bezinky jezinky

3-iron se mi líbilo. mám ráda filmy, co dýchnou atmosférou strašně odlišné kultury a přesto se v nich odehrávají známé emoce. a tenhle se mi líbil, protože oni dva nemuseli mluvit, protože se to všechno vyřešilo a protože byl velmi poetický.

bezinky jsou tradice. pokud se něco, co se děje druhým rokem, dá nazývat tradiční akcí. letos nepršelo, což byla vítaná změna. plni elánu jsme ohýbali větve keřů a vrhali se na šťavnaté plody, abychom jich stejně jako loni natrhali příliš, bojovali jsme se zlými kopřivami (akce vietnam) a vyndavali (teda já) bobulky z výstřihu.

pak jsme přibližně čtyři hodiny strávili v bezinkových výparech, mezi bublající temně fialovou šťávou, hromadou kompostu, poskakujícími temně fialovými kuličkami, temně fialovými fleky na všem, bublajícím banánovým pyré a nakrájenými rozinkami. moje ruka utrpěla puchýř a naprosté vyčerpání, když jsem pasírovala nekonečné hromady temně fialových sr... bobulí skrze cedník naběračkou a jr si zase užíval krájení rozinek sekáčkem na maso. na závěř nás ještě čekaly veselé zážitky s hadičkou a stáčením do demižónu - rozinky neprošly, šťáva tekla všude, šíleli jsme z výparů a viděli temněfialově... ale přežili jsme.

víno bude.