zítra začíná jedna akce, kterou jsem loni zmínila jen fotkou. je to akce expediční (a výroční) a uvidíme, jak se vyvine. ale dostat se do pařící nálady je tak těžký někdy. jsem v lokálním maximu odosobněnosti, cizosti, osamělosti a sebenenávisti. takže mě to buď povzbudí - nebo zabije.
a, jak zjišťuju, sedm hodin v práci ze mě spolehlivě vyžene všechny myšlenky. měla bych být vděčná, ale zatím je mi spíš smutno. necítím nic a už nemám ani discomforting world of my thoughts. nepřemýšlej, křičí na mě jana přes icq a já - nepřemýšlím. možná už jsem mrtvá.
2 comments:
hodláš se přesouvat ze strany 66 na titulku? ;-)
Ahoj, připomínáš mi mě před lety, s těma depkama a hledáním... Víš kdy jsem začala opravdu žít bez těch mozkomorů, kdy mě začalo bavit být na světě? Když jsem se dostala do tak velkýho průšvihu, že se o něm nepíše ani v knížkách, když umřeli lidi, který jsem milovala, když se mi narodilo mimčo a zůstala jsem na všechno sama :-) Když člověk nežije sám sebou, vidí svět jako z rychlíku. a na každé zastávce čeká něco zajímavého. kufry se prostě časem poztrácejí, zůstane jen kartáček na zuby a občas není kde spát, ale vždycky to dobře dopadne, protože musí. nemám nic a nevím kde budu zítra, ale jsem svobodná, sama od sebe. a možná i šťastná... V.K.
Post a Comment