nesmiřitelná

loni bylo taky takhle modrooblohově. ty spirály se nějak zamotaly. běhal mi mráz po zádech tehdy na porubském sídlišti, v tom skoro letním slunci. jako teď v brně.

je toho na mě nějak moc. já se snažím, vážně. nepřemýšlet a nevzpomínat.

všechny vlivy a elementy. katarze. všechno, co hrálo roli tehdy, se hlásí o slovo. na petrově jsem potkala šárku s b., do toho další setkání a reflex. co chybí? co přebývá?

ostrava. studená noc loni pod kopulí. jak můžu hodnotit cizí pohnutky, když se nevyznám ani v těch vlastních? otevíráme víno a fantazírujeme o koncertu floydů. jsem rozpolcená.

teď. cítím se hrozně lehce, když jdu po zelňáku. inspirace mi stoupá do hlavy, je mi na omdlení. vnímám okrajově. sebe, zwíře. na patře mám pachuť masa. všechno je jenom hra se světem. se světlem.

bienále před dvěma lety. nakolik zpětně utváříme vlastní minulost? možná jsme se tehdy přetahovali o skříňku s číslem 42 - nemožné to není a tudíž to nelze vyloučit. a co lze? bude to někdy bolet míň? neklid. pachuť krve na jazyku. obrovské těžké dveře. před rokem, před dvěma. takhle nějak muselo být i když jsem utíkala z apo a z okna vlaku jsem nakratičko zahlédla na bílé zdi černý nápis zemřeš. pohled štvaného zvířete.

loni. předloni.

podzim je malou smrtí, která nás každoročně zasahuje. děsivá tíha loni po ostravě, kterou nesu, dokud se doma nezhroutím. (čas pevných linek, mluvím s akrab a jsem hrozně nesouvislá.) a kulečník v ostravě, kde strkám vlasy do umyvadla (jinak dobře skrývaná potřeba se předvádět; a navíc je to hrozně příjemné nechat si vodu stékat po zádech a chladit si jí skryté vášně).

neklid a neurčitost. všichni kolem mě mají krátkou paměť. ne jako já. nezatíženou detaily. včera v noci jsme měli nad hlavou stejné hvězdy jako na expě. (ano, já vím, překvapivé.) proč jsem jediná nesmiřitelná? v oknech jsou mříže. vězní mě moje vlastní minulost, moje vlastní zápisky. každoroční podzimní kulisy. každoroční brněnský neklid.

jo, je to všechno v mojí hlavě.