na včerejšek jsem se těšila dlouho. a stálo to za to. tři láhve červeného. spousta shod. dámská jízda se vším všudy, na nikom nezůstala jediná nit suchá. slova. pocity. nejde o to něco vyřešit, jde o to to probrat. jde o to vědět, že nejsme samy. o to, že uprostřed noci můžou přijít slzy.
a smích. sedím v okně a debatuju se dvěma mladíky dole. jsem pěkně veselá. jana ostatně taky. poté, co došlo víno, vyndala láhev tequily. prý byla skoro plná, ale ráno je každopádně skoro prázdná. telefon? teď? (kolik vůbec je?) beru ho, ale vůbec nerozumím. jana mi ho rve z ruky. tady policie čr. prý tam nějaká slečna sedí na okně. - to je dobrý, už je uvnitř. - tak doufáme, že se to nebude opakovat. - nebude.
ležíme na posteli a jsem mrtvé smíchy. tak moc jsme tohle potřebovaly. ráno není z nejlehčích, ale zázračné prášky nás zbaví bolesti hlavy a tak mluvíme, pouštíme morčata po pokoji, posloucháme pořád dokola soundtrack k love actually a prohlížíme si fotky z expedice. odcházím skoro po 24 hodinách. zvláštně klidná a zvláštně sama.
doma: osamoceno. poslední den a poslední noc a já pořád nevím nic. nic víc. tahle samota mi vyhovuje až příliš. je půl dvanácté a já si vařím česnečku. sleduju čtvrtou sérii sexu ve městě. je to pěkně neomalené zrcadlo, tenhle seriál. a ani tam nedopadne nic dobře.
a rovnodennost je za dveřmi. může být hůř?
No comments:
Post a Comment