zima? astronomicky ještě ne. ale fyzicky jo a mě straší expa. vzpomínáme na ni všichni, ale ta moje byla jiná. jsou vzpomínky kolektivní a vzpomínky soukromé a já mám hlavně ty druhé, protože celá expa pro mě byla spjatá s mými pocity a nic jiného jsem nevnímala - proplout realitou, zabít nepříčetnost, opijeme se každý ze svého vlastního důvodu, ale opilí jsme všichni stejně. a nejen alkoholem. sounds like philosophy.
díky patří tomu, kterého by nikdy nenapadlo, že jsem o tom vůbec přemýšlela, za konečný dobrý pocit a labilní stabilitu. některé věci jsou příliš bezděčné - zhroutit se - z bičování starých a ještě starších vzpomínek floydy v penthauzu - a někdy nepomůže, když ten-kdo-vás-zná naslouchá, když na vaše vzlyky a nezměrné černo řekne akorát své obvyklé tohle neříkej, bude líp, a vy víte zase o něco víc, že vás sice zná, ale vůbec vám nerozumí, proč si lhát do kapes, deprese nezmizí, a ani tohle není kouzelná věta, která by je zahnala. někdy nepomůže než utéct - hlavně když nemusíte usínat sami. když si můžete po všech těch strastech povídat o anarchiích kolem a v nás a okolo všichni spí, smát se - nebrat ohledy a hlavně nemuset naslouchat tichu a kolem páté konečně usnout s tím, že je vlastně vše v pořádku - pro teď. ne že by bylo, ale proč tomu na chvíli - věřit je silné slovo - proč nezapomenout, že se tomu věřit nedá - ty expediční iluze -
so much for dnešní dávku sentimentu. ne že by to nebylo jedno. malé kafe velké kafe, malý stroj velký stroj. neučím se. nedělám vůbec nic. krom vzpomínek a pohledů z okna, listování minulostí, listopad je skoro pryč, probůh. a na co sáhnu, to se dneska kazí.
v pátek hrají eggnoise ve staré pekárně. co na to říct. eclipses.
No comments:
Post a Comment