byla jsem asi jediná, kdo se na koncertu manowar nebavil. jediná, komu vadil hluk (psychika: den předtím jsem nadšeně poskakovala na nightwish naproti reproduktoru).
odosobnění. když se máte na co soustředit, je vám jedno, že kolem vás řve asi 120 decibelů. paranoia? mluví ti lidé o mně? je mé znechucení tak zřetelné? ale ne. proč by je to zajímalo. mě to taky nezajímá. já tu přeci vůbec nejsem.
aspoň jsem v tom svém rozpoložení složila haiku:
always the black tears
covering me with cold rain
my old hopelessness
covering me with cold rain
my old hopelessness
2 comments:
haiku je s ročním obdobím. já ho tam mám, ale uznávám že je hodně skryté... nicméně...
no spíš hopelessness... poslouchej... venku prší, drobně, ale neustále. obloha je jednolitě, nudně šedá, země je posetá hnědou břečkou spadaných listů... nic na světě ti nevrátí víru v jaro
Post a Comment