadno zvyká...

veškeré sobotní příhody byly odborně zneftipněny

na keramice se dohadujeme, jestli je horší teplé kyselé zelí nebo teplá povidla - konzumujeme meruňky v rumu a propadáme pubertálním záchvatům smíchu. od toho keramika je. zejména ta s nejlepší keramičkou.

v bazénu s bsk vymyslím název pro lidi, kteří mají slepák na levé straně: slevák. a když vyjdu ven ve svém dlouhém kabátu a klobouku a bsk to komentuje, že vypadám jako něco mezi kate a sawyerem a mám si vybrat jestli je to dobře nebo špatně. jsem sexy jako kate a sexy jako sawyer, odpovídám drze, tak jak se patří k mému klobouku, který je taky drzý. a oranžový.

o**kám tě, vyhrožuje v kavárně nějaká žena. totiž určitě neřekla tohle, ale to bychom to nebyli my, abychom neměli oba stejný přeslech.

pojmenuj svůj příspěvek two dates in one week (uapapapapa), radí mi bsk, ale jím se řídit nebudu. ani jeho (držím palce) situací.

a na karláku na nás mluví trubky. slečno v červeném... haló, slečno v klobouku - a podobně. asi nějaká securitas party u kamer.

den končí přestřelkou po icq: my caps lock is bigger than yours a 500-bodovým fontem. zjišťuju, že kdovíproč mám v jedné ze svých mála zásuvek bezpečnostní pojistku. zřejmě se naši domnívají, že ani po třech letech na ůstavu nejsem dostatečně kompetentní ke strkání věcí do zásuvky.

v mojí posteli je infiltrovaná návštěva a já bych se měla učit. chjojo. neděle jsou nejkratší.