včera jsem na počest expedice vypila láhev skvělého muškátu, kterou jsem dostala od pp k narozeninám. bylo mi hrozně. pak jsme s akrab zadepresily v hlučné samotě a šlo se domů. dneska mi vzali asi litr krve a já se toulám městem. slzy na krajíčku. division bell. expa a vyléčené rány. a konfrontace.
poslední večer pouť a mlha. táborák, portské a hvězdné války s baterkou. řetízák a autíčka a vata. a střelnice, letos bez úspěchu. a ta mlha. "všichni tady umřeme", opakujeme pořád dokola celou expu - a kdyby k tomu došlo pět minut předtím, než jsem opustila pozemek, nezlobila bych se. fakt ne. (zabiju tě. najdou tě tady až za rok. - tak jo.)
jak tak poslouchám honzu, tak bych chtěla zdůraznit, že expa není alkoholická akce. že je omamná a trochu destruktivní, vypálí vám mléčnou dráhu do sítnice a otočí vás hlavou dolů. že vás usmaží na sluníčku a poleje vodou z hadice, případně hodí do bazénku. že se vaše vnitřnosti poškodí tím neustálým smíchem. rozmlátíte se v noci o šňůry u stanů, pořežete se o stéblo trávy (ty krvácíš? takže nejsi upír), opaříte se na půlnočce čajem. zlámete si prsty při volejbalu. a na závěr si přivodíte někde ve vlaku zánět spojivek. (no, nejen tam. ty brečíš? to jsem nechtěl...) ale otevřít si vínko je záležitost zatažených nocí - a po pěti jasných stejně nemáte tu výdrž, otevřít si druhé. upadnete do spánku někde v průběhu něčeho... sakra, už mlčím, zase si vědomě navozuju úpicitidu (palčivou touhu vrátit se tam, umocňovanou vědomím nemožnosti a neopakovatelnosti zážitků již uplynulých). vědomě se trápím. je to snažší než přijmout ten odporně prázdný fakt, že jsem doma. udělala jsem si expa wallpaper. usnula u trpaslíka.
ani nevím, co chci vlastně říct. večer mám rande s bsk. hledám si cestu skrze fakt, že se cítím jiná. víc v depresi a paradoxně víc v pohodě. sebevědomější. rozhodnější. nechce se mi zabíjet čas. chci žít. jen musím přijít na to jak.
No comments:
Post a Comment