receding

chce se mi toho říct strašně moc, ale nějak nevím jak. něco mezi tvůrčí krizí a nechutí spadnout do sentimentality. věci jsou nevyhnutelné už tím, že se dějí.

mlha.

přemýšlím nad možnostmi. možná jsem mohla jít na podzim do brna, stačilo doma trochu víc intervenovat, stačilo si víc věřit, že to zvládnu. poznala bych jiné lidi, můj svět by se nějak změnil - a já nevím jak, a proto mě pálí tahle příležitost, co se tak vypařila. právě teď. vším, co mohlo být, vším absolutně nepředstavitelným a vším mlhavě tušeným. klade mi otázky; chodily bychom s nau na čokoládu pravidelně? a co vinný sklípek na grohové? a pomaláč? zmizely by stíny a stíhy - kdo ví. snad by se rozmělnily. a snad by je utloukla každodenní realita.

venku je černobílo tolik, že stačí stisknout spoušť. mlha byla v pátek (včera úplněk) a dneska na mě svítí měsíc oknem. vlastně už ne, už je pozdě, odplul -

blueskin: hezkej, takovej jako na hraní
e*v: jen se natáhnout...
blueskin: zkus to :o)
e*v: to už jsem zkoušela tolikrát...
blueskin: a?

a nic. a nic. a nic?
a přestávky mezi učením jsou stále delší a mně pro dnešek ještě zbývají dvojné integrály -

musíme se naučit brát realitu jako nejlepší možnou.
musíme se naučit brát realitu.
musíme se naučit brát
a dávat.
musíme...
chceme.
chci.