ůsta vně 2

budeme si hrát s kolečkem - rotační číselnice v nás probudí infantilní stvoření. nehledě na to, že místo sledování na osciloskopu, co se děje, když vytáčíme čísla, se snažíme propojit ony dva telefony mezi sebou. potřeboval bych vycházkové hole asi takhle dlouhé.
a když dnes přijdu k ůstavu, překvapena nezvyklým davem, potkám jednoho z mých milých slovenských kolegů (u kterého sice občas nevím, co říká, ale za poslech té melodické řeči to stojí), který nejenže má radost, že mě vidí, ale ještě mi sdělí to sladké tajemství, že neteče voda, a tudíž místo očekávané pětihodinové duševní námahy a usínání na cvikách můžu zmizet v autobuse č.143. hurá!

erwartungen

nad vší pochybnost splněno. koncert eggnoise se mi ani nechce popisovat. energie a radost zaplavila starou pekárnu jako malé akvárium a my jsme se blaženě vykoupali. sem tam prošlehly vzpomínky na staré zmatky, ale kdeže loňské sněhy jsou. letos nesněžilo.

na bystrckém privátě rozebíráme nadcházejícího waterse a já se dělím o znalost threadless a zeleného čtveráka. na dobrou noc panáka překvalitní irské whiskey - po historkách ze zdenčiných studií práv přijde k chuti.

na bystrci voní jaro.

a já mám v hlavě světýlka. a když je mi smutno, tak je rozsvěcím. a konečně mám zase chuť fotit.

uapapapapa

včera jsem spala a pila a večeřela u bsk. večer se slibně rozvíjel a tak jsem si rozepsala draft o svých momentálních úchylkách na kousek papíru, ale pak jsem ho tam zapomněla, tak se bsk asi teď směje. (i když spíš ne, protože čte vášeň od wintersonové, což je jedna z mých nejmilovanějšich knížek, a ta k smíchu moc není.) celé to inicovala jedna slečna v tramvaji, na kterou jsem se dívala tak dlouho, až jsem se musela přiznat ke slabosti pro podobné plavé - takřka polské :) - typy.

a možná právě tohle byla příčina pozdějšího sledování l wordu, který má něco do sebe. stejně to nechápu, když jsem na jedné akci dnes zmínila, že se mi loni na svatbě hostitelů líbila ženichova sestra, koukali na mě jako na blázna - zatímco já podobné hlášky považuju za jen lehce osobitý něžný humor, protože i když se za pěknou ženskou klidně ohlédnu, nepovažuju se ani za bisexuální - no nic. (taky jsem se dozvěděla, že vdát se je opravdu skvělý životní cíl a tak nějak obecně jsem měla celý večer dost divný pocit, že jestli manželství opravdu cíleně dělá z lidí usedlé tvory - bridget by řekla něco o nafoukaných ženáčích - tak můj cíl to nebude nikdy. ostatně jako by někdy byl.)

a ráno bylo teplo - tyhle dny jsou tak zvláštní a večer bývá obloha barevná a oranžová - a za oknem na dvorku bylo spousta kočiček. a zítra, zítra mě čekajíj eggnoise ve staré pekárně - a když nic jiného, tak listopadově pošmourná cesta vlakem má taky něco do sebe.

(ne) jistoty

ještě nás čeká celá zima

ve dvě v noci místo potřebného spánku začneme bloudit. jak to vlastně bylo? expa má jednu zvláštní vlastnost. když se pije, pije se pořádně. snad aby ten ultrakrátký spánek byl hlubší. na tequila party jsme se opili. drbe se o nás? ptáme se a z očí nám koukají citróny. za svítání stojíme u zábradlí penthauzu. musíme udržet hranice, říká on. já jsem opilá, tequilou a expou.

při pohledu zpět jsou věci jasné. nebo to mohlo dopadnout jinak? na tom nesejde.

sedíme na schodech a z očí mi kouká sůl. máme svoje životy je jejich příčina - co jsem si tehdy myslela? co jsem tehdy chtěla? bloudíme úpicí, v nohách pivo a rum. vyznění je prosté: pak nic nebude, a já zakopávám o zbytečnost vyslovování, protože je přeci expa a tohle je jasné, ale slyšet to mě rozkrájí na kousíčky.

jako ty citróny.

poslední noc. pouť. když všichni zmizí, chytíme se za ruku a kolemjdoucí iva na nás spiklenecky mrkne. vracíme se na pozemek, dr.b nás pouští dovnitř se slovy ukažte občanky. já jsem občanka, zahihňám se, protože úleva, která mi po divném začátku večera stoupla do hlavy, je euforická. jo, to je moje občanka. a pak portské a víno a mlha a stále rychlejší spirály a koma.

a ráno jsem programově necitlivá vůči všemu. otupená. na dlouho. tak moc v sobě potlačím myšlenku, že by loučení mohlo bolet, až necítím vůbec nic a zbydou mi jen slova a písmenka, která srovnám do dvaceti stránek ve wordu. desítkou. střípky, které rozdírají kůži i vnitřnosti a stejně nemůžu přestat psát.

a teď - deník práchniví. víkend byl pracovní, ale nestěžuju si. ještě musíme přežít celou zimu, ale je toho tolik, co nás čeká. 19.2. odletíme na devět dní na samý jih evropy - na gibraltar. hurá! už teď se těším. a v dubnu v sazka areně zahraje waters.

a hlavně už příští neděli bude všechno v pořádku. hihi. dej si víno, to bude v pořádku, postel je široká, pustím tě na kousek...

ůsta vně

pochybné umění chůze s kelímkem kafe, zkušeně ho držet palcem a prsty podpírat dno, nevylít ani kapku při jízdě pater nosterem

je mi tak smutno, při hodinách pokládám hlavu na stůl a nořím se do vzpomínek, jsem nepozorná

a jsem obviňována ze spánku, což je pravda jen jednou

na filozofii na sebe mrkáme se spolužačkou a děláme obličeje při aristetolových citátech o ženách (zatímco člověk sedící vedle mě se snaží maskovat svůj šovinismus)

na bowlingu nakonec naházím 154 i když neseženu paralen na bolavou hlavu, ale stejně nic moc, tak děsně mi chybí hudba při hraní a tak si zpívám no i'm not bitter, i'm surviving

a špatně spím a budím se s písničkami v hlavě a nějak mám stále míň problém zpívat si nahlas na ulici

hermelínový salát v bufetu je ovšem vynikající

a cesty přes strahov jsou jako návrat někam - do minulosti - a vždycky je tam zima - ohlížím se na mraky a rozptýlené sluneční světlo, před dvěma lety bych je fotila, před dvěma lety vypadaly stejně jako teď

a kdo jsme my, mezi prsty nám vane hnědé listí, je mi netělesně a na strahově sedí havrani, snad ti, kteří mi dnes krákali do probouzení, pomalu čekám něžný prosincový sníh, nechám se přikrýt a budu snít o letních bouřkách (protože letos žádné nebyly, jen věčné vyhlížení blesků z nuselských oken bez síly běžet jim vstříc)

a na posledních dnešních laborkách málem spadnu na zem, protože dělám bordel, jak je mým dobrým zvykem

(a čím jsem dál od brna, tím víc hořkne poznámka, kterou měl zw krátce před tím než jsem se odstěhovala, že on chudáček tu svoji neuvidí celé čtyři dny a já měla chuť ho zabít, vztekle, zoufale, za každej jeden den, za každou jednu hodinu odloučení. tak strašně moc to bolí)

až přijedeš, půjdeme do školy a budeme jezdit pater nosterem pořád dokola

nikdy nic nebylo

aspoň mám ten pocit.

v noci nespím a dá mi hroznou práci se uklidňovat. ale na čem ještě sejde?

ze strašlivé noční můry, ve které mám dítě, mě tahá budík. dvě hodiny spánku?

a venku je kosa. už aby bylo v praze o sto procent více lidského tepla.

spousta věcí je jen v mojí hlavě. rovnám je, což o to. ale nějak mi k tomu chybí alkoholické večery se zw. nebo naopak? nevím. pouštím si pokojem vůni kakaa a do hlavy přes hory a doly jeden milý hlas. vlastně tři - ještě glena s markétkou.

you're moving too fast for me
and i can't keep up with you
maybe if you'd slowed down for me

na čem z minulosti ještě sejde? udrž si vzpomínky, radí mi jana, ale já nevím, jestli si to můžu dovolit. mohlo by to bolet.

sen

...začíná hotelem s mnoha patry, jak je u mě celkem obvyklé. docela by mě zajímaly příčiny opakování některých motivů - pane freude? následují - opět obvyklé - zcela ne(dvoj)smyslné cesty výtahem. ale pak najednou sněží a je zima a já se divím - sníh - v káhiře?

z balkonu letím mezi vločkami a vědomě je nechávám zmizet, užívám si let vysoko nad zemí a stejně vědomě je mi najednou zatěžko letět sama -

a tak letíme spolu a pak přistáváme na jakési střeše

a taje nejen sníh

...

ještě to není ani rok, co jsem tu šla poprvé, a už tu jdu naposledy - směrem domů.

nemůžu spát. ono naposled se do mě zařezává příliš silně.

rok života a dneska večer už tu budu navždy cizí.

všechny ty věci a znám to tu tak dobře a asi jsem přecitlivělá - nemůžu spát.

a svítá.

through

sama vím nejlíp, jak bolest očišťuje. a taky vím, že líp už mi nebude - ať bych se stěhovala kdykoliv, víc jedno mi to nebude. chtěla jsem vypadnout hned, bez ohlížení, ale ten poslední měsíc jsem nakonec možná potřebovala k srovnání a smíření se.

příjemné to není. a nejde jen o nás, co bylo, ale i o celou další tunu věcí, které na mě vypadávají. trocha trávy, lístek na gilmoura, popsané papíry.

je mi strašně divně. dokonce jsem přemýšlela, že bych přestala psát, protože nejsem schopná soustředit se na nic a jen se vracím k věcem, které byly. (budoucnost existuje, ale s minulostí se vyrovnává snáz.)

takové útržky z minulosti, které dávají smysl až teď.

před dvěma lety jsme spolu leželi na horní privátové posteli a dívali se na hellboye - málem bych na to zapomněla.

na expě mě objal a později toho dne jsem ztratila stříbrný přívešek kočičky, který jsem nesundala od loňského léta. symboly?

a teď? přerušuju okamžiky. utíkám od bsk a jeho naprosto výborné mexické tequily (bsk: kolik to má vlastně procent? cože, sto? aha, to je stoprocentně z agáve; po futuramě poskakuju po zastávce a vykřikuju freedom train, coming through - kvalitní alkohol má něco do sebe, ostatně stejně jako kvalitní společnost) s vědomím že někde v síti na mě někdo čeká a je to důležitější než všechno na světě.

enjoy this :)

můzo

zpíváš si floydy a moje melodie a na kytaru hraješ wish you were here a v pomaláči spolu pokládáme desku na gramofon jako pradávný rituál a pak se ozve tlukot srdce

a když v noci mrzne lesknou se hvězdy na sklech aut

a vprostřed noci otevíráme v temném pokoji další víno a z minulosti stavíme nevyhnutelnost - kradmou a nesmělou a výlučnou - a za oknem se měsíc raději schová za mraky a

a

a

a po expě a tady jsem všimni si mě prosím je my a nemusím se rozhlížet jestli jsi někde poblíž

protože jsi

a s tebou cítím léto a teplo a slunce na kůži jako když jsi mi ukazoval bubliny ráno u penthauzu jako když ležíme na karimatce a kouříme vodnici a jsi tak blízko a tak daleko jako když se - a kdo ví proč vždycky spolu - proplétáme městem a kupujeme víno a snad se chceme opít a ztratit aspoň na chvíli ze života

a smích a usínání a probouzení a objetí a něha slunce nešmíruj a vůně nezřetelných plánů

a když se v autobuse loučíme, vyleze slunce na pár vteřin mezi mraky a když pak stojím na prázdném nástupišti v české třebové kde jsem se jednou kdysi mihla a přeci mi to přijde známé a kde voní tráva jako když v únoru konečně začne tát a kde je teplo

spustí se mraky níž a do očí mi vpálí déšť

brno 10

...a zlatá koule udělala vžum. některé dny prostě uplynou. zejména pokud jsou samy o sobě listopadově krátké.

směsice. dva roky jsou dlouhá doba. a já téměř fyzicky cítím, jak se uzavírají kruhy. dlouhý proces smíření. na hvězdárně už mnou nezmítají dávné vášně, pustit si na privátě the wall není vstupem do bludného kruhu výčitek a křehce bolavých okamžiků.

napít se vína neznamená upadnout do deprese.

(ve středu jsem přišla domů a bylo mi hrozně, unaveně a zničeně, a když mi h.p. napsal, jak se těší na astrofyzikální session, kde se bude vyskytovat jistá osoba, přeskočilo mi. naházela jsem věci do batohu a chytila první autobus bez ohledu na čtvrteční školní povinnosti.)

zmatená, křehká, neschopná vnímat nic kolem sebe - a to všechno se umocňuje s každým kilometrem blíž k brnu. šalina. možná je zima, asi svítí měsíc, nevím. akorát se mi klepou kolena - očekáváním, překvapováním, nedočkavostí.

ty kryso. já to věděl. - to jsi nemohl vědět, když mě to napadlo až hodinu před odjezdem. - stejně jsem to věděl.

velkýho ruma a malý pivo, říkám pak, když se realita trochu ustálí. a pak kulečník a další piva. a docela obyčejné pocity čirého štěstí.

den na to září nad českou duha. mraky jsou jako vždy šílené a zamotané a černé, když se přižene déšť - a pak zase slunce a teplo.

den na to se slunce rozpouští ve sklenici s medem.

brno 9

co tam píšeš?

ale nic. jen že teď je mi dobře. v brně. v tom zamotaným městě. detaily mi proudí hlavou a třeba se někdy podělím. teď stačí: who needs information. jako bych místo slov vyťukávala melodii.

and down again

dneska si stěžuju. na únavu, na svoji blbost, že v tom horku táhnu kabát, na tramvaje, které mi ujíždějí před nosem, na ztracenou náušnici, na bowling, kdy v první hře hraju skvěle a pak se nejsem schopná snad ani trefit na dráhu po celý zbytek hodiny, na ruce, které mě z něj bolí, na opětovné pocity neschopnosti, na zbylých 29 hodin, které mě dělí od zítřejšího brna. na tu zasranou únavu.

a hlavně nečíst loňské posty. byli, jsme a budeme blázni. zase mi k jídlu stačí jenom voda. v labu poslouchám cohena, ale vůbec neposlouchám. a zase usnu na přednášce...

setkání

když jsem tuhle šla spát pozdě k ránu, projevil pan p. přání mi z nového zélandu zaskypovat a optat se, co je nového. hi, hi. měl nějakou rozvernou náladu. skype mám vyhrazený konkrétnímu osobě, ale na druhou stranu by to mohla být celkem legrace. tak třeba někdy příště.

blanka je v pátém měsíci a působí vyrovnaně. tak moc, až popírá zwířákovu teorii o tom, že jsou všechny ženy nevyrovnané. je tak nějak vzdáleně a nedotknutelně ženská - tak, jak já nikdy nebudu, ani nechci být - a stejně ji člověk musí obdivovat. vlastně tak působila vždycky, ale mateřství (eh, ohavné to slovo) to prohloubilo. a drbe stejně jako dřív, takže naše typicky ženské (tzn. v cukrárně) setkání uběhne velmi rychle a příjemně.

s bárouzanglie se vidíme tři dny po sobě, ale není to křeč. první večer kvůli ní uhýbám z cesty domů, v nechvalně proslulém podniku jménem hvězda říká, že mi to strašně sluší - a vůbec, rozumíme si téměř stejně jako když jsme před sedmi lety skákaly v anglii po posteli, s černou parukou napodobovaly slashe z guns n'roses a malovaly se do podoby gothic bitches. those were the times. a dneska spolu prolézáme starý dobrý sekáč na zatlance a následně nový smíchov.

good morning, mrs gorilla, been shoppin'?* - well, yes.

v žebříčku výmluv proč utrácet peníze je getting over nepochybně vysoko. a ono to funguje! - takže si ty dva tisíce za úžasný svetr a naprosto dokonalé kalhoty (obojí zara) prostě vyčítat nebudu.

/* pro ignoranty: tohle jsou pythoni./

a ještě jedno setkání: emerson, lake & palmer: trilogy + p* hrající division bell na kytaru (zaníceně tvrdím, že to není depresivní album, což sama sobě popřu při prvním následujícím podrobnějším poslechu textů) + na usnutí oblíbené díly yes, prime ministr. jo. bystrc mi ještě jednou straší v hlavě. zmatek uhlazený obrovskými vločkami do tichého smíření.

going up for a while.

and life goes on

jak se tak depresivně brzo stmívá, cvakla jsem včera vypínačem a vylítly pojistky. postup: nahodit světlo. nic. nahodit byt. teď pro změnu vylítly zásuvky v obýváku. tak ještě nahodit zásuvky, ale dlouhý rozepsaný příspěvek mi to nevrátí. snad je to dobře.

optimismus je ilegální droga. z tohohle ohledu bude brno (čtvrtkem počínaje) jedním dlouhým tripem. pobyt ve sprše je jako vždy zamyšlený a konstruktivní. takže, kurwa: jsem nedělňátko. a věci většinou jeví tendenci dopadat v můj prospěch. i když je to divné. a i když si to možná jen namlouvám. no nic, to nechme instinktům.

takže věc č.1: večer budu vědět podrobnosti jedné další práce (z blog.cz se ještě neozvali - a když se neozvou, řeknu vám veselou historku) a věc č.2: v barrandovském bytě s kočkou, kde se mi skoro i líbilo, bude od prosince volný pokoj. o pětset korun dražsí, ale větší (to, že je i pro dva, si interpretuju tak, že tam jsou dvě postele, chachá). a poblíž je prokopák.

trochu se do toho optimismu nutím, to přiznávám (překračuju povolenou denní dávku nejmíň o 420%), ale co mi zbývá. dobře mi není. je to jako na houpačce. ale do čtvrtka to líp než na přežívání nevytáhnu.

tak nějak všedně a smutně

nebudu se tvářit

že jsem vyrovnaná.

že mi je všechno jedno.

není. vím, že nelituju. ale proč to na mě tak padá? proč to, že jsem se rozhodla já, znamená, že se musím dívat na to, jak je všechno, co bylo, najednou bezvýznamné? protože je to nevyhnutelné?

pro mě to taky není jednoduchý. asi by mělo. ale já nemám rozum, jen srdce. jsem přeci jenom žena. a bolí to, kurwa. i když jsem já ta zlá a různí nejmenovaní to prorokovali už dávno.

to poslední co potřebuju jsou pochyby. mám kruhy pod očima, protože včera přišlo... všechno. čím dýl jsem tady, tím víc jsem neschopnější se odpoutat. věci. věci od našich. tisíce pitomostí. knížky v poličce. nedořešenosti.

a slzy. zoufalý, trpký, dlouhý pláč. že tady nebudu. já vím, že je tu hluk a klape topení a nedá se spát a nikdy tu není dost světla a celá tahle čtvrť je dost podivná, ale i tak. a všechny dobré inzeráty o podnájmu se někam vypařily, maximálně někdo nabízí hezké bydlení za hezké chvíle, pro jednu i dvě holky a z toho se mi chce zvracet.

potřebuju brno. zdroj energie. ještě čtyři dny. snad vydrží tohle relativně teplé, mokré, listopadově šedivé počasí. vím, že jsem nekonzistentní. vím, že bych tohle psát nemusela. ale proč? já jsem nikdy netvrdila, že jsem vyrovnaná. i když většinu svojí současné zhroucenosti připisuju hormonům, takže doufám, že brzy nastane twist k lepšímu.

schválně píšu o pocitech k místu a času, protože všechno souvisí se vším. stačí číst mezi řádky. svým způsobem si jistá jsem a je mi to nesmírně líto. ale setrvačnost je zlá.

včera volala bárazanglie, že dnes přijede a do čtvrtka se zdrží. tu taky ještě musím šokovat. snad se nebudu moc hroutit.

dušičky

a duchové. negativno časem zmizí. a zima co vtrhla do ulic chtě nechtě vyvolá to pozitivní. mihotavé vzpomínky, které jsou zatím hodně hluboko. a já je nechci pouštět ven.

sníh toho přikryje spoustu, ale ve mně otevírá. a teď padá - za oknem. něžně jako mlha, lehce jako stín. dívala bych se do rána, jak všechno bělá. poslouchala bych, jak ono něžné ticho občas prořízne vlak. nemůžu spát - večerní kafe a dlouhé hovory - v konečcích prstů mám ještě zbytky léta a tepou - nemůžu spát, proplétáme se spolu vzpomínkami a když odejdeš spát, zůstávám - a jsem tak ráda, že se teď můžu s miliardou vloček snášet k zemi.

ukládám loňskou zimu do černé skříňky. prozatím; musím. a nechávám si na dlani tát vločky a venku, vedle uzamknutých vzpomínek nechávám jednu, vytrženou z kontextu: klid a sníh loni na bystrci.

je mi úplně jasné, že na eggnoise do staré pekárny pojedu i letos. snad bude zase sněžit.

christ it's freezing inside

zima, bytová situace, vzdálenost. faktory vyčerpání. jak dlouho už jsem nic nevyfotila?

zkurvená zima. asi mám problémy s adaptací, ale ani dva svetry ji nezaženou. jsem promrzlá, promrzlá, promrzlá. na nuselských ulicích (za... hovněnějších než žižkov nebo holešovice) posbírám všechny ubohé kočičky bez domova a vezmu si je domů. já je nakrmím a ony mě budou hřát.

a každá další komunikace s rodiči je pořád horší. já vím, že to nemyslí zle, ale nedělní oběd je pro mě psychicky naprosto zničující. opakování dávno zjištěných věcí a naprosto debilní komentování čehokoliv, ano, sestra přišla včera z hospody v noci, rezignace na všechno -

uf! ano, musím se v tom utvrzovat. chci stát na vlastních nohou (jen se pořád trochu bojím).

ps

and my radio says tonight it's gonna freeze

neblahej den; dneska je to rok.

od procházky po nábřeží a oranžový růže.

jsem vděčná. za ten pěknej čas.

taky tě nepřestanu mít ráda. nevyšlo to, ale to to hezký nevymaže. vím, že mě teď nečteš. ale třeba to tu jednou najdeš.

co dodat. asi nic. pokrčet rameny.

and the birds up on the wires and the telegraph poles
they can always fly away from this rain and this cold
you can hear them singing out their telegraph code
all the way down the telegraph road

a už je to tady

jojo. září měsíc a chlad proniká skrze svetr hluboko do kůže. je to zase tady. nikdy mi nevadilo horko; snad je to cosi kočičího ve mně, že neznám větší slast než se vyhřívat na sluníčku.

ale. ale ta zima. zmrzlé prsty, bolavá hlava, věčné pálení v nose, kterého se nemůžu zbavit.

a obloha je jasná a měcíc krutě studí v očích. půl roku přede mnou, půl roku zimy, která mě už teď vysiluje, atrofuje, paralyzuje, a to je teprve listopad.

a já jsem ten nejzimomřivější člověk, co znám.

vítr do žil

farewell now my sister
up ahead there lies your road
and your conscience walks beside you
it's the best friend you will ever know
and the past is now your future
it bears witness to your soul
make sure that the love you offer up
does not fall on barren soil

uapapapa, bafnu na jakousi nebohou sousedku, když sbíhám pět pater dolů. kdysi. bůhvíproč. myslela jsem, že to je bsk. a měla jsem hodně vína.

nevzpomínat. nemůžu. a ani nechci. zima a sníh a jaro a -

artefakty. většinou je míjím. bez hořkosti. bez iluze.

ale teď je skládám do krabic. kdo si vezme tenhle hrníček?

for the wind cries of late
in the whispering grass
our way of life is held
in the spinning wheels of chance

zapálit si na střeše. město na dlani, nuselák jako ohnivý pruh pouličních lamp. spojuje dva břehy. a dva světy. život a smrt.

and we are changing our ways
yes we are taking on different roads
tell me more about the forest
that you once called home

snažím se si to nepřipouštět. snažím se soustředit na budoucnost, vézt se na vlnách těšení a nedostatku - doteků - polibků - snažím se a většinou to zvládám.

většinou ke mně jiné vlny nesou hlas. ten nejmilejší.

we must sing her creation song
jeune du monde
invoke the spirits that feed us
this dreaming takes too long

setrvačnost. už abych byla pryč. pro nejen svoji příčetnost. ještě devět osamělých nocí (vlastně osm, v pátek je tmou a to spát nebudu) a bude apo. a na brněnském nádraží, té zatracené křižovatce, hopefully bude někdo čekat. na mě.

but i'm not bitter no i'm surviving
to face the world, to raise the future
so why don't you tell me, come on and tell me
about the world you left behind
come on and tell me