kupuju si černobíle pruhované rukavice, které hypnotizují. černá a bílá. alf nechápe moji teorii negativních míst, ale flora je jedním z nich. pro cokoliv. pro slzavou noc někdy v srpnu, pro cestu domů. pro jedenáctku tramvaj. pro hřbitovy.
a ještě ten vítr. chci se nechat strhnout, chci mu propadnout. může mě odnést nad moře a pustit. může mě nechat v pustině. může mnou vrhnout o zeď. (já vím, že leccos se už stalo, ale tenhle je jiný. klamavý.)
za oknem tramvaje létají věci. po zemi šustí listí tak, že nevíte jestli to není spíš klapot nadcházejícího deště.
vítr mění, dává věci do pohybu. tahá duše z těla a nechá je obnažené povlávat prázdnotou oblohy. bolest neočišťuje, to si jen namlouváme my zranění. i my, kdo zraňujeme sami sebe.
na zemi leží igelitová rukavice. jdu a déšť visí nade mnou jako přízrak soukromí. jinde neprší. třeba právě tenhle vítr rozežene moje bezčasí. jsem závislá na stereotypech? když nebude vůbec sněžit, budu moct žít?
kvílí na půdě, škube mnou, volá. padám do propasti melancholie a poetiky. jsou různý druhy větru a tenhle, stejně jako z půdy vybičuje jarní očekávání, ze mě vybičuje život.
obnaž se, neboj se. můžu tě zmást, můžu tě nechat stát opuštěnou. vyrvu vůně růžím a smrkům, noci a sovímu peří, lásce a dálkám a vrazím ti ji do tváří, opletu s ní tvé tělo, zmatu tě, ale v žilách ti bude proudit krev jako dosud nikdy. a až budeš padat do propasti vlastních myšlenek, odnesu tě do bezpečí.
No comments:
Post a Comment