is absolute zero cold enough

bolí to? teprve bude.

ještě mi to úplně nedošlo. piju kafe a přemýšlím o výlučnosti zážitků. o atmosféře. tady není. takže je logické, že se nerozhlížím a nehledám známé tváře. ale když jdu temným schodištěm pět pater dolů, je každý krok krokem k šílenství. chci utéct. doma si připadám jako v kleci. jako bych nežila. kruhy, ve kterých se zase budu pohybovat, mi přijdou zoufale prázdné.

čím víc přemýšlím, tím víc kloužu. jsem v mrtvém bodě - nemůžu zpátky, nemůžu vpřed. už žádné náměstí jana palacha, tedy náš drbací plácek mezi stany, se slunečníky a křesílky a vytouženým stínem. a pivem k obědu. žádný volejbal, který mi nejlíp šel při posledním zápasu po dvou krakonošsksých dvanáctkách. už žádné hvězdné nebe, žádné kochání se oblohou, žádné noci tak krátké, že nedojde ani na sny. žádná hudba v penthauzu, žádný krakonoš u žižky. žádná pouť. žádné návštěvy vinotéky - ten pán si mě pamatuje, usmívá se na mě a doporučuje mi víno. žádná bojovka, na které to víno pijeme, plížíme se za ostatními, chytáme je za nohy a strašícím vedoucím upíjíme jejich zásoby. žádné lezení na ešusovník a pocit divokosti, když mám rozpuštěné vlasy a jenom plavky. žádné sprchování se pod hadicí (a pokoutní okukování, co tomu pánové říkají :)

a žádné jsi chrozná (což zní skoro kaplanovsky).

cestou domů (z důvodu výluky absolvujeme úsek hradec králové-chlumec nad cidlinou v autobuse) mi padají víčka. zavřenýma očima vidím mlhu, ze které vyplouvají expedičníci. možná nemám v hlavě úplně čisto, ale nic jsem nepožila. nejčastěji se objevují jako siluety, které se přiblíží a na moment záhlédnu detaily. a mluví, trochu z cesty. a pak mě začnou volat. e*v. evičko. slyším je zřetelně i za clonou dire straits. dělají mi společnost, abych se necítila sama.

na všechno se dívám prismatem expy. (jsem pěkně v prdeli. jen si to nepřipouštím. je šest večer a mám v sobě láhev vína.) vrhla mě oproti zdi, najednou si nejsem jistá vůbec ničím. a hlavně životem, který vedu. (pátek: přeskakujeme s michalem, ivou a alešem plot. svoboda, křičím. v tu chvíli není nic silnějšího.)

dusím se. floydy, kteří mi tu řvou. vínem. fotkami. vzpomínkami. zalykám se. co mi zbývá? poslední noc padla mlha. hustá, že by se dala krájet. mlha, co skryje všechno. včetně myšlenek. co mi zbývá. expediční tričko a tři fotky sebe.

a co teď.