což je neobvyklé. ale nic netrvá věčně. dnešní - jednodenní - výlet do varů:
zpátky ve vlaku čtu vieweghův deník (který se u mě zastavil na cestě od lii k mč) a jsem z něj zmatená. to je asi nejpřesnější popis, kterého jsem schopná, protože mě rozčiluje svoji nejistotou, se kterou se prostě potřebuje zalíbit každému, ze které (částečně) pramení jeho neustálá nevěra a s kterou bych já nikdy nemohla napsat ani větu. už se vidím, jak s (hahaha) úspěšným výtiskem svého blogu objíždím moravu a na každé zastávce sbalím minimálně jednoho maturanta (poté, co se deseti jeho spolužákům podepíšu na slipy). tenhle rozdíl mezi mužským a ženským vnímáním světa asi nikdy nepochopím. ne, že by mě to (moc) trápilo. (ještěže takové věci nečtu moc často, mohla bych se vypracovat do role sžíravé intelektuální kritičky, čímž by mi pravděpodobně narostla druhá brada, třetí bradavka (já bych toho gaimana neměla číst) a přestala si holit nohy.)
vary: slunce, tak akorát, aby ho hřálo těsně pod hranici únosnosti, aby se lesklo v řece a aby ho člověk večer cítil v dlaních. je mi strašně dobře, barevně, mojitově a balónkově. stihneme jeden film, o kterém se toho nedá říct o moc víc, než že byl asijský, ale celkový dojem je dobrý. ehm, skvělý, ale tak akorát, definuju si v jednom z mnoha myšlenkových proudů slovo festival a docházím k závěru, že se jedná o akci, na které naprostá většina účastníků chce z nabízeného programu co nejvíc, a já jsem holt vybíravá a věci se mi rychle omrzí (viz loni trutnov).
bsk ztratil soba. bsk je egocentrik a chce, abych napsala, že minulé pondělí, když jsme bloudili po nuslích, nesl dort, a dokonce se nám ho snažil vnutit, čímž nám (příliš) nenápadně naznačoval, že má narozeniny, s čímž měl naprostou smůlu, protože moje přesvědčení, že narozeniny má až ve středu, by nezvyklal ani deseti dorty. uf, dlouhé souvětí. každopádně prý si mám do šablony přidat automatické barevné podsvícení jeho jména (nicku), aby, když tak rychle listuje mými příspěvky, měl to, co ho zajímá hned na talíři. vedle dortu. no to určitě.
střih. vcházíme do bytu; sundavám si balónek z prstu stejným gestem, jako si máma vždycky sundává snubní prsten (stejným, jako pravděpodobně všichni lidé, kteří si sundávají prsteny). do nosu mě praští zbytek kafe s kardamonem, ten náš věčný bordel tady. domov. a stejně, i když jsem schopná rychlé aklimatizace kdekoliv, stejně když jsem u našich, chodím automaticky po bytě s pocitem, že jsem doma.
asi ma zabije ze si zasa pisem s jeho kamosmi :) - náhodná komunikace se sestrou pp mi zvedne náladu - no jo, ta moje věčná slabost pro slovenštinu. (zwíře už ví, že se s bsk chystáme do tater, tak teď jen abych tam nezůstala - hm, hihi, se sestrou.) no nic. skoro bych řekla, že je čas jít spát. proč se moje manická fáze projevuje i v manickém, dlouhém a nesrozumitelném psaní? ach jo.
No comments:
Post a Comment