kontrasty

lakovanej stoleček, co mám u futonu, jsem ulovila v Barceloně spolu s dvěma bratříčky, co mi suplujou noční stolky. stěhování je improvizace; krabice tvoří police, knihovny, stolky -- dokud si nepořídíte něco víc než náhradu. je to rok a něco, co jsem je vezla ze samotnýho úpatí Tibidaba autobusem a rozkládala v Carrer de Comtesa. od tý doby se stěhovaly dvakrát, a jako jedna z mála věcí typu nábytek tvořej stálici v mým habitatu.

jak jiný to je, bejt tady v Praze, obklopená svojí řečí, něčím tak strašně známým (jako pro mě kdekoliv jinde může bejt akorát cesta z firmy domů po Kollwitzplatzu). kde je každá konverzace potenciální slovní hříčkou. kde mezi mnou a absolutním porozuměním nestojí řeč (kód), ale jen interpretace, závislá na tom, jestli komunikuju s vlastní krevní skupinou. to, co mi připadávalo nudný a klaustrofobní, je pro mě teď velkou radostí.

nevím, co bude, ale bude to jiný a pokud možno lepší.

kontrastů je mnoho:

to pohodlí. koti spěj a funěj, sedím na futonu v jídelně. netuším, jak dlouho tu budu, dějou se věci, bytově je možný všechno, a přece je to nesrovnatelný se srovnatelnou situací v Barceloně, kde jsem se odmítala zavázat se jakýmukoliv nábytku kromě tady chlapců s lesklými ptáčky — mými stolky. (btw jsou na nich nějaký znaky, čínský, co jsem si je nechala přeložit a zjistila jsem, že vůbec nic neznamenaj. výhra v loterii se nekoná.)

psychotickej záchvat blízkého blízké, co se v něčem podobá mejm vjemům. šílenství je jen krajní meze subjektivního vnímání reality, že. chvíle, kdy se mi vybaví střípek snu a já na chvíli strnu a budu přemejšlet, jestli se to skutečně nestalo. chvíle, kdy vidím před očima příběhy blízkejch lidí ne třírozměrně, ale vícrozměrně, kdy zkoumám krajní meze svojí empatie; doslova: vcítění. tenká linka mezi mánií a tím, že cejtím světlo, po kterým můžu jít.

můj stres z toho mít zas starost o kočky, a láskyplnost, se kterou poslouchám, jak L chrápe, položenej na parketách. trávíme spolu hodně času, já a oni, tuhle jsem nemohla spát, a tak jsem se přitulila ke Sch, a nechala ho upříst mě do spánku, 

kontrast je jak nevědomá jsem byla k vlastnímu tělu a kráse, a teď nedokážu vypnout marnivost a narcisismus. jo, mám na čem pracovat, ale zároveň jsem krásná, mám čaro. na fotkách se furt směju: peníze a čas vynaloženej do příštích měsíců protkanejch zubníma meh bude — pokud nepřijde válka až sem — zářit na všechny, i na vás.

kontrast je zděděnej atesimus a to, že tu sedím na gauči a hledám slovo pro Boha. někde v nebi čte Sagan Narbyho a vytahuje se, že napsal už dávno v Kontaktu, jak kód ukrytej v signálu vysvětluje tajemství života. fikce versus realita. 

kontrast poslouchat neidentifikovatelnej cirkus pod oknem na rambla poblenou a vědět, že mezi tamtím a tímhle světem je pro mě neproniknutelná bariéra, a slyšet bordel z Ajeto a vědět, že tam chodívá pán, co se na mě usmíval, a vědět, že kdybych fakt moc chtěla, můžu se oblíknout a seběhnout dolů a zapříst náhodnej hovor s kýmkoliv.

a to mě činí tak spokojenou, že mi to přijde podezřelý.

kontrast není moje neochota se uvolnit a pustit — i teď, v den, kdy fáze měsíce (necelej tejden do úplňku), fáze mýho měsíce (ehm), křičí: sevři se, jsem vlastně oukej — plynutí — a stejně cítím tu bariéru, která mi brání se do svejch pocitů plně položit. mám tohle výjimečný volno a stejně řeším, že se musím ráno probudit brzo a začít něco dělat. mohla bych si místo toho dát ještě tři koláčky a přesvědčit se, že periferně vypadá moje monstera jako John Lennon i za světla. stejně jako když jsem jako malá spala nahoře na palandě, a fikus na skříni vypadal jako pokaždý jiný zvíře. (potlačit něčí kreativitu je zločin a příčina lecjaký disociace.)

kontrast je, jak je snažší žít klidně, když si občas dovolím utrhnout se ze řetězu, když se pořád nehlídám.

kontrast je, jak snadno se mi píše a jak těžko se mi mluví.

jsem furt stejná, knihy, barevný světla, teď ty stolečky, kontinuita. pokračovatelnost. a přece jiná, vstřebávám svět a občas se vyděsím, jak moc mi záleží na tom, co mám, a co jsem, jak moc silně chci žít (srov. dřívější nevím, co tu dělám, a proč bych tu měla bejt).

paralelní světy

vrací se mi svět, kterej existoval, když jsem tu žila.

kdysi jsem si všimla, že se ve snech vracím do míst, který mají svou topologii a logiku. začala jsem si kreslit mapu a všímat si zákonitostí: například snovej Švanďák existuje zamrzlej uprostřed noci jako připomínka všech úprků z hvězdárenskejch hospod na poslední autobus, když ještě nejezdila 910, a téměř vždycky tam řeším, že se potřebuju někam dostat. a autobus se zpoza rohu ne a ne vynořit. 

v jinejch místech se ocitám málokdy, ale vím, jak se k sobě vztahujou. maj ekvivalent v realitě: snová devítka i dvanáctka jezdí podobně. na nábřeží jsou vysokánský stěny a nahoře na nich vily. kdesi u letný je obří park a bydlí tam snová Lu. starý město je spletitý a něčím připomíná středověkou vesnici. konkrétní situace si málokdy vybavím, zato se mi stává, že si už ve snu uvědomím, kde jsem, a vnímám propojenost s jinými místy, a jak se do nich dostat (a po probuzením dokresluju do mapy). 

v mý hlavě existuje Praha a paralelní Praha -- stává se mi při pohybu po městě, že se oba světy protnou, a já jsem v obou zároveň. taky existuje Praha dávná (třeba na Karláku bylo tržiště místo skleněný kostky, ale je to místo, který už se vyskytlo i v paralelní Praze, a moje bdělá vzpomínka je míchanicí mezi sny a realitou). 

a existuje, někde v zimě, Praha, kde stojíme na letenským a směješ se mojí barevný čepici. tenhle vejlet do jiný reality, teď, když jsem po tisícím nejistým načrtnutím nerovný čáry a následným gumování konečně vzala do ruku tlustej černej fix, jakoby se ani nestal. naději vystřídala nicota, opatrný sluneční paprsky může možná spatřit pozorovatel z letadla, zatímco zemi halí černej neprostupnej mrak. anebo, bez metafor, chtěla jsem věřit, že když svoje stíny zvládnu překonat já, dovedeš to taky. celý je to o to zábavnější, že jsme dostali stejný prášky ve stejnou dobu, ale mně pomáhaj, protože se nebráním zpochybnit cokoliv, pokud mi to neslouží. aka Nadia a její změny narativu, kterejma mě prudí v našich nekonečnejch voice messages. 

stejně jako si občas nejsem jistá, jestli si určitý místo vybavuju doopravdy, nebo jako vzpomínku na sen, uložím si i letošní zimu někam na pomezí. dostatečně daleko od reality, abych se nemusela trápit tím, jak moc se ta reálná, ošklivá realita ukázala být daleko od tý v mojí hlavě. 

cejtim se lehce, teď na prahu jara. šla jsem a poslouchala jsem svoje srdce, a to není malá věc. a odměnou mi je, o kolik víc se znám, o kolik víc vim, o kolik míň toužím po čemkoliv za každou cenu. ukázals mi, třebaže nechtěně, co je důležitý. svět strachu a úzkostí se stává taky paralelním, a už v něm běžně nepobejvám. 

věci, co máme pod kontrolou

psát o historickejch událostech, zatímco se dějou historický události, mi nikdy moc nešlo. 24. února odpoledne jsem seděla u pana dr. na julisce, koukala na hradčany, a snažila se uchopit přepsanej svět. 24. února večer jsme s dee a bsk stáli v davu před ruskou ambasádou. Иди на хуй ofkoz, co dodat. 

marie kondo radí, ať se s věcma, co už nepotřebujeme, dobře rozloučíme. někde to funguje snáz: než je hodím do koše, dám pusu rozervanejm šortkám, co se mnou projely půl světa. antidote na rodinný hoardování a přehnanou fixaci na cokoliv, co v sobě obsahuje vzpomínky. někde hůř: dívám se do zrcadla na ten zpropadenej zub, co se mnou prožil desítky let, a kterýmu pátek třináctýho května uděláme s panem zubařem pápá. hladím ho jazykem a cejtim smutek ne nepodobnej tomu, jako když vidím svoje rodiče a kocoury stárnout. 

zub 2-2 je taky součástí historickejch událostí. než mi ho drát od rovnátek vyklonil z oběžný dráhy, a začla jsem se za jeho opětovnou křivost stydět, vyprávívala jsem příběh o tom, jak jsem jela horkým ránem 24. června 2016, den brexitu, na kole dolů po prenzlauer allee, a do cesty, teda řídítek, se mi připletla vlastní bota. následoval let přes kolo, jízda sanitkou, dvacet tisíc návštěv u zubaře (moje milovaná zubařka původem odněkud z balkánu mě oslovovala miss, a asi cejtila, jakou hrůzou to ve mně všechno zanechalo, a od jistý doby mě pokaždý mateřsky obejmula). možná dva roky jsme sledovaly, jestli zub žije, každou zmrzlinu jsem jedla s napětím, jestli ucítím chlad -- nakonec to nedal, a kvůli mělkýmu kořenu se rozloučíme. že jsem si nerozbila hlavu nebo jiný důležitý orgány, bylo glück im unglück. že bych pak na novým kole jezdila bezpečnějc, se taky říct nedá: berlínský wild child je tvrdohlavě svý. 

mezitím jsem se rozloučila se starejma očima. dioptrie pryč, pravil jinej pan doktor, když jsem ležela v plzni pod laserem, dvakrát, protože mám dvě oči. odhodlávala jsem se dobrejch deset let a za deset minut bylo po všem. ale vyčerpávající to bylo, prospala jsem následující tři dny, a od tý doby žasnu: ostrej svět po probuzení! nefuním si do brejlí skrz respirátor! hustý. technika, vole. 

koupila jsem si mandle s cibulí a levandulí, luxus tzv. před válkou. ve světě, když byl ještě v pořádku, mi přišly nudný, dokud jsem nepřišla veselá a uvolněná domů a neaktivovaly se mi spící chuťový buňky. 24. února mi mandle posloužily jako metafora k filtru, za kterým jsem. co když takhle můžu vnímat všechno pořád? pan doktor z prvního odstavce (stává se tady z toho trochu starobinec, mám pocit, nicméně je fakt, že co jsem v Praze, lítám po doktorech často, páč doháním resty ze zemí, kde jsem po doktorech nechodila: například jsem se dozvěděla, že leidenskou mutaci, ke který mám genetickou zátěž, nemám, takže mi w. už nemůže nadávat, že jsem -- taky 2016 -- letěla letadlem se zvrklou nohou a riskovala trombózu) mi dal dotazníky o tom, jestli se mi chce bejt, a protože jsem zvyklá dosahovat nejvyšších skóre, shodli jsme se, že by bylo dobrý to podpořit nějakou medicínou. nu což, tancovala jsem kolem toho roky. takže další věci, se kterejma se loučím, doufejme, jsou deprese a úzkosti. glück im unglück, že jsem sehnala kontakt a řešila to, když to bylo akutní, a že jsem do třetice, po berlíně a barceloně, nevyměkla. taky jsem s vypětím na chvíli stopla pracovní kolotoč, a tak mám prostor přemýšlet, co se sebou, historickejm událostem navzdory/na ruku. 

berlínský wild child si udělalo vejlet do berlína a jeho berlínský srdce je celý rozechvělý. spát u h. na prenzlaueru, dva bloky od bejvalýho bytu, moc nepomáhá, navíc poblíž jsou všemožný ulice a jiný podniky, který přetejkaj vzpomínkama. když jdu ze chagallu nahoru po kollwitzplatzu, je to jako za starejch časů, a když mi padesátej člověk řekne, proč se proboha nevrátím, těžko o tom můžu nepřemejšlet. vlastně o tom přemejšlim furt, a jen těžko se mi smiřuje s tím, že dvě okna nad křižovatkou už nejsou moje. ale tak život chodze, nejde jinak než brát minulý volby jako jediný možný, starý ustupuje novýmu a všechny cesty, doufejme, vedou do berlína. 

chemický štěstí podporujou kvetoucí třešně i v tomhle jarním marastu roku 2022. možná shoří svět, ale aspoň to uvidím ostře.  

koronaweh

tenhle post by se moh jmenovat návrat do života. moh by bejt o více či méně vědomejch snahách nenechat se ubít. o snahách žít. jo, je zima, a je šedivo, ale vrací se světlo a dneska fučel megavítr. ještě měsíc a bude nesnesitelně vonět jarem. ještě chvíli a pokvetou šeříky, a jo, přijde to příliš rychle. 

jsou chvíle, jako třeba včera na karlově mostě, kde po večeru v napě s bsk konzumujeme zelený bylinky a pak se smějeme na prahu a na řeku a na ledňáčky na staroměstský mostecký věži (ta druhá je malostranská a děkovat mi nemusíte), a jedem se koukat na futuramu a smějeme se ještě víc. any way it goes. bylo by krásný se takhle cejtit pořád, ale survival mode neskončil, survival mode trvá. 

co si z týhle doby budem pamatovat? co si pamatuju já? přesnejch obrazů málo. jako všem, splývaj mi dny do neforemný hmoty. 

v sobotu stojím v květinářství na andělu, kupuju kytku mámě: 72. absurdita a smutek toho okamžiku je definovanej tím, co nevnímám: vůně odříznutá respirátorem. vůně pro nikoho. maj kytky smysl, když si k nim nikdo nečuchá? chtěla bych se mačkat ve frontě. chtěla bych dejchat v tramvaji. pořád mívám pocit, že se mi to všechno zdá, že se zejtra vzbudím, a tyhle dva neroky se nestaly.

možná sedím v letadle, 14. března 2020. mám černou masku, jako jedna z mála. v cargu jsou moje dva kufry, oranžovej a fialovej, ve fialovým je to, čemu říkám instantní eva-domov: složená stolička, absolutový zrcadlo, hromada krámů, který táhnu tak nějak zbytečně: skutečnej domov se v Barceloně konat nebude, a bejvalo by mi bylo líp, kdyby moje věci byly někde bezpečně uložený. 

bejvalo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale ne, po dvou hodinách se letadlo zvedne (nemůžeme letět, na věži v Barceloně mají všichni koronu a nemůžou nám dát pokyn), a já naložím svoje kufry do taxíku a jedu za Mexičanem, protože proč ne. a 15. března začne lockdown, napíše mi holka, co mi měla pronajímat pokoj, že se bojí, a že mám smůlu, a zpětně si říkám, jaký to bylo štěstí -- nevím, jestli bych v pokoji 2 na 2 metry ty dva měsíce zvládla, vzhledem k tomu, jak těžký byly v dvousetmetrovým bytě u kostela, kde byly navíc i dvě černý kočky. 

bylo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale dokonce i za časů korony je potřeba žít, i když se mi nechce, i když se mi chce hibernovat a čekat, až se to přežene, ale ne, tohle je ten život, kterej mám, a tak se nutím pořádat večírky a chodit ven a většinou to dopadne dobře, protože i když jsem byla 7 let pryč a hodně věcí je jinejch, je taky hodně věcí stejnejch. 

máš roztomilej zvyk si a mi sundat respirátor a dát mi pusu, třeba v metru. žijeme v divný době. spala bych.  

zimní skripta

ještě je leden, i když by teda fakt nemusel, a až půjdeš, vem s sebou rovnou i únor jo? a vracet se taky nemusíte. 

jo, v Barceloně mi chyběla zima. taková ta ideální zima, kdy člověk s radostí vytahuje všechny chlupatý šály a čepice, raduje se, že jich má tolik, ahoj kamarádi, a popíjí horkej svařák na vánočním trhu v Kulturbrauerei a má tolik teplejch ponožek, že v podstatě levituje. ale to se nikdy nestalo, v Kulturbrauerei mi vždycky mrzly nohy a další části, a bejval tam nával, a vlastně tam ani neměli pořádnej svařák, jen různý hipstaglogy. taky jsme tam jednou šly na koncert se Švýcarkou, a zatímco jsme stály před dveřma, na druhý straně se formovala fronta do klubu: lidi oblečený jako vánoční stromečky a podobně. inu Berlín, pokrčily jsme rameny; pak se ukázalo, že je masopust a maškarní. po pěti letech v Berlíně se naučíte nezvedat obočí. jako když jsme za jeden večer dvakrát potkali maníka s kombem, podruhý přímo pod mými okny na Prenzlauer, a nechali si pustit Let's dance, no a samozřejmě jsem tančila. 

pořádnej vánoční trh je pro mě ten na Alexu, i když někdo by se asi nafrněně oháněl Gendarmenmarktem. tak ať. Alex je trh pro nás obyčejný lidi. je tam ruský kolo, Eierpunsch, a věž, na kterou jsem vylezla dvakrát, ale pamatuju si jen tu první návštěvu: 2015, březen, jsem přijela na pohovor, a pak jsem koukala z věže a fotila si jeden každej směr. včetně směru na Prahu, a nahoru po Prenzlauer, k mýmu budoucímu nejlepšímu bytu. na tomhle trhu jsme taky byli teď v prosinci, projeli jsme se na ruským kole, propovídali mnoho hodin v zimě. ale když jsem se přistěhovala, bejvala ještě za Alexou před Vánoci pouť, a tam se taky stalo věcí, třeba jsem tam byla naposledy na padací věži. to byly zlatý časy, kdy nebyl problém jít s deseti náhodnejma lidma z firmy večer ven, takže jsme na tu věž vlezli všichni, obsadili jsme ji celou, a nechali se společně traumatizovat. po tomhle a Terror Tower v Disneylandu na to už nikdy nevlezu, kdepak, kdokoliv tohle obsluhuje, je certifikovanej sadista, a vůbec. celej Berlín je vidět i z ruskýho kola, a u toho většinou nehrozí, že se zastaví, udělá cvak, a padáte volným pádem. i když Phil se toho trochu bál a museli jsme ho přesvědčovat.

jo, Berlín.

šla jsem s Philem teď nedávno, asi v září, nocí od Modersohnbrücke (kde jsme několik hodin koukali na vlaky a řešili zásadní životní otázky) někam k řece a pak celou cestu zpátky na Frankfurter Tor. Phil je jeden z lidí, co se dobře známe relativně krátko, ale protože jsem se naučila rozpoznat spřízněný duše, spříznili jsme se rychle. než jsem odešla do Barcelony, vypadalo to, že spolu budeme pracovat, tehdy jsem ho ještě považovala za velký tajemství. až později jsem si všimla, že každá naše konverzace jde až na dřeň. a tak to máme rádi. Phil, stejně jako Dave, můj nejlepší berlínskej kamarád, je čistá duše. no a tehdy se mě ptal, proč sakra nejdu bydlet do Berlína, protože jsem plakala, jak mi to tam chybí. a já jsem neměla odpověď, protože jsem ještě nejela českou krajinou a nevěděla, co vím, ale bolelo to teda fest. až tak, že jsem začala zpochybňovat minulost i budoucnost: měla jsem odejít? měla bych se vrátit? 

jako na všechny tyhle věci nemám odpověď ani teď: když jsem odcházela, měla jsem ho plný zuby: nebyla jsem schopná najít práci, mý kamarádi dělali ve firmě a já se asociálně nudila na HO (lol), a taky bylo šedivo. dávalo to smysl, i když to bylo možná trochu vynucený, ten novej začátek, ale v Barceloně, koroně a tamější firmě jsem našla sebe, takže si asi nemůžu stěžovat. můžu se akorát stěhovat. ale o tom zase jindy, teď se obloukem vracím k berlínskejm zimám. teď v prosinci, přísahám, jsem v Berlíně poprvý viděla sníh. předtím snežilo zásadně, když jsem odjela. pamatuju si, jak sedím v busu z ZOB do Prahy a sněží; všichni postujou krásný zasněžený fotky; vracím se o pár dnů později a nikde ani vločka. anebo když jsem jela do Brazílie -- to je taky historka na samostatnej post. ale berlínský zimy byly dlouhý, šedivý a vyčerpávající, a jsem fakt ráda za ten rok a půl v Barceloně. 

ne že by to tu byl nějakej zázrak, ale stejně se občas najdou slunečný dny. v porovnání s Londýnem a Berlínem je Praha ještě dobrá, i když jsem jela pod Bulharem někdy minulej tejden, a zarazilo mě, jak černej mrak visí nad městem -- byla zima vždycky takhle šedivá? zlatej Berlín, pomyslela jsem si a next thing you know, roztrhly se nebesa a vypadla peřina. někde i hřmělo. každopádně ideální zima se nekoná a já jako vždy pokukuju po letenkách. z akce "kdo mi bude na Letný krmit kočky" jsem získala fůru budoucích kamarádů, a to jsem si myslela, že to tady bude v zimě zabitý. zatím se nechystám do tepla, ale do Londýna, kde krom B bydlí taky E, kámoška z Barcelony, a Andy s Beccou. ale Helo, má brazilská kamarádka, t.č. zpátky v São Paulo, mě dennodenně láká na návštěvu a provokuje fotkama z pláže, takže to se taky jednou brzo stane. a Berlín taky: i když mi chybí děsivě, cejtím, že mám bejt tady. a taky mi vlastně víc chybí celý to bezstarostný období, noční návraty na kole, navigace věží, můj maják nad křižovatkou, kde se za těch pět let otočil snad úplně každej, hukot U2 a to místo, kde zalejzá pod zem. ten pocit, když vylezu z busu na Südkreuz, ten pocit, že jsem doma, ten pocit, že v tý velký hale vím přesně kam jít, na kterej S-Bahn skočit, a ten pocit, že na mě vždycky někdo čeká, je vzdálenej pár kliků u žluťáků. teď to úplně není možný, ale brzo; a možná se dokonce otreatuju a pojedu vlakem, co se klikatí kolem řeky, vlakem, kterým jsem tehdy v dubnu 2015 jela s oranžovým kufrem a začínalo to velký dobrodružství, který nevyhnutelně vede právě sem. a půjdem na Tempelhof nebo k řece, vezmeme si Wegbier ve Späti, a budeme šťastný jako škeble. 

love song to a stranger reality

před lety jsem ti dala obraz. je květen 2017, a K mi na sedmičce povídal, že to není špatný. K, pan umělec. dostala jsem od něj sama, v minulosti, obraz, asi tak milionkrát lepší, skutečný dílo, jemnej watercolor maják, to se prostě v dnešní době tak úplně nedělá, ale jsme jiný -- já mám svoji lásku ke starejm časům, a K je kurva dobrej. (mimo jiný kreslil moji první kérku, tu, kterou jsem si pořídila na cestu do Berlína. pamatuju si, jak jsem vlítla do Baretty a všem se tak líbila, stejně jako pak studenou sprchu doma, ahoj mami. já vím. jsme jiný.) 

ale před lety jsem ti ten obraz dala, protože jsem neveděla, co s ním, a na tom obrazu je moře v bouři a všechno se tam mele, a je plastickej, protože akvarely. ten obraz, ze kterýho se K rozbil a říkal mi něco o světle a barvách, protože K, narozdíl ode mě, má to formální vzdělání. a ten obraz máš teď, myslím, pokuds ho nevyhodil. a já jsem mezitím žila u moře a žila ten obraz každej den. 

někdy letos na jaře, což by mohlo klidně bejt v předminulým století, jsem chodila dolů po ulici plný platanů a žila sen. deset minut k moři. už jsem to tu určitě psala, a ne jednou, že kráčet dolů k moři je pro mě jako kráčet do svatyně, že moře ve všech podobách je chrám, ve kterým znovu a znovu poklekám, máčím si kalhoty nebo sukni ve vodě, když přijde nečekaná vlna, anebo zachraňuju předměty, když přijde vlna ještě nečekanější (poté, co jsem hodinu sledovala, jak stoupá příliv, a odmítala se pohnout). že ten okamžik, kdy se moře vyloupne zpoza horizontu je ne nepodobnej extázi, a já se skulím po písku až po čáru přílivu, a když se nikdo nedívá, namočím si prst a olíznu ho, protože existuje nepatrná šance, že zatímco jsem tu den nebyla, moře, strýčku, přestalo být slaný. takže jsem žila v ulici plný platanů a stolečků a stresovala jsem se z toho, že práce, a že co tu dělám, jo a taky z toho, že korona, a že je to všechno vlastně úplně na hovno, a jak moc, to mi došlo až v červnu, když jsem se po roce dostala do Prahy. 

protože v Barceloně bylo moře, ale tady byl život. v Barceloně jsem chodila po břehu, z Poblenou do Barcelonety, v dešti, větru, hotel W v dálce jak maják, přestože jsem se před zimou na chvíli schovala do Švédska (což je paradoxní jen do chvíle, kdy pochopíte rozdíly mezi švédským a španělským stavitelstvím), zažila jsem jí dost. vítr, písek všude, dokonce i na moje narozeniny, high summer, jsem měla přes ramena bundu, a navzdory množství cavy jsem se odmítla koupat. tady jsem seděla, když jsem se odhodlala přestěhovat do týhle čtvrti, a sem jsem chodila celý to jaro s pocitem, že ať už tady vydržím rok anebo dvacet, počet mýho koulení se po Ramble k pláži je, ať chci nebo ne, neodvratně konečnej. 

a nakonec to nebyl ani ten rok. dopočítala bych se? pořád mi to přijde neskutečný, celý. zavřu oči a vidím se tam, každej roh, každej krámek, a užuž odkliknu letenky, ale neudělám to. ještě ne. 

a vlastně nevím, jestli to skutečný bylo. první půlrok u kostela, v srdci města. trojúhelník byt -- carrefour -- terasa. lockdown. prázdný poličky. upnula jsem se, spolu s půlkou světa, na to, že budu píct chleba, ale nesehnala jsem ani mouku, ani droždí, trvalo to tejdny. rozhodně dýl, než se naučit obě slova španělsky. zoufalství. spletitý, klikatý uličky, co si z dvou rychlejch předchozích návštěv pamatuju horký a přeplněný, jsou taky prázdný. tak prázdný. první dva měsíce jsem neviděla moře. říkala jsem, že jsem přiletěla v sobotu? v neděli začal lockdown. a v Katalánsku to znamenalo možnou pokutu, pokud nejste na přímý lince domov-obchod. jedním deštivým odpolednem jsem se připlížila na tři bloky od moře, a pak jsem se staženým ocasem zamířila zpátky. ten strach nebyl malej. na druhou stranu jsme k moři, chrámu, pak šly poprvý s C, někdy počátkem května, a možná jsem nebrečela, ale neměla jsem k tomu daleko. C je živel, sousedka zeshora. nejsme v kontaktu, není k tomu důvod: původně z Jižní Afriky, žije na Taiwanu, a kdybychom se potřebovaly, tak se máme, ale hlavně jsme se měly tehdy. její zlomený srdce a cigarety, můj balkon a víno.

vlastně nevím, jestli se to všechno stalo. vhození do paralelní reality: 

lidi, všichni daleko. volám s Berlínem, volám s Prahou, Londýnem, Lundem. je to křehký a obnažený, děláme to, protože nevíme, co bude, a potrvá ještě hodně dlouho, než pochopíme, že to potrvá ještě dlouho. jedny z nejupřímnějších hovorů ever jsem měla tady, v tomhle pokoji u Santa Maria del Pi, co mi každou denní či noční čtvrthodinu vyzvání do sna. v tomhle pokoji s balkonem plným květin a kravskou kůží. a kočkama, a balkonem. je duben, ještě není tak teplo, aby bylo teplo i za dvěstěletou zdí, ale na balkoně už jo. prší, jak to umí v Barceloně na jaře, a já se opírám o zeď, v dešti, a brečím, řvu jak raněný zvíře. nepopírám, co měli ostatní, nepopírám, že budou jiný dna, protože život, ale tohle bylo jedno z nich, a nebejt C, nevím. 

s C jsme zkoumaly každej milimetr uvolněnejch opatření. první úplněk na tom rohu Barcelonety, kde jsem byla někdy kdysi s někým úplně jiným, jsem viděla s ní. první vejlet na kole, první cestu mimo město, když to začlo bejt možný (ve světle toho, co víme dneska, to bylo tak směšně zbytečný, to všechno).

otupěla jsem, a přece ne. vzepřela jsem se divnejm domácím poměrům a v horkým, fakt horkým srpnovým dnu jsem se odstěhovala o pět set metrů dál, do nejhezčí ulice v Gotico a do hipísácký domácnosti -- která, o tom třeba jindy, může sloužit jako svědek toho, že s plněním snů je lepší bejt opatrný. bylo to dobrý, pak míň. a pak, s prstem na tepu středozemního snu, pořád, jsem se přesunula do Poblenou. můj berlínskej domov, můj domov v Poblenou, a teď tady, ani slepej by nepřehlíd podobnosti: ulice se zahrádkama, vysoký stropy, žije to tady. obklopuju se životem. mám dva extrémy: tohle je jeden, druhej je samota. prostor. zahrada. můžu otočit hlavu k Yemanje, která mi tu visí, šátek z brazilský cesty, a můžu se jí ptát, kde skončím, ale chápu, že to neví ani jedna z nás, a je to oukej. 

mezi tehdy a teď je hodně moc prostoru. chtěla bych vědět, že budu mít to samý světlo, maják, kterej jsem v tý temnotě měla, už napořád. chtěla bych toho vědět hodně. chtěla bych vědět, jestli ještě někdy dokážu vnímat čas fyzikálně, nebo se bude už vždycky rozpínat a smršťovat zcela libovolně. před nějakým, cca středně dlouhým časem, jsi mě vezl krajinou. řekla bych, že to bylo dávno, ale protože se nacházíme v tý samý zimě, musím uznat, že je to míň dávno než všechno výše popsaný. vezl jsi mě krajinou -- linie kopečků, lesy, listopadová mlha. chaloupky, strniště, louky, snažila jsem se to už tolikrát nějak vyjádřit, ale nemám slov. K by to možná namaloval, a asi by to byla věrnější podoba. protože jak popsat, že vím, kde jsem, z toho, jakým způsobem se kroutí les, a jak se mi z toho kroutí srdce? můžu se fraktálovitě soustředit na menší a menší detaily: horizont, les, stromy, dub, listí, ale pomůže to? myslela sis, že jseš takovej expat, že tě to nezasáhne, co, říkáš něžně a posměšně (protože to je naše řeč), a já se choulím do sedadla, protože v tu chvíli ještě nevím, co vím teď: že čas, než mi dojde, co mi dojít má, se krátí. 

tuším teď, že je možný milovat horkou, rovnou linii moře stejně jako listopadovou mlhu na cestě na Vysočinu. snad. a že se vydávám všanc něčemu, co jsem zjistila včera a věděla dávno. a že neumím malovat obrazy, ale že potřebuju psát. 

pravdy

těším se, až to bude normální, říkám, zatímco stojíme v objetí na letenským náměstí. 

normální je dobrý slovo. může zahrnout velkej nebo malej prostor. normální je bublina, ve který existujeme, a ve který je možný cokoliv. třeba mít duhovou chlupatou čepici, nebo se nechat obejmout někým, kdo vás má rád, protože máte duhovou chlupatou čepici.

ty musíš mít vždycky něco extra, dozvěděla jsem se kdysi, když jsem se dožadovala autorskýho podpisu na stránce 42. nemusím, ale ať dělám cokoliv, stejně to nakonec tak skončí -- příčina, následek, uroboros, whatever. extra v tuhle chvíli znamená, že narozdíl od normálního prvního rande tuším, kam směřujeme, nebo aspoň doufám, že tuším. 

přeci jen se známe už od doby, co jsme chodili do psa hrát lodě a pít ipy. 

na vyšehradě na slunovrat, což je mimochodem pouhej 14+1 den, byla zima, že by se dala krájet. (zima je pravděpodobně nejzmiňovanější slovo na tomhle blogu. nejzimovanější.) ani na chvíli mě nenapadne, že jsem mohla zůstat v barceloně. občas, ne úplně často, radši, si vybavím každej krok mezi ramblou 100 a pláží. ulice lemovaná platany. hup na cestě, před poslední křižovatkou, trochu do kopce mezi borovicema, a pak už se na obzoru objeví moře. půl roku deset minut od moře. vepsalo se mi to do krve, nebudu lhát. ale teď na vyšehradě, nad řekou, na našem místě, kde se klepu v růžovým kabátě, teď budu nastotisíckrát tady. dívat se, jak se řeka kroutí, dívat se, jak temne nejdelší noc, dívat se, jak přese všechny šokující pravdy se ti v očích neobjeví nic, co bych nechtěla vidět. když jedem krajinou, jeden měsíc a jeden covid zpátky, nejde mi nevnímat, jak moc krásná ta krajina je. patřím do ní (stejně jako kamkoliv jinam, a jen o chlup víc). 

každej okamžik je konečnej. každej okamžik je vratnej. je nám o deset let víc. bojím se furt stejně, ale třeba si se sebou poradím.

sings of life

někde někde kdesi nikdy

někde kdesi na Letný, l. p. 2022 jsem otevřela tenhle blog. možná jsem to neměla dělat, není minulosti líp v pečlivě zabalený krabičce s mašlí, která se dá ponechat na žlutým kontejneru jako kanadskej žertík? krabička, která možná vypadá, že skrývá přinejmenším diamantovej prsten, ale taky možná jen odpadky, nebo i hůř? 

už mi lásko není ani těch pětatřicet a můžu celkem s jistotou prohlásit, že nevím vůbec nic, ale jsem unesená lehkostí, s jakou jsem si myslívala, že jo. co se stalo, že jsem zapomněla skládat slova vedle sebe, na sebe, za sebe, život, nebo hůř? nebo líp? zapomněla, uložila k ledu? 

ale furt jsem to já. a zdá se, že to stačí. furt mám kočky, náhodný prostory na stole, ráda víno, sýr a náhodný všechno. tak to možná tady zkusím zkoušet. já, o osm let, sedm stěhování, dvě země, mnoho prací, nějaký nepráce, zážitky transformační, veselý i úžasný bohatší. o plynulou češtinu možná chudší. s odvahou jsem odešla do Berlína a pak Barcelony, abych nakonec vyzvala svoje milovaný expatství na souboj a našla odvahu se vrátit. 

a tak tu jsem, tak tu jsme, jste tu taky?