je červenec

zase ty myšlenky, člověk chvíli stojí ve sprše a ony běží jako ta voda. a mizí.

co mám?

šampon, co voní - prý skořice, ale mně to připomíná zázvorové sušenky, takové ty křehké, dobré... a jasmínovou vůni na špičkách prstů. ty vůně. ty nepojmenovatelné záchvěvy minulosti, napětí prostoru, přílišné zatížení. nezbláznila jsem se, to ne, jen přemýšlím.

s klokanem si během večera vyměníme tři čtyři esemesky - ale jsou nabité myšlenkami a vědomím čehosi sdíleného - už jsme se dlouho neviděli. snad v pondělí.

přemýšlím, jestli některé věci píšu s tím, že je někdo bude číst. někdo konkrétní. jo. a při pohledu zpětně je to (aspoň pro mne) hrozně očividné. a ne, protože - hm - při hlubším zamyšlení mě napadá akorát, že je to nepodchytitelné - stejně jako ty vůně. třeba se to někdy pokusím shrnout. třeba se někdy vyrovnám i s tím, že některé věci - vjemy - vůně - se shrnout nedají.

včera jsme se přežírali u chinina a kulidy. na střeše kdesi na vinohradech, město pod námi, šplháme výš a hladíme kočky. (přečetla jsem zase jednou starý zvířecí blog, tlačí mě to do přílišné informativnosti a úplně jiného, to jest racionálního a popisného pohledu, než je mi vlastní. uf.)

zase ty myšlenky. řekl bys o mně že mám spoustu přátel? - jo.

a mně zní v hlavě: přestože máš všechno co jsi vždycky chtěla... co já vím.

chtěla jsem někdy být příčetná? koho se mám ptát; já to nevím. jen o tom někdy pochybuju.