Wednesday, January 4

svým způsobem není zbytečnějších slov

loni to bylo úterý, letos je to středa.
už se mi nechce hrabat v minulosti. tenhle příspěvek jsem rozepsala několikrát, poslední editaci má v půlce listopadu. má to vůbec cenu?
asi ne.
některé ironie jsou smutné jako první vločky. trochu tlačí v hlavě, smysl se vytrácí, i když tam tehdy byl. brněnské vášně, jak jsem je nazvala v jednom mailu. rozebrat sama sebe. vždyť je to jasné. pocity, které ve mně tyhle řádky vyvolávají, jsou tak zoufale konkrétní. je tam všechno. bolest, vina, útěk sama před sebou, předzvěst špatného konce.
vím přesně, jak mi bylo, když jsem ji psala. seděla jsem na přednášce z obvodů - to bylo ještě v dobách, kdy jsem chodila na přednášky - a četla jsem šiktancovo adam a eva - a najednou se do mých pocitů a problémů promítla taková vlna inspirace, že jsem musela odejít, psát, cestu si nepamatuju - snad jsem svírala papír a tužku a roztřeseně psala v metru slovo za slovem, v tranzu, v marné touze po rozhřešení. mimo, mimo, mimo.
pár autobiografických poznámek - protože interpretace stejně nemá smysl. brána do pekel - to je brána na kotlářské; jed jako alkohol? otrávené myšlenky. na cestě rzi a ohně saní, to byla nějaká podzimní cesta nahoru po údolní, lemovaná rezavými listy a kaštany... noc, mlha, kouříš, noc někde na úvoze, kdy všechno ve mně hrozilo, že vybouchne a cítila jsem se trhaná na kousíčky.
a na závěr dvě bosé šlépěje v závěji - ty patří do úpice - marně se plížíš tmou jako zloděj podél stěn - nikdy jsem nenapsala nic osobnějšího, nic silnějšího, přála bych si opět cítit tolik bolesti, i když je to vlastně rouhání, jenže já bych chtěla zase jednou zažít tak silnou inspiraci - proč musí pramenit ze zoufalství? co vlastně hledám? obhajobu? je to zrádné, sebetrýznící a zbytečné, protože všechno, i nevyhnutelnost, je jen stavem mysli - reflexe pocitu, který jsem se snažila zabít -
a co, vždyť je to - jenom - minulost.
they say life carries on. and on. and on.
and since it does, i can look back...

5 comments:

Anonymous said...

za těmi slovy a obrazy jsem viděl něco jinýho a teď si mi k tomu přidala bránu na kotlářské, údolní, úvoz, úpici...mám zdvojený plastický objekt tvýho pocitu a ještě se mi zašprajc na půl cesty, když jsem ho chtěl na chvíli odložit, protože byl trochu těžkej, asi ho budu chvíli vláčet sebou...

e*v said...

já ho vláčím taky. někdy se mi zasekne v hlavě a já pak jdu městem bez duše, bezduše a opakuju si a havrani se vracejí... už je pozdě, už ho nehledej... marně... za ním
co naplat, když něco takovýho už nikdy nenapíšu :)

Anonymous said...

nepiš stejný texty dokola...pocity se vracej, ale stejný nejsou, ani texty o nich, tak dobrý to není, aby jsi to musela psát znova, piš co cítíš teď, ale každýmu pocitu jeden obraz...budu se těšit

Anonymous said...

já myslela něco stejně silného, něco pro mě stejně intenzivního a konkrétního - ale k tomu jsou zapotřebí konkrétní a intenzivní pocity...

Anonymous said...

to máš asi pravdu, jen mi přišlo líto, že budu mít možná problém to přečíst, že budu číst jinej příběh, jiný e*v, ale tak je to asi vždycky, jsou to věci nepřenosný a intenzita a konkrétnost se člověk od člověka liší...měl jsem za to že nejintenzivnější a nejkonkrétnější můj verš je: "občas se cítím jako lžíce v tvé polévce, ty mnou jíš a já se dívám na tvůj smích z hlouby tvých úst....", dnes vzpomínám na ten den, na ten pocit, na důvod...vím kdy, vím proč, vím komu, jen ta intenzita je trochu pryč, ale možná to spíš vypovídá o mém povrchnosti:)...
tak uvidíš e*v, třeba zítra, touhle dobou...