stormythoughts

odpoledne se mihla za oknem. ven se mi nechtělo; sledovala jsem závoje vody za oknem a naslouchala.

všechno má svůj čas. i věci, ke kterým se odhodláváme třeba jen několik hodin.

vycházím ze školy a obloha černá. než zmizím v metru, dotkne se mě první kapka. jemně. a já - přes hukot metra, přes hudbu v uších - já ji slyším. temně, na pozadí. počkej, šeptnu. a popoháním nedočkavě vlak a spěchám ven a do knihovny a pak kráčím starým městem. a dýchám. a cítím. hlouběji, živelněji. je mi alive. a když vyběhnu z tesca, je tady. prší. leje. slyším déšť, vnímám jeho rytmus na dlažebních kostkách, když přecházím koleje, je každý krok ódou na ni; chce se mi smát.

v tramvaji vedeme dialog. já. a ona.

ještě prší, říkám do větru, do deště, do prázdna.

ještě prším, řekne ona.

a kaluže. a odlesky. a mraky. pojď blíž, jsem stále víc doma, ale kdyby se vrátila, počkám. kdyby se vrátila, budu stát na jednom místě. a třeba po kolena ve vodě. a bude pršet.

a mně bude - pradávně. esenciálně. svobodně. okamžikově. jsme jedno, já a ona -

někdy -

a ve vlasech nám praskají výboje. a oblékáme se deštěm. a umíme létat.