až bude mět dojít k rekapitulaci za tenhle rok, nebudu vědět co říct.
zatím jsem si uvařila kafe a konečně sahám po skriptech. jsou věci, které mě strašlivě mrzí, ale co nadělám? vůbec nic. koukám se na mapu. ve vrbně bylo krásně - hory a sníh. ale z těch kruhů se mi točí hlava. a kafe stydne. odcizuji se - já? a musím? někdy je hodně těžký něco neztratit. učím se být dospělejší. já.
mám ráda spoustu lidí, ale můžu být jen s jedním. tak co mám sakra dělat.
listuji deníkem a dívám se, jak lidé proplouvali kolem mě. a jak proplouvaly deprese. chybí mi někdy, třeba teď, šílenství všech těch dob, moje šílené a zoufalé já, které někdy umíralo, protože toho cítilo tolik - cynická poznámka: někdy až tolik moc najednou. v duchu se stále opírám o zeď úpické hvězdárny. kouřím. stojím bosa na sněhu. a brečím. protože není žádné východisko. není nic. zmar, zmar, zmatek. a možná proto mám tendenci se ohlížet. zase. necítím nic než vzdálenosti. ale tendence obviňovat samu sebe pomalu mizí.
thought i was having a nightmare and woke up. but it was reality; i only fell into a dream for a while jsem napsala na jaře.
hm.
ages ago.
No comments:
Post a Comment