fantasy sen ;)

myslím, že moc hraju heroesy. a taky dělám moc přijímaček na masaryčku a z dlouhodobého hlediska čtu moc fantasy.

můj dnešní sen se mi zdál minimálně dvě hodiny v kuse. a navíc, když jsem se probudila a zase usnula, tak pokračoval. začínal v podivné budově, kde jsem potkávala své známé z brna přestrojené do takřka strašidelných kostýmů, taky se tam slavily vánoce a já šplhala po zdi a chytala se hřebíků, nebo něčeho podobně pevného.

a najednou jsem byla heroine a jela světem. podezírám otázku ze včerejších přijímaček, která byla o princi a zachraňování princezen, protože princezny, a potažmo i prince, jsem ve snu zachraňovala taky. jezdila jsem světem, vlastně spíš chodila.

z výrazných okamžiků si pamatuju, že jsem mečem kosila černou mambu a krájela jí na plátky.

taky mě honil nějaký dědek (připomnělo mi to ciri, když cestuje mezi světy, éé, fuj). toho jsem taky rozkrájela. jo a tam jsem taky zachraňovala toho prince. :)

střih. jdu po asfaltce, odněkud se vracím a přicházím do vesnice, teda do pěkné díry, kde jezdí autobus dvakrát denně. koukám na hodinky, mám štěstí, jede hned, a tak se ptám řidiče, protože tu oblast naprosto neznám, jestli bílé skály, konečná stanice, je alespoň o něco větší, jestli se tam můžu najíst a přespat. kývá že jo a tak jedu, vystupuju, jdu do hospody a už po několikáté v tom snu si poroučím pořádné jídlo (maso, hihi) a pivo. taky by mě zajímalo, co to mělo znamenat.

domnívám se, že to byl sen o nezávislosti. za dva měsíce mi bude 21 ... ach jo. já chci koně a meč a krásnou krajinu bez paroubků a noce u ohně plné hvězd. ach jo. ach jo.

krize se blíží

cítím to v kostech.

překvapilo mě, když jsem ráno šla ze školy a autobus vyjížděl ze zastávky (nosím si mazaně v kapse jízdní řád, aby se to nestávalo). ale nepřekvapilo mě, že když mě uviděl (nadsázka je literární útvar), tak zacouval zpátky a poslušně otevřel dveře.

už mě nepřekvapí nic. podzimní stíhy dávno spí pod zetlelým listím. řekla bych, že jsem otupěla, ale to taky není úplně pravda.

ráda bych.

mňau

tohle je naše obluda. vypadá jako medvídek, váží co menší slon a je to děsná trubka. a proto ho máme tak rádi :))

po ránu

> noc poetická. usínala jsem v oparu vůně a za oknem bušil déšť. ach, ty maličkosti. to potěší. i když mě pronásledovaly fakt divný sny o legu.
> jinak, divadlo rokoko opět hraje v hodině rysa (na stránce úplně dole). nenechte se zmást popisem, i když to tak zní, není to od coelha :) a jinak vřele doporučuju. je to krásná hra. sníh a ptáci na jeřábu. běžte tam, třeba přitom mnohé pochopíte. protože bůh je zrzavý kocour. :)
> a dnes večer se u mně, možná úplně prvně v republice (to netuším a nikdy to nezjistím) promíta nový stopařův průvodce po galaxii. takže se těším. (paranoidního marwina hraje (aha, podle imdb asi ne) měl hrát, teda mluvit, alan rickman. mno, v traileru to byl určitě on, tak třeba tam mají jenom chybu (ať si zkusí ho vynechat! vrrr!).)

po půlnoci

moje obavy z tohohle večera se na sto procent nevyplnily. nejen že trapných pauz v konverzaci bylo pomálu a jinými slovy jsme si mělí o čem povídat. taky jsem se neopila (a u mně mají akce 1+1+alkohol téměř vždycky charakter rejpání se v minulosti a hořkých pravd. případně aspoň prázdných míst v paměti).

ne, bylo to prima. oklikami jsme došli až do prominentní čtvrti, ve které bydlím a orvali pár šeříků. navštívili studánku. dopili víno v plastovém kelímku. stejně je to zvláštní. jak se mění věci. lidi a pocity. a za uchem mi kvete kaštan. být to před rokem, byl by tenhle příspěvek mnohem delší a nadšenější. takhle jsem akorát ráda, že je klid. že se můžeme smát.

takhle jsem akorát ráda, že i když on nevědomky ublížil mně, já jemu ne. což se nestává zas tak často. kráčím přes emocionální mrtvoly. a bolí to.

pouštím si u2. pokoj voní šeříky. v krabici se sběrem se krčí krabičky od hermelínů.

je jaro.

trutnov

ta fotka byla prostě moc tmavá. nic jinýho se s tim udělat nedalo. ale není to tak zlý, ne? ať žije kontrast :)

a jinak

vždycky se směju bloggerům a bloggerkám, protože je hrozně laciný popisovat zážitky z opileckých alcí typu "vypili jsme tolik a tolik". jojo. a vždycky říkám magickou větu "zas tolik jsem toho neměla".
neměla. kamarádka mě a kamaráda nakonec zatáhla k sobě a častovala nás alkoholem... no fuj. (samo o sobě, že jsem schopná napsat častovala jako čqasstovala, hovoří za vše.)
kamarád vyfasoval navíc odporné hodiny, o kterých prohlašoval že jsou skvělé a mumlal cosi o dálím. já jsem se mu je snažila nastavit na správný a funkční čas a kymácela jsem se v tramvaji jako suchá třtina ve větru. ještě cestou strašlivým bludištěm kamarádčina bytu jsem se kymácela podobně, takže mám na noze a v duši šrám. au. ale jinak... jinak je mi fajn.
lalala...
kdybych teď aspoň (jak je příslovce od usvědčující (jak se řekne latinsky příslovce)) neškytala...

neupálili mě

ještě ne.

sedím na břehu řeky. houpu nohou nad hladinou a přemýšlím, jestli žiju. asi jo, i když mám mrtvolně bledou nohu, protože když ji ponořím do ledové vody, zčervená. asi žiju, fragmentovitě. a řeka plyne, neměnně, stále. a hází mi odlesky slunce do očí, plyne a to, co tu jednu chvíli bylo, je pryč, jako to jde celý život.

a já sedím na schodech a kolem mě teče minulost, jedna kapka za druhou. a voda mě láká. je hluboká a tak studená, že to bere dech. když zavřu oči, vidím divné věci. věci, které bych vidět neměla. když zavřu oči, řeka prudce stoupá a bere mě s sebou. minulost? nemůžu být sama svou vlastní minulostí. nechci.

dno je tak daleko.

a hladina tak blízko.

na břehu kvetou pomněnky.

voda. slzy. dračí slzy. ale nechť. draci nepláčou.

a temné mraky. na obzoru, nad lesy, na okraji hor. a déšť. a klid.

a cestou domů vykláním hlavu z vlaku do noci. sundavám brýle, světla se slijí v rozmazané skrvny. světla měst a světla hvězd. a noc křičí vúněmi, jarem a šeříky, chvílemi štípe pachem vlaku na kolejích, až se ztrácím, až nejsem já, ale jen a jen vlak poskakující na kolejích, obdélníky světla, která hází podél trati, a vítr. vítr...

belleteyn. májová noc.