mám ráda závorky

jo, na tohle se těším. ale i když je venku vedro, v labu 304 v dejvicích je děsná zima. ach jo, sadistický klimatizátor. omrzají mi uši. na druhou stranu bych toho mohla zneužít... až budu chtít zahřát :)

asi půjdu na kafe. co jinýho takhle odpoledne ve škole. čekám na godotovu přednášku z fyziky. (kde se budu učit matiku.)

a zbláznil se mi sim. funkce "kontrolovat neviditelné" mi jako neviditelné hází (skoro) úplně všechny. ještě že nehulím, mohla bych z toho chytit paranoiu. (aktualizace: úplně všechny, musela jsem se přelogovat, protože paranoia je vysoce nakažlivá).

taky jsem dneska vyhádala zápočet. no, vyhádala. řekněme, že jsem se neviňoučce usmívala tak dlouho, dokud jsem ho nedostala. když jsou ty vánoce. (to nic.)

sice jsem se kvůli tomuhle příspěvku naučila dva nový tagy (tady (docela dobrý stránky, přijde mi)), ale nejenom že jsem málem zmrzla, navíc ještě ke všemu začínám mít pocit, že je tenhle blog úplně o ničem. teda to vím už dávno, ale momentálně mám krizi osobnosti a pochybuju úplně o všem. snad bylo lepší, když jsem si psala jen deník. aspoň jsem si nepřipadala literárně nedoceněná a psala jsem mnohem víc, protože jsem psala jen pro sebe. ach jo.

jinak doporučuju japonský film (krátký, má necelou hodinku) spring and chaos. (není to scifi.) (můžu poskytnout.)

mizím. modrají mi prsty (bez nadsázky). z z z. jdu se učit matiku.

...

někdy je lepší pochybovat veřejně. chtěla bych vědět, proč je mi tak, jak mi je. pochybnosti. zmatek. pocit, že se mám vrhnout hlavou proti zdi. pocit, že jsem to už udělala. mám znepokojivé vize. jsem zvíře zavřené v kleci, vyděšené ze světa. ze zvuků a stínů. a neuniknu. hlasům a umělým světlům. rozsudkům. nevím co chci a nikdy jsem to nevěděla, ale všechno beru smrtelně vážně. říkám si, že dřív bylo líp a bojím se, že si to budu myslet věčně. za oknem, tam venku, voní zahrada. deštěm a svěžestí a čímsi neurčitým. neurčitou vzpomínkou, neurčitým steskem. kdybych byla strom, měla bych prožrané letokruhy posledních roků. bolestí. že si lidé jen ubližují. já jim a oni mně. všichni jsme citově vyhynulí mamuti. otevřít okno. škoda že není zima. chybí mi zima. člověku se v ní snáz mrzne. k čertu s tím vším. s jarem a veselým oranžovozeleným prostředím ve woknech. s chlastem. se sladkým nevědomým.

zase poslouchám cohena

především bych se měla učit.

ale venku prší a já bych tu chtěla sedět celou noc a psát jako kdysi, jako po maturitě, jako loni. a vůbec je mi tak nějak smutně a nostalgicky. jako když mi bylo patnáct šestnáct a život měl smysl jen ty dny, kdy běžela ally mcbeal... líbí se mi ten její poetismus a potrhlost, ať si kdo chce co chce říká.

ale venku prší a v brně byla bouřka, škoda že jsem nezůstala. včera jsem se jemně opila a bylo mi dobře. a dneska jsem napsala barborce:

> ted si pisu s kamosem z brna, on je celkem prima, shodnem se v nazoru na dest a tak, a ted se mne snazi utesovat... a mne to prijde mily ale je mi to uplne jedno... jako ze mi je fakt jedno ze je nekdo kdo mysli podobne jako ja, ze proste je mi jedno uplne vsechno....

a ona na to:

> a sakra. bez se ozrat nebo vyspat.
but i’m always alone
and my heart is like ice
and it’s crowded and cold
in my secret life
co je špatně? asi se nejdřív ožeru (vaječňákem) a pak se půjdu vyspat. zítra píšu fyziku, ha ha ha. a venku pořád prší a sametovým hlasem mi tu cohen vypráví o lásce a smrti.

you live your life as if it's real. i know. a prší. a třešeň mlátí větvemi. a já sedím ve své bublině obklopená celým světem a strašně sama. i hudba je jen stínem. jako všechno. cohene, cohene, už raději mlč...

i see you standing on the other side
i don't know how the river got so wide
i loved you baby way back then
and all the bridges are burning that we might have crossed...

zmatek

člověk si vymýšlí spoustu zjednodušení, aby se mu lépe, nebo taky jen pohodlněji, žilo.

před osmi lety jsem nemohla usínat s beatles, protože sluchátka, potažená molitanem, nebyly pohodlné, klouzaly a když člověk pootočil hlavu, tak navíc tlačily.

dneska máme pecky do uší (které sice trochu deformují poslech, ale myslím že poměrně nezásadně. aspoň pro laiky.) a s těmi se usnout dá.

podobnou vymožeností jsou kontaktní čočky. božská úleva pro chronické nesnašeče brýlí jako jsem já. (doufám, že mi jednou k těm očím přirostou, abych je nemusela každé ráno (to je hrozně často) nandavat a každý večer (to je ještě častěji) vyndavat.)

tohle byly takříkajíc obecné pravdy. ale existují jedinci, jako jsem já a výbušná kombinace s nebezpečími typu rozespalé ráno, obecná roztržitost, myšlenky na druhém konci vesmíru a podobně.

stále napovídám málo?

ano, podařilo se mi - i když "podařilo" by se dalo říct o nějakém konkrétním úsilí završeném očekáváným výsledkem. takže spíš se mi nepodařilo. prostě jsem si nedávno bez jakéhokoliv podezření nasadila první čočku, druhou... a obě do jednoho oka.

budiž. řekněme, že člověk si po ránu nevidí dál než na špičku hrnku s kafem. že nerozeznává předměty kolem sebe, natož aby řešil, jestli je vidí ostře. že se něco takového prostě stát může. a hlavně (tím se vše vysvětluje) ráno.

pár týdnů na to odcházím z domu. jak je mým dobrým zvykem, na poslední chvíli. za mnou vlají klíče, tkaničky, telefon a sluchátka od diskmana. klíče strkám do blíže neidentifikovatelné kapsy, kde celý den nebudou a teprve před domem je zase najdu. to už je takový klíčový fenomén. strkám tkaničky do bot. strkám sluchátko do ucha. strkám druhé sluchátko do ucha... a ono to nejde. a, ano, je to proto, že už tam jedno sluchátko je.

připomíná mi to ten vtip.

volá člověk s problémem: "nejde mi vložit do mechaniky třetí instalační disketa!" technik po delším přemýšlení: "poslyšte, a vyndal jste vůbec tu druhou?" "ne, a to mi připomíná, ta už tam šla taky nějak špatně."

jojo.

něco by se mělo zakázat

třeba matika. konkrétně matika s mladým cvičícím, kterému se tyká a ke kterému jaksi nemám respekt (tím nechci říct, že bych neměla jeho hodiny ráda nebo že bych proti němu něco měla; jen to prostě není pan docent, v jehož hodině bych byla zticha).

ach jo. musel ze mě mít chudák radost. nejprve jsem navrhla přesunout písemku do hospody, to mě rozjelo a už jsem se nezastavila a spolužáci mně v tom samozřejmě podporovali. hlavně ti dva vedle mě, z nichž jeden o taylorově rozvoji sin x prohlásil, že je to parabola. (pro nematematiky, je to pořád sin x, ale napsaný jinak, složitěji. celý tento semestr vůbec trávíme tím, že přepisujeme jednoduché výrazy na složité a tváříme se, že to k něčemu je.)

a tak vůbec. každou chvíli jsem měla nějakou rádobyvtipnou poznámku, pak jsem se sama sobě smála a do toho jsem ještě kecala do příkladů (a navíc většinou správně, takže mě nemohl vyrazit :). holt se mi zachtělo předvádět se.

však on mě smích o té písemce přejde.

ale všechno se vysvětluje: měla jsem před cvikem kafe. extrarychlé s indiánkem. to by se smál každý.

českomor

smutno mi je. jak už dlouho ne. věj větříčku z dunaje i když tak nějak klidně. to se pozná. třeba proto, že si pouštím hudbu jako kulisu, ne jako emocionální podtržítko, ne jednu písničku stále dokola. ať ta zima roztaje. prosím.

chci zase být čertvě po maturitě (když jsem nezahynul mezi rakušany:), vysedávat u počítače do svítání a psát si s kýmkoliv, kdo je ještě online. psát si deník, řešit citové trable, které za to nestojí a být nadšená ze všeho nového. mít o co bojovat a zase to ztrácet.

ale možná na té hudbě něco bude. takový emocionální extrakt. s cibulí.
zdálo sa mi, zdálo, že sa mračno valí, a to sa šuhajek s milou milovali...

usínám... a uletím vám. na uherskú stranu.

night blogging

mám bloggerskou stíhu. občas, když vstanu a zapnu počítač, se automaticky dívám na blog, jestli tam nepřibyl příspěvek.
ne komentář, ale příspěvek.
a ne na těch X blozích, které pravidelně kontroluju, ale tady. u mně. a vždycky mě překvapí, že ne.
mělo by mě to děsit. ale až tam skutečně bude nějaký, postnutý uprostřed hluboké noci, kdy jsem prokazatelně spala, to bude teprve stíha.

tak tedy jsme mistři

tuto zprávu byste nečekali. stejně jsem na třetí třetinu utekla do kopule a vysmátým postarším norům spolu s kolegou ukazovala oblohu. tak nějak mi už připadalo jasné, jak to dopadne. beztak se nic nevyrovná vzpomínkám na nagano, kdy mi bylo čtrnáct a spolu se sestrou jsme vstávali na ten ranní finálový zápas... neskutečné. neskutečné, jak je to dávno.

a jinak... jinak usínám. už ani moc pohodový večer na hvězdárně s kytarou nevyhrál nad svědomím "musím se učit a nemůžu si dovolit středoškolský luxus spánkového deficitu jako dřív". ach jo. na jednu stranu je mi čím dál tím víc všechno jedno (nebo jen nemám sílu nic dělat... svět mě ubíjí), na druhou mám pocit, že mi nic nejde, což mi jedno není. rozpolcená osobnost. a aby toho nebylo dost, v noci se mi zdálo o bonovi z u2. copak mi je patnáct? (i když... hm... ten jeho hlas... :)

jojo. ty jarní deprese. k čemu je lidem paměť vázaná na emoce a vjemy? k čemu je lidem vnímání toku času? obojí jen strašlivě bolí. skoro rok od maturity. čtyři roky od nejkrásnějšího jara, mého prvního jara na hvězdárně. (to byly časy... časy sladké a hutné jako med... který slepil soukolí mých vzpomínek a vždycky znovu a znovu provází jarní vůně. to byly časy, kdy jsem do morku kostí cítila, že žiju, a vše bylo zoufale krásné do posledního detailu... a je to kurva dávno. tak dávno, že pochybuju, jestli to všechno vůbec bylo.)

to bolí. a bolí a bolí. smutné vzpomínky bolí samy o sobě. a ty hezké bolí vším, co už není. člověk se s tím vyrovnává celý život a je mu to stejně na nic. málokdo se smíří i na samém konci.

je to paměť především, co mi křičí v hlavě.