zimní

mám chuť dát si na záda ceduli "nejsem tady". všechno se sere a já nevím co jsou příčiny a co jsou následky. mám chuť pít, všem beru jídlo, nemám nic.

chci daleko, chci pryč, je mi blbě.

já bych všechny ty vánoce zakázala

v tescu nemají škrabku na brambory a mačkátko na salát.

neposlouchá mě vypalovačka, ničí mi dvd a já nevím proč. potřebuju udělat místo na disku, ale dneska to nebude.

první vánoce. stromeček stojí, uá, musím ho zalít. (rozlito po zemi.)

jen já a mega sklenice vína. a moje úžasné cigarety z duty free shopu, které mi vinou štědrého rozdávání ubývají příliš rychle. stejně jako peníze. od turecka. potřebovala bych klid nebo víc motivace. nebo nevím. zjišťuju, že se panicky bojím změn, že se strašně nerada vzdávám něčeho, co je moje. což je hloupé, pokud bychom se třeba měli časem stěhovat (to se ale nestane, protože to by nejdřív někdo musel zasádrovat ty díry ve zdi.)

a děje se toho teď tolik. včera jsme byli na brianovi, procházka z aera do vršovic incl. spousta chlebíčků (za chvíli půjdu pokračovat v likvidaci) a noc v jedné posteli se dvěma chlapy (i když...). předtím vídeň: punč, kebap, přírodovědné muzeum. zase mě přepadly pitomé výčitky, že jsem měla studovat vědu, že jsem mohla víc chtít. asi se jich nezbavím nikdy. bolí mě záda a dává se do mě zima. asi málo vína. děkuju bsk a nio za dárky, jsou úžasné.

třeba s novým rokem přijde kočka. jen tu skříň kdybychom měli.

co psát. pořád mě něco napadá a klasicky zapomínám. nejvysněnější dárek leží někde na poště. další dárek se moc moc moc hodí a určitě teď budu fotit ještě líp (i když to že mi p* řekl, že fotím líp než on, nemohl myslet vážně).

pozítří odjezd na zimní, v úpici není sníh. a silvestr snad u fre. přežrala jsem se zbytků a šla bych si lehnout, ale ještě budu chvíli koukat na futu, dopíjet a cpát se haagen dazs. to bude zase ráno, ještě že nemáme váhu.

a čas mi zase utíká

miluju léto.

nenávidím zimu.

vánoce jsou mírně neutrální. dárky mám, ale ne všechny, stromeček nemám, cukroví nestíhám. ale domácí vaječňák, ten je, vezmu dnes k fre.

je toho na mě moc. těším se na moc věcí a moc věcí už chci mít za sebou. tenhle týden je nejnabitější, večírky, koncerty, učení, práce, chci navštívit blanku, chci na grilování ke kulidě, chci spát a když to vyjde, chci na konec týdne do vídně. moc. moc je to slovo. pomoc. je toho moc.

turecko: ephesos

(a teď jsem si vzpomněla, jak jsem se na mostě mezi evropou a asií ptala, jestli jdeme do brna :)

na lepší usnutí v autobuse dostanu lexaurin, ale dřív než stačí zapůsobit, najedeme na trajekt a já, ve vzpomínkách na všechny cesty na sever, vyletím na palubu, kde si dáme sendvič a fotíme ve strašné zimě a větru měsíc a hvězdy.

v osm ráno jsme na místě, pro mě nezvyklý čas. dáváme si pravé turecké kafe, společnost několika koček včetně jedné napůl modrooké napůl žlutooké je příjemná a ani není moc zima. a tak se vydáváme na zříceniny, jediná pořádná dávka minulosti za celý týden. nevadí mi to, ani trochu. zjistila jsem že statické zážitky nejsou pro mě. ephesos je krásný, ale co je mrtvý kámen proti třem živým koťatům, které za námi jdou půlku cesty a druhou je vystřídají dvě zrzavé kočky, které jsou si hrozně podobné.

představovala jsem si antický život, když moře bylo blíž, a nemuselo to být špatné. a turci mají občas nečekaně modré oči (kolem mě jsou poslední dobou samí modroocí nebo modrozelenoocí). (nejde mi dělat černobílé fotky.) zvláštní mraky, zvláštní světlo a do toho ty staré kameny. a kočky.

[všichni se hrabeme ve stejných problémech. i kdyby to mělo dávat smysl obecně, individuálně ho to dávat nebude. to nic, to jsou jen noční úvahy.]

turecko: istanbul

turecko. turecko! návrat do reality je prudký a bez varování. v jednu chvíli jsme čekali na mnichovském letišti na autobus do prahy a další už jsem usínala zase doma. uteklo to příliš rychle. wtz.

tak nejdřív odkud a kam jsme jeli. v pondělí nás aleq vezl do mnichova. strašně sněžilo, jak se znám, tak tuhle zimu asi naposledy, jak jinak. (ale zato teď je v praze skorojarně.) i když jsem se snažila, aby to tak nebylo, stejně jsem byla z letu nervózní a uklidňovala jsem se německým pivem. samotný start tomu taky nepřidal, polévali nám křídla nějakou nemrznoucí hmotou a mě to děsilo hodně. ostatně přistání v istanbulu bylo taky veselé, turbulence třikrát horší, než když jsme se na jaře vraceli ze španělska... (el: ty mě asi zabiješ, ale mně se to líbí.)

mraky osvětlené měsícem.

přistání. posílám sms, že žiju. do rána daleko, k smrti kousek, polousínáme na letišti, odkud není čas vydat se na autobus. hodinu a půl pak kloužeme ospalým a deštivým ránem k centru městem, autobus strašně topí, ale já nemám sílu sundat si ani mikinu. přeplavíme se lodí a já jdu za elem (který se vyzná) jako pejsek, dokud nenajdeme hotel a neupadneme do komatu.

hotel je v sultanahmetu a po probuzení vyrážíme zkoumat okolí. propleteme se mezi hagia sofia a modrou mešitou a zamíříme do přístavu. ochutnávám okolí. slunce zapadne, kočičky jsou všude. dáváme si první kebab a taky čerstvou rybu. most vede do asie. (já: mně se tam nechce... ale zase, jít pěšky z evropy do asie... tak jo!) dojdeme do asie a potom se zase vrátíme zpátky. setmí se a my si sedneme na nádvoří mešity v přístavu. přijde kočička a vleze elovi na klín a přede. (seberu mu ji.)

v hotelu na hodinku usneme, asi jsme přebrali kočičí režimy, a večer se vydáme do čajovny. potom vypijeme lahvičku duty free alkoholu a usneme. ráno nás čeká hagia sofia, bazary (smlouvací kapacity o 1/3 dolů, xoxo), opět čajovna a odjezd nočním autobusem, směr selçuk a ephesos.

apo apo apo

a podobně.

v pátek jedeme šílenou mlhou. na hvězdárně se šíleně opíjíme. k tomu bych chtěla říct, že kdyby si někdo, s kým jsem si povídala, chtěl ještě popovídat, tak icq tu mám. vůbec, celá debata vyplynula z debaty o blozích, a překvapilo mě, kdo mě všechno čte. (a kdo mě všechno nechápe:)

v sobotu navštívíme traubku. je tam zakouřeno a oproti minule nehrají floydy, ale to nevadí. zpátky na hvězdárnu je to kousek.

shrnuto, byl to milý víkend. oproti loňsku nebyl tak emočně vypjatý. ani tak úžasný a pohlcující. prostě normální apo. i když... kde jinde jsou někteří lidé schopni do pěti do rána zaníceně debatovat o fyzice? kde jinde, když je vám fakt hodně blbě, dostanete šíleně silný čaj?

a tak. zítra, odlet. bojím se bojím, jako vždy. mám seznam patnácti lidí, kterým chci napsat a tak asi nebudu dělat nic jiného. snad nebude v jižní zemi moc zima, kvůli tomu tam nejedu.

vypněte to někdo

tu paralýzu. ten pocit. zpomalenost a únavu, jaksetojmenujekdyžčlověknemáhlad. jo, nechutenství.

symboly. nějak na ně nevěřím, proč by to, že poslouchám stejnou hudbu jako někdo nebo třikrát za hodinu řekneme stejnou větu mělo něco znamenat? asi stárnu. kdysi to něco znamenalo (a bylo to k ničemu, s panem p, s :m: to něco znamenalo, ale teď už nevím, co s tím. přijde mi, že pro mě není těžké si s někým rozumět.)

asi jsem holt starej cynik.

walking on aritificial grass

koupila jsem si knížku. esther j. ending: po valentýnu. místo učení si čtu. vyvolává nálady. vzpomínky. na horké letní večery, na rok před šesti léty, nešťastnou lásku, na tolik nadšení ze světa kolem mě, že mě to dusilo, myslela jsem že umřu pod náporem vůní a vjemů a teplých nocí. toužila jsem po všem a nejvíc po svobodě a samotě.

a teď, střídavě horko a zima.

d. mi dnes řekl, že všechno to co v životě považuju za štěstí a šťastnou náhodu, vlastně vyvolávám sama tím, jaká jsem. je to hrozně konejšivá myšlenka.

aqua de annique

zní mi v hlavě. i wonder who will be leftover...

lipový

ha!

aprílový počasí za listopadovejch teplot. prší, sněží, svítí. velká legrace.

vlezte mi na záda, vločky, za třináct slovy třináct dní letím z mnichova do istanbulu, odkud zamířím na jih, k moři.

(a ne, bohužel nejedu s :m:, ten nemá dovolenou. jela bych s ním moc ráda, ale potřebuju relaxovat. a pro něj mám schované zkouškové.)

a slibujuslibujuslibuju tentokrát žádná cestovní horečka, panika, letadla nebo tak něco. jsem dospělá a schopná.

něco se děje. procesy začínaj. a unášej mě. cítím se líp. všechno je líp. doma je líp, práce je líp, listí z líp už opadalo. teda z lip. a ze sakur před školou. noci jsou krátký.

snow patrol, still waiting

včerejší voko se vyvedlo. jakkoliv jsem si nikdy nedokázala představit, jak dlouho můžu vydržet v hospodě, nebylo to až tak zlé. i když uvědomění toho, že jsem tam byla osm hodin, mě trochu děsí. (někoho zabiju za tu tequilu, malere, víme?) společnost příjemná. (většina chlapů se mě pokoušela balit. a některý baby taky.) fre se celkem úspěšně vzpamatovala, i když jsme jí radili nepít. celková bilance pozitivní. smrště zpráv s těmi, co nemohli dorazit. odvoz domů a dlouhý spánek.

a dlouhé odpoledne předtím. cesta do modřan, cesta za město. hledání čajovny. vítr. čajovna. procházka a ještě více větru. stmívání se. odpoledne s d.

jo, mám se.

a vyhlídky na zemi u moře, jestli tohle vyjde, budu moc ráda. představa tepla a představa moře. a naproti tomu se těším na první sníh, už byl všude, jen tady ještě ne, anebo málo vytahujeme žaluzie.

devátého

proti svým přesvědčením jsem zjistila, že když si dám do kafe trochu míň kafe, je pak lepší. o kousek.

včerejšek a vlastně i předvčerejšek byl fajn. ve středu jsem sice asi zvorala písemku, ale to naštěstí ještě nevím jistě. ale potom, když ze mě spadl stres, přišla dobrá nálada. večer u fre byl klasicky příjemný a dýmkoidní a ráno unavené. el včera hledal místo v praze, kde by mohl pracovat, tak jsem mu navrhla, ať pracuje u nás. stejně tu už pracuje bsk a je to tu jako malá kancelář se spoustou kafe - a, jak vyplynulo, taky skoro nemožností pracovat, protože jsme se každou chvíli začali něčemu smát, nehledě na to, že duu já a bsk, které neví kdy přestat, co se týče nejrůznějších narážek, el značně seku... eh, tercioval. zejména oběd v domovské restauraci byl v tomhle ohledu smrtící.

škola, dvě hodiny na stěně a na závěr čína.

a úplně na závěr objevení úžasné kavárnohospody jen půl bloku od nás, if i lay here, if i just lay here, a já pak jdu domů a piju pozdní sběr z našeho sklípku, vršovice! a tak.

rozhovory. uvědomování. dlouhá noc a nedospalé ráno, sny, divné sny, doufám, že ne příliš prorocké.

zima. nějak se přes noc vypnulo topení.

obecně

na jedný straně je něha. ta dávná, zakonzervovaná v žáru léta. ta jemná a křehká a opilá.

na druhý straně jsme my teď. nejznámější tělo, zamlžené myšlenky. občas si říkám, co když se něco stane, a zůstanu tady sama, tady ve vršovicích? žádné známé kroky, žádné noci u zdroje tepla. zbláznila bych se.

asi akrabovatím, anebo antiakrabovatím. potřebuju svůj společenský život, potřebuju přátele, potřebuju nové životní pravdy.

:m: chce komunikovat. takové ty drobnosti, zprávy během dne. nikdy jsme to nedělali, i když já na to byla zvyklá oddřív a teď nevím, jestli to budu umět. a já chci spát a mít klid a nemít za zaměstnavatele naprostého kokota, který kdyby mi řekl o tři čtyři dny víc dopředu, co potřebuje a kdy, tak nebudu teď den za dnem přicházet o peníze. ahoj turecko.

opět krátce, jako teď dny

prší a vítr honí listí po ulici.

myslím na jaro, intenzivně. představa nocí plných vůně mě pohltila, i když bude brzy sněžit a to je taky fajn.

cesty se otevírají. já vím, že to zní fádně, ale cítím to. možná to je ještě pořád oprošťování se od minulosti. příští pátek. cesty.

já vím, že to zní fádně, ale cítím změny. pro fre a pro bsk minimálně.

step by step by step by step

šok ustoupil, nastupuje racionalizace. bohužel řešení musí přijít co nejdřív. ale ranní cesty z města u řeky jsou krásný - a když jako dneska mlhou svítí slunce a leskne se na žlutejch listech, tak člověk aspoň moc nepřemýšlí.

červená je pozitivní barva posledních dnů.

a heslo všech: spát.

malá černá

malá domů.

střípky. je absurdní, že mám na psaní čas, teprv když na víkend zavrhnu práci a odjedu do brna a na bloggerském chlebopočítači s kočkou na klíně a omrzlými prsty se strašně nevyspalá pokouším přemýšlet.

titulek mf po polských volbách: éra dvojčat končí. přijde moje sestra a zeptá se: to jsou ty siamský? (a to chce jít na žurnu.)

bojím se, že to nezvládnu, že se může stát, že přijde chvíle, kdy budu životně na dně a nebudu se umět vyhrabat. jako všechny ty trosky, který v tuhle chvíli nechápu. říkám :m:. odpoví: ale tyhle lidi nic nechtěj. ty budeš vždycky něco chtít a vždycky pro to budeš ochotná něco udělat. doufám.

včera a ve středu velká a malá akce. malá už klasicky ve třech. těsně po vysvětlení. uvolňující. víno a sushi, noc je krátká a už ta před ní byla. (jojo, tequila.)

velká akce včera naprosto zničující a skvělá. hodně lidí, hodně vína, hodně i've never. podivná, přátelská, opilá pospolitost. je fajn někam patřit, wtz. s fre jsme se převlíkly za čarodějnice a v převleku jsme šly do hospody, kde jsme víno proložily jedním malým.

a dneska, dneska se nad místy kde se pohybuju vznáší mlha a šedivý mraky. den začal kocovinou, poslední dobou nemám čas na nic, ale stejně jsem stihla tenhle týden chlastat každý den kromě pondělí, což je voda na mlýn všem, kdo mě považují za alkoholika (a navíc jen jeden večer byl takříkajíc u rodinného krbu), ale co nadělám. v tuhle chvíli je to společenská nutnost. jo, a ta mlha, a ta šeď, opustili jsme město u řeky a projeli podzimním rájem, kde je všechno nejžlutější a nejoranžovější a pak jsme projeli dírou, takže jsme na dálnici zjistili že něco nehraje a o chvíli později jsme stáli u kraje s neexistující gumou.

a už toho moc nezbývá. u chleba usnu a na mě spí úžasná malá černá kočka. která mi teď loví nohu. černý kočky. mám slabost pro černý kočky. a včera v sekáči jsem objevila černou sukni, která s ní krásně ladí. aspoň na ní nebudou vidět chlupy.

a link, nový album anneke.

něco je ve vzduchu. cítíte to?

ptáci mi kroužej nad hlavou. něco se stane.

stormydreamas

sny o bouřkách. zdá se mi sen. v malé dřevěné chatce spím já a několik dalších lidí a blíží se bouřka a všude lítají blesky a já se strašně bojím, jako bych byla jediná kdo si to nebezpečí uvědomuje, a tak běžíme k nám domů a kolem blesky zasahujou zem a já cítím napětí, cítím elektřinu, bojím se že zrovna mě to trefí a už už

já se přece nikdy bouřek nebála...

to all the warmlovers

jestli bude zima jak předloni, tak mi hrábne.

if i lay here

life's like an hourglass glued to the table

(posledlost posledních dní: grey's anatomy. v porovnání s mými obvyklými humornými seriály nezvykle pohlcující. paralelní život, nedělám téměř nic jiného. strhávám se často mi tečou slzy, což je taky neobvyklý. spolu s chutí na čokoládu, ještě že vím že nejsem těhotná... sakra. asi si půjdu na dobrou noc pustit nějakou oblíbenou scénu.)

o víkendu se grilovalo, monopolovalo, zvracelo (já ne, to nejmenovaní) a tak. s mr jsme vyhrávali, takže to ostatní nebavilo. a opilého :m: jsem si odvedla domů a uložila a on si pak nic nepamatoval.

minulou i tuhle středu jsem pobyla v sázavě (městu, ne řece) s rybama - minule jsme se mé ospalosti navzdory děsivě opili a já pak ráno fotila mlhu, včera to dopadlo o poznání líp a společnost +1 kotě byla snesitelně přehlíživá. uvidíme, jestli se z toho stane tradice, chtělo by se, ale kdo má pak dohánět ty resty. a kdo si má ty resty nakládat, že, jenže ono to chce stůl a pračku a bůh ví co... a někdy ani nevím, jestli chci, ale řeka nese a když přestanu plavat, tak se utopím.

and these mistakes you just make them again

a taky jsem byla včera u blanky a bylo to fajn, bylo to milý, bylo to... povídavý a krmivý, co naplat, blanka je máma. takže jsem se najedla nejdřív tam a pak ještě s fre a elem ve městě u řeky a pak jsme se podívali na krtečka, kde rodí zaječice, což bylo psycho, a šli jsme spát.

a po jakýmkoliv dni, a že tenhle byl dobrej, takovej ten den kdy máte pocit že se vám nic nebude dařit a pak to jde skoro samo, dokonce i na cvičení z pravděpodobnosti něco víte a všechny ostatní cvika končej o půl hodiny dřív, po takovymhle dni je nejlepší zalízt pod peřinu a přitulit se.

(a scéna v posledním dílu druhý série... vášeň, hm, divný slovo, nepsala jsem o tom, že to je divný slovo už někdy?)

nikdy jsem nečekala že bude život lehkej, ale možná je moc lehkej na to aby mě motivoval. to není rouhání, ale radši to zaklepu - a dobrou.

october blues

sebelítost. všeholítost. světabol.

tak jednou za čas. zase se bojím že to nikdy nepopíšu tak, aby to někomu něco dalo. připadám si rozbitá, rozpitá, rozmazaná. nedefinovaná a nedefinovatelná.

podzim. možná mě někde v hloubi duše provázejí minulé smutky, ale spíš se bojím sebe a teď.

říjen. october blues. je zima jako tehdy na sibiřským, anebo možná větší.

bojím se toho že možná přijde doba kdy udělám cokoliv a nebude to dost. že existuje stav, za kterej nebudu moct jít a budu moct jen snít o tom jaký by to mohlo být. nedostatek vůle. nic nedělám pořádně, nic neumím. skočila jsem do něčeho dřív než jsem měla, protože jsem chtěla. protože jsem musela, sama kvůli sobě. a vím že jsem se rozhodla dobře, ale stejně, nedostatek světla, nedostatek tepla, už nikdy mi nebude teplo, útočí na moje studené mozkové buňky a aktivita stagnuje, já stagnuju.

bojím se. světa venku. pro nenormální nikdy nebudu dost nenormální, pro normální nikdy dost normální. když si vezmu sukni, punčochy a pěkný boty a dokonce se namaluju, nikdy nebudu vypadat jen tak přirozeně hezky, jako všechno to okolí. vždycky bude ve mně něco, možná nezájem, možná nějakej takovej podvědomej pocit že tohle všechno stejně nemyslím vážně, vždyť jsem se vždycky všemu vysmívala, prostě, nikdy nebudu normální a už mě pomalu ani nebaví bojovat za to abych nemusela být.

a ztrácím se. sobě i realitě. je ve mně něco, co touží po samotě, lačně, nenasytně. a nevím jestli je to tím že je to jednodušší. obrazy dávnejch snů o nezávislosti mi tanou v hlavě a já vím že to není ničí vina, že taková prostě jsem. a vím, že tohle je ono, vím to jinak a mnohem líp než jsem to veděla se zw, a stejně mě můžou moji démoni zvednout a třísknout o sérii pár chyb, pár rozhodnutí, které to zničí.

ever felt like you were disappearing?

struggle. to slovo je struggle. to slovo. to který definuje život. a nikdy, nikdy to nebude v pořádku.

takovej sociální výzkum, co máme sakra na těch lékařskejch seriálech?

stručniki textiki

ty hormony. jako, vydva, vyvítekdodva, gratuluju. málem jsem se rozbrečela.

dva víkendové dny v úpici. příjemné. expediční vody spláchly leccos. občas něco nevydrží.

my se držíme. ani se nestačím divit.

ani nestačím psát.

podzimy odzimy

hudba předloňská.

září je depresivní, přišli jsme o léto, we grieve.

říjen je skorosmíření. ale ještě jedno mě čeká. studený, dechberoucí vzduch, ostré, dechberoucí barvy. přijde to někdy teď, jako loni, loňská nálada, loňské změny. sorrow, i guess.

všechny loňský a předloňský a předpředloňský emoce... nemám čas myslet. asi je to dobře. že moc nespím a tak venku zarytě čtu a nekoukám se z tramvají a meter do světla do tmy, nevzpomínám.

přesčasy

letí to. v úterý tradiční babinec s netradičním koncem. skončíme u nás a tancujeme ještě dlouho potom.

ve čtvrtek se překonáme a jedeme k mému kolegovi kamsi k boleslavi. grilujeme, přecpáváme se, šéf promítá fotky z cest letošních i minulých. je to zvláštní, možná až příliš, sledovat někoho, kdo je s někým tak dlouho a komu to prostě funguje. akce se pak zvrhne a zatímco většina odpadne, hostitel plus šéf plus kolega plus já otevíráme finlandii a jedem tak dlouho, dokud druhý jmenovaný nejebne hlavou o zem a neudělá si děsivou bouli a prvně jmenovaný nevytuhne na zemi tak, že se nevzbudí ani když ho obložíme většinou věcí, které dokážeme v okolí najít. (šéf je opilý a roztomilý.)

poslední dobou se mi daří se překecávat ať nesedím doma, takže jsem včera vyrazila na sraz virtuálních známých kamsi k sázavě. už cesta tam byla veselá, protože

čtyřiadvacítkou jsem chtěla dojet na depo hostivař

ve čtyřiadvacítce hlásili že tramvaj místo aby jela někam jede někam jinam

řidič čtyřiadvacítky mi řekl že na depo hostivař skutečně nejede a ať tady vystoupím a jedu něčím co zahýbá doprava

hned mi jela šestka

ta skončila na nádraží strašnice

hned mi jela šestadvacítka

řidič té mi řekl že ten přece jede úplně jinam a že jsem tam úplně blbě

a tak jsem se použila oproti své obvyklé neasertivitě telefon a s lidmi které jsem nikdy neviděla jsem se domluvila že mě vyzvednou na chodově. že to nakonec nebyl chodov, ale opatov, a že na místo určení jsme dorazili až za tmy, to nevadilo.

hráli jsme hry, smáli jsme se, pili jsme, bylo nám dobře. skoro bych řekla že odsoudit šmahem virtuální přátelství by bylo poněkud zaslepené, protože podobně smýšlející lidi se poznají a vyhledají a je jedno kde.

a spát... spát jsme nešli. nebo ne moc. kolem páté jsme se začali dívat na it crowd (hello yorg. hello, yen), taky jsme si povídali o gaimanovi a podobně, a když už jsem začala usínat, tak mě nenechali. a tak jsme spali málo a pak jsme měli báječnou snídani a báječnej oběd, hráli jsme scrabble a koukali na godzillu. taky jsme se barvili na modrou a pořizovali určité nepublikovatelné snímky.

je mi dobře, ale chce se mi děsně spát. přijde mi, že mám strašně moc co objevovat kolem sebe. lidi. a tak. to už jsem dlouho neměla, takovej pocit. (a taky mi přijde že moje nejhoršonejlepší vlastnost je, že mívám většinou pravdu. i když se občas nechám moc ovlivňovat tím, co chci aby pravda byla a pak to nefunguje. ale většinou jo. je to k něčemu? když se tím často stejně neřídím?)

ty jo, mně se chce ale spát.

noční úvahy

vytrhnout si vlas je intimnější než se svlíknout.

líbí se mi net 2.0. líbí se mi sdílet. ale pravidelně propadám panice, že to přece nemůže fungovat.

vědět co chci znameně vědět o nemožnosti/možnoti toho dosáhnout, vědět o podmínkách. jsem ráda že to nevím.

mohla bych psát o tom co se děje, ale můj život je trapně binární. práce/akce. začne škola. myslím že se těším. budu žít triálně.

tak teda ten průser

no, nejeli jsme. co jsem taky mohla čekat. moc práce. ani nevím jestli je to pravda.

t=-třianěco

tak jsem teda taky pro. na flickru. podruhý jsem narazila na hranici dvouset fotek a řekla jsem si že už na to jako mám. je to dobrej pocit.

nedělní večer. dodělat resty. shodli jsme se s chlebem že mít možnost pracovat když se nám chce, což máme, znamená že toho vlastně uděláme víc. když denně udělám jeden koňskej salám (opět poníková analogie), pak na tom budu víc než dobře. a můžu vstát v deset, dojít si pro snídani a udělat si kafe. není to žádnej zázrak, ale já se ještě pokouším studovat, jak se mi bolestně připomene už za tejden.

itálie je taková mlhavá. prej že jestli k tomu budes mit pristup "bude to desnej pruser", tak to bude desnej pruser. ale jinak jsem si koupila plavky a hodlám si to užít, protože zatím, klepu na dřevo, to vypadá že pojedem. ehm. asi bych měla začít hledat pas.

taška plná divnejch věcí

páteční ráno nese všechny příznaky pondělí. nedaří se. mám chuť zůstat doma a koukat do kouta (kočky pochopí). překonám se a na místo srazu s modrým autem dorazím, i když mi to dá trochu zabrat a musím se orientovat podle slunce.

cesta je vtipná. když stojíme před brnem v koloně, míjíme pohřebáky.

proč máte vzadu ty repráky? vždyť oni vás už stejně neslyší!

vt mě vyhodí u grandu. jsem unavená, strašně unavená, ploužím se na maliňák a v hlavě mám pusto prázdno, brno ztratilo svoji nostalgii, myslím si, už nevyskakuju jako před dvěma lety z vlaku do deště, už mě netrápí kdy přijedu příště, už to není cílový město, kde je někdo, kdokoliv. (měla bych místo psaní pracovat.)

takže v pomaláči jako kdysi pijeme pastis a jako kdysi dostaneme ledový srdíčka a pivo a kofola a hermelín. chtěla jsem prostě pít jedno pivo za druhým jako kdysi ale nějak se nechytám a asi by to nemělo cenu.

chce se mi spát.

takže na privátě usínáme velmi rychle. a ráno vyrážím do města na kafe, pěšky až na čáru, je horko. potkávám se s chlebem a potvrzuje se, že na čáře dříve nebo později potkáte všechny. kafe na sebe záhadně a nezodpovědně vezme podobu lahve burčáku, je jedenáct ráno, brněnské víry hučí kolem mojí hlavy anebo je to možná vítr, ale nechám se strhnout ráda ráda ráda

ještě malá zastávka pro modrou a oranžovou a pak už sedíme na petrově a víme všechno, vítr strašně fouká a slunce strašně svítí.

problém čechů je, že přemýšlí moc. a taky přemýšlí málo.

kolem projde slečna, která nese mrkev. s mašličkou.

největší omyl je čistě v tom, že si myslíš, že děláš omyl. (ergo: dělej si co chceš.) proletí letadlo.

cestičky jsou stále klikatější a to se nehneme z místa. hluboko pod náma jezdí vláček na uhlí. ale nemá koleje. (poznámka z prahy: nemám ráda autobusy. nedrží se kolejí, můžou kamkoliv zahnout, můžou vás zavést někam úplně pryč. když jedu někam do neznáma autobusem, vždycky mi buší splašeně srdce.)

přijde pán s krysou.

doploužíme se na špilas, sbíráme divný věci. možná na nic nepřijdeme. možná jen tak mluvíme, možná nic smysl nemělo nikdy, ale tohle odpoledne ho má. zase ta zničující modrá na podzimní obloze. o tom už ani nemá cenu mluvit. tak je to vždycky.

rozloučíme se. nikoho nechytí policajti, ale co, burčák už beztak vyprchal. vypršel. na okně sedí kočka. sedí a kouká.

než mě pohltí vlak, ještě chvíle uplyne. jako vždycky jede pozdě. a když přijede, schoulím se na sedadle, zase se musím dívat zpátky, vytáhnu salátové vydání kafky na pobřeží a čtu. nevyhnutelnost, to není nic jiného než osamostatněná idea. stojí mimo veškerou logiku, morálku a smysl. od začátku do konce v sobě integruje všechny funkce své role. [...] není ani logická, ani morální, ani nenese význam, rodí se ze vztahů.

a tak. jdu prázdnou nádražní chodbou. jo, tady. jedno setkání. a krakow główny, hlásí rozhlas, rychle nastupujte, nastupujte, rychlík silesia, ahoj gilmoure, všechno souvisí se vším. obalím se oranžovým šátkem a jsem zase v normálním světě.

faster than the speed of mind
both my arms are wrapped around
this new experience
my head in clouds
my feet firmly on the ground
towards the light
i will walk
and wrapped my arms around the ground
beneath my feet
towards the light
i will run
i will run
towards the light
i will run

pátek, vole

nakonec nevím nic. ale vím že rohlík s hermelínem, chilli a česnekem trochu pomáhá na stav, kterej bych neoznačila jako kocovinu, ale spíš podivnou otupělost alkoholem a nedostatkem spánku. snad se cestou do brna prospím.

restless feelings

s aplikací liiny terminologie bych se vyjádřila, že můj poník zatím prospívá. když jsem dnes poprvé volala panu medvědovi, tak říkal, ať přijdu, že mi vnutí nějakou práci. sice bych o víkendu chtěla konečně do brna, aspoň na chvíli, ale moje s(ebe)vědomí mě možná nenechá. oproti psychicky vyčerpávající práci ve firmě působí totiž poník celkem hojivě, i když se taky rozčiluju. ale ne tolik.

podzim na mě působí podivně. šéf: nemůžeš mít tu dobrou náladu pořád? - to není dobrá nálada, to je hysterie, odpovídám a to ještě nevím, že mě čeká včerejší dámská jízda, kde budu po deci (!) červeného velmi nápadná a velmi výmluvná a velmi vtipná, což byla (špatně) maskovaná hysterie též. aspoň jsme pobraly zásadní témata a zbyl mi dobrý pocit, že jediný jak přežít je skutečně pořád mluvit a poslouchat, sdělovat, posuzovat, dozvídat se, porovnávat.

v neděli jsme se s bsk, tedy blueskinem, byli najíst v nenápadném čínském bistru u nás ve vršovicích. zatímco on dostal jídlo na modrém tácu s nápisem blue life, mně přinesli talíř na oranžovém táci s pomeranči a nápisem orange. trochu nás to zarazilo. a pak jsme byli mozkovat a bylo to fajn.

a co je nejlepší, zítra naplánujeme itálii a příští týden, když všechno půjde, po skoro 3/4 roce uvidím moře. chybí mi tak jak jen může moře chybět, takže je mi celkem jedno, jestli bude zima, já se koupat budu.

to jsem celá já

snídám broskve

obědvám kafe a broskve

večeřím bagetu

... a v noci popíjím burčák a okusuju svoje zralé sýry.

sama doma

v praxi to znamená, že:

nejím. na to není čas.

pracuju. ale jde to ztuha. donutila jsem se na o kousek míň než jsem chtěla a i to je úspěch.

s m. (see old příspěvky for kontext) si vyměňuju zprávy v souvislosti s jeho narozeninama. [úvaha jedna: těší mě, jak si nakonec přese všechno s většinou bývalejch pořád rozumím. snad nebudu moc mluvit za někoho jinýho, když řeknu, že to stálo za to, projít si tím.]

nejsem v brně. jestli to vyjde příští víkend, bude to super.

[o šest hodin, jedno podivné jídlo a hodně vína, půl filmu a dva díly různých seriálů později] byl tady bsk a četli jsme si knížku seks partnerski. zajímalo by mě kde tady vzala.

[úvaha dvě. variety. líbí se mi, že si můžu vybírat. každá blbost, kterou potřebujeme, comes in variety.]

a tak se dívám na druhou půlku filmu a pomalu usínám.

kraťoulince

stejně jak svítí slunce

ve vzduchu je všechno, jaro léto podzim zima. prahu navštěvující nau a kašpík a já se procházíme na bohdalci a slunce pálí.

včera večer jsme se ivou a b. a jeho martinou, šéfem a šéfoženou vydali k legedární váze a dva legendární kozli plus jeden brufen mi spravily celodenní otrávenost a bolehlav z noci předtím. to jsme se s bsk zavřeli v koupelně a dívali se jak svítí topení a řešili jsme něco, co už vůbec nevím co to bylo. a měli jsme dobrý víno a taky dobrej sýr s ořechama a vůbec.

nevím jestli je to stabilizace a nevím jestli něco jako stabilizaci vůbec chci. a tak se trochu vztekám a dělám pitomosti, nezodpovědně v pátek v noci nepracuju ale se spícím :m: za zády hraju hírousy. a věci jako minulost mi přijdou mrtvý, zakopaný, vykopaný a spláchnutý. prostě nebylo a basta, jediný co má smysl je teď plus asi padesát popsanejch stránek z loni a slzama rozpatlaný vzpomínky na poslední expediční noc. a taky na ty předtim. prostě tak.

mám chuť zpívat si so this is christmas. so this is. whatever. xixi.

jeden ze snů způsobených předávkováním kafem

nad náma, tam kde bývaly domy, stojí jen zdi, jak zjišťuju, když sejdu zatáčkou. do jedněch dveří vchází několik postav, jsou celé v černém, mají černé kápě. nevidím, jestli mají díry pro oči, ale později zjistím že jo. soudci, napadne mě. kkk naruby?

neslyšní, černí. jinak tu není ani noha. když obejdu ten dům nedům, vidím, jak tam cosi řeší, za dveřma ve zdi. když potkám dalšího, zeptám se, co se děje, ty to nevíš, řekne. končí svět.

končí?

no.

nevypadá, že by ho to trápilo. teda vidím jen jeho oči, ale stejně. nezúčastněnost.

vezme mě k sobě do auta a dívám se, jak jednotlivé věci, domy, ulice mizí. má takovou zbraň. něco, co odstraňuje věci.

už když řekl že se můžu dívat, tak se mi líbil. ale proč zrovna já? jsem tu poslední?

je mi smutno.

zavři oči ať už spíš

důležitý je běžet ty tři patra tak rychle, že si ani nevšimnete, že běžíte. pak to není tak vysoko.

písmenka už se mi pletou před očima. ten novej džob, nic moc, ale zkušenost to je.

a ty zimní barvy, well, that's on purpose. nemůžu si vychutnávat že je hnusně, řekla jsem bsk, jsem dospělá, šťastná a zadaná.

snažíš se mi tím něco naznačit? řekl on.

ale vážně uvažuju poprvý v životě že si koupím deštník. buď úplně průhlednej nebo úplně barevnej. kdybyste o nějakym věděli, řekněte mi.

šťastná. takový blbý slovo. z týhle židle mě bolej záda a dneska jsme byly zas konečně tancovat, já ona ona. taky jsme doma pustili topení.

a jestli po tom večerním kafi zas nebudu spát, tak se... potřebovala bych nějakej omezenej dávkovač energie. dvě kapky prosím, zas tak do tý jedný, pak se přitulim a usnu.

myženy

v pátek jsme se s akrab sebraly a vyrazily autem na šumavu. s krabicí müsli, lahví vína a akrabím salátem. a protože bylo hnusně, víkend jsme pročetly, ale obě cesty a všechny procházky jsme povídaly a povídaly. rozhodně to bylo fajn. a taky krajina. za posledních pět šest let už jsem zapomněla, jak je tam krásně a docela mě to mrzí. takže jsem půlku úvah strávila přemítáním o tom, co bylo. (skoro deset dní v jedné chatě, babí léto, the quest, spousta kamarádů. a podzimní slunce, suchá tráva, a ty lesy... a povolení vjezdu do rezervace 1. stupně, takže tohle všechno ještě čistší a destilovanější... asi je dobře, že je to tam tak daleko.)

chtělo by to častěji takovouhle injekci lesů a vůní. mraky olizovaly lesy a naopak a lipno bylo šedivý a vlnový skoro jako moře. fotky snad časem. až mi bude fungovat photoshop. (to je vůbec velmi podivná záležitost, ale předpokládám, že tu není nikdo, kdo by mi mohl poradit. prostě mi to místo červené a oranžové zobrazuje fialovou. jako by červená a oranžová, takový pěkný barvy, vůbec neexistovaly. a není to nastavením, už jsem to zkoumala několikrát. asi to není ani nastavením karty. nechápu.)

za hodinu a něco budu zkoušet... pracovat. něco nového. tak si držím palec, jeden, ty zbylé dnes potřebuje :m:.

a mám divný virtuální sny. plný divný touhy.

podzim podzim podzim podzim

když čekám na vršnám na tramvaj, přijede mrak a začne pršet. kolem dokola modrá obloha.

poslední krok před reinstalací počítače je uložení si několika milých sms z mobilového programu. bolest? vážně, připadám si jako v mlze. tyhle milý slova jsem někomu posílala? už mi ani nepřijde, že na minulosti visím, spíš prostě jen nechci zapomenout některý křehké chvíle.

piju jasmínovej čaj. když lezu do metra, vítr mi bere vlasy. cítím se zrzavě.

a když jsem šla tuhle kolem bohemky, objevila jsem alej, kam budu chodit fotit podzim.

sere mě ta fiktivní rozjásanost venku. barvy a slunce. jediný skutečný období je léto.

z toho bych se zeblilla

asi jsem lhala. útočí na mě podzim. mám pocit neexistence. na pozadí si dám velký smutný listy. že bych nešla do práce? je tu zima. neexistuju.

bsk neví, jak vypadá pekáč a já nevím nic. smysl nesmysl.

a ad nadpis: nechoďte do billy. bude vám blbě jako mně. divný zboží, omezenej výběr, neumějí vážit na pokladně. a tak vůbec, nějak mě ten pobyt tam maximálně vydeptal. budu podporovat vietnamské obchodníky.

getting colder, getting older

houby. prolejzáme les, bolí nás nohy, všichni koho potkáme, mají plné košíky. i tak to vystačí na čtyři skleničky naložených a dvě večeře. a utahaná jsem, že o půlnoci zalehnu a spím až do rána.

čtu tajemný plamen královny loany (eco). jedna z knížek, co už na první straně člověk užasne nad autorovým přehledem a schopnostmi formulovat (srovnatelné mě napadá třeba sběratel autogramů. nebo možná bernieres. a určitě další, který si nevybavuju). a s hrdinou si rozumíme. někdy je v mým životě příliš mlhy.

mlha. podzim, jo, je zima, nejtepleji už je tradičně pod sprchou. a taky máme lednici. a počítače, ze kterých budeme tvořit síť. a novej, neposkvrněnej disk, kde si všechno uspořádám, až se prohrabu čtyři roky starým nánosem neskutečnýho bordelu. chtělo by to ještě stolek, vlastně dva.

v sobotu jsem se na hvězdárně opila tak, jako už dlouho ne, a zejména jako už dlouho ne tam. vzpomínky, hm. to je přesně ta mlha. něco/někdo byl částí mýho života a já to neumím zrekonstruovat. mlha. nepamatuju si. musela bych se sakra snažit přemýšlet. je to divný. pamatuju si čísla, hesla (většinou), dny v týdnu (kdy se co stalo třeba před rokem). nepamatuju si myšlenky, fakta, sebe dřív. ale možná je to dobře.

a taky máme fikus.

grey with orange sparkles

vlastní bydlení je uvolňující.

sny. vrací se mi tady sny, ve kterých je děj, které jsou živé a které si pamatuju. dneska se mi zdálo o sněhu.

a nějak nestíhám psát. není o čem? jednu z prvních nocí tady jsme se opíjeli s ivou a vaškem, což jako vždycky skončilo naprosto zběsile. hráli jsme i've never, vypili bílý rum, tuzemský rum, dozvěděli jsme se spoustu věcí, které jsme vědět nechtěli.

pak jsme hosty posadili na tramvaj, co nám stojí hned pod oknem a nešli jsme spát.

a celé to začalo jako nevinná dámská jízda.

a včera jsme byli s kulidou, chininem, dž (vůbec, ale vůbec se nezměnil) a jeho kamarádem na autíčkách. :m: mi vystřelil zelenou růži a když jsme odcházeli, hrála fontána.

pouštím si on an island. spousta pichlavý hudby poslední dobou nějak obrušuje hrany.

na podzim máme plány, spoustu plánů, těším se. počasí už stejně podzimní, za oknem je fůra šedých mraků. asi je čas zase mrznout. a budou vánoce.

a v neděli jdem se šéfem na houby. snad porostou. a teď hurá do velkého města, pro knihy, věci, sladkosti a smetanu do kafe.

home sweet home

otazníky

myšlenky jako hladké ještěrky mi klouzají hlavou, nemůžu je zachytit (citát z knihy čarodějnice a déšť). tak nějak to je. příjezd z expy, samozřejmě ospalý a tichý. trocha bezmoci rodinné, v pondělí večer stěhování, samozřejmě pršelo, cestou do vršovic přes otakarovu. nevím, jestli to jsou kruhy, ale radši se ani nepokouším nic analyzovat nebo o něčem přemýšlet.

hučí mi v hlavě. nějak jsem si přivodila rýmu a nejenže mám rýmu, taky jsem pěkně mimo. což nevím jestli je pro první noci ve vršovicích dobře. přijdu si rozplizlá a unavená, pořád, možná deficit z úpice. možná málo kafe.

možná neurčitost. rozhodli jsme se správně? zvládneme to? pořád zapomínám, že jsme nemohli jinak, pořád se mi těžko odpoutává od všeličehos.

expa byla až zvrhle průměrná. průměrně horka, průměrně deště, průměrně alkoholu. jednu z nocí, o kterých jsem psala, přede mnou vyvstala minulost a - ani mě nevyděsilo, jak je vzdálená. zřetelně jsem cítila bolest, jako za příběhem, kterej jsem si vysnila a kterej se nikdy nestal. vyděsilo mě, jak málo mi zbylo, jak málo toho cítím, jak hluboko pohřbené vzpomínky, když vyplujou na povrch, považuju téměř za nereálné. vážně? vážně jsme spolu někdy žili, milovali se, chystali si ráno kafe, hádali se? pochybuju o tom, stejně jako pochybuju o všem, co je mimo kruh mojí reality, stejně jako pochybuju o sobě uvnitř kruhu.

asi je to těma změnama, nebo možná jen tou rýmou. co nejrychleji se uchopit, uvědomit a žít. snažím se být co nejpozitivnější a jsem ráda že žijeme. že si rozumíme. že umíme oba improvizovat, že můžeme pít ráno kafe, že máme pekárnu před domem. a nesmím zapomenout slunce a blížící se podzim (letos se bojím zatím nejmíň, i když pořád trochu jo.)

link - to bylo v neděli.

zexpy osm

nade mnou se ženou mraky, všichni odeěli jíst a mně hraje dark side. tak intenzivně, jako už pěkných pár měsíců ne. každý tón se zaryje. usnu a v polospánku mě volá :m:.

a pak v ph sorrow a high hopes a klasiky obecně. je pozdě.

what the fucking ever.

zexpy sedm

včera večer: společnost dýmka víno hvězdy dire straits perseidy kuře redhoti

a :m:

prostě expediční večer jak má být. nikdo nečekal, že bude jasno, a tak jsme pozorovali dobrovolně, meťasy lítaly, řvalo se stop a kurva a kurwa a pak nás zahalila mlha.

někdo nejmenovaný mi včera řekl, že je mu smutno, protože ta komunita se mění až příliš rychle. protože si myslíš, že je pevná jako skála, ale ona ve skutečnosti není o nic pevnější než bláto. pokud je to pravda, pak jsme pokrk v bahně. a vlastně je to celkem sranda.

zexpy šest

ve snu je obloha oranžová a jsou na ní čtyři duhy. přijde mi to normální.

půlka za námi. marně přemýšlím, co jsem dělala ten první týden loni.

stalo se toho dost. janiny narozeniny, tequilová smršť. tak hrozně jsem se chtěla neopít, až jsme s ivou skákaly do bazénku a pak vzniklo množství zábavných fotek. tak nějak samovolně.

jako vždycky se dějí divné věci, takže máme o čem mluvit.

jako vždycky... děsí mě ty léta, kdy jsem sem nejezdila, určitá esenciální podoba expedice, která zůstává v hlavách ostatních a kterou tady vždycky cítím ve vzduchu. spolu s lítostí, jak je mi prázdno po něčem, co jsem nezažila.

vnímám. až moc. jako vždycky. magnetismus na myšlenky, magnetismus na bolest. když v pátek v noci jdeme od žižky, nevím nic, protože mě s intezitou blesku zasáhly nechtěné vzpomínky. zatímco se tady cítím nesmírně vyrovnaná s něčím, jiné věci mně ještě straší. potlačila jsem toho hodně - pro svoje dobro.

a vím už, proč se tu tolik pije. protože expa otvírá a to bolí, protože se chceme vnímat víc a takhle je to jednodušší.

v pátek v noci jdeme od žižky a na pozemku potkáme opilého faráře. a taky gustava, kterého jsem neviděla od brněnského apa před dvěma lety. a když pak do rána sedíme v ph, tak mě skoro dusí jeho radost z toho že je tady. jak jsou tady ty emoce hmatatelnější, stačí trochu vnímat. a pak to zapít, protože nic není ideální.

je zima a dneska jsou perseidy. je zima a došlo víno. a to jsem si říkala, jak tady nemusím přemýšlet.

zexpy pět

nothing seems real i'm starting to feel lost in a haze of a dream

unavenější než včera večer? neexistuje. (upadám o půlnoci a spím.)

řešení. noc plyne. najednou sedíme a otevíráme témata dříve neotevřená. a jde to samo. až je mi z toho křehko, z té náhlé blízkosti. jojo, expa. buvol otevírá tokajské jen o chlup mladší než moje sestra a popíjíme. chvíli je to až absurdní.

na severu třískají blesky. rozsviť, směju se, když cosi hledám ve stanu, světlo sem! a blesky, hromy, okolo, na obzoru, jak to mám ráda, projít okolo rizika, hlavně nic neriskovat. kde je to já, který běhalo někde v bouřce? pro který byl život děsná výzva, který se nebálo? jojo.

more than anything i want to fly

realita mi může.

kam dopluje tahle noc. expa je živej tvor, musíte se přizpůsobit. nebo pohltí. mám na okraji všech smyslů nezřetelnou vůni z loňska. boba marleyho už mám plný zuby a de facto alkoholu taky.

more than anything...

no nic. spát. žít. o pohledy z úpice se hlaste v komentářích :)

zexpy čtyři

k půlnoční večeři kila smíchu. excitovaně, mimo čas. p* brnká na kytaru za mými zády, venku sedají stíny na louku a všechno mi vrtá hlavou. moc kafe a málo spánku, už to začíná, studená poetika pozorovacích nocí, ohromný žlutý srpek za pár hodin nad východem. hypnotizuju hvězdy, znovu mě fascinuje zcela nevědecky se zahledět do tmy nad sebou a letět, jako loni pozorujeme na vodárně, vítr studí. přežijeme?

ať chci nebo ne, pocity mě ovládají. probouzím se v jiném světě.

zexpy tři

důvěrně známé pocity. teplo se provrtává kůží, dlaně voní sluncem, teplo je synonymem všeho. krátkodobé chvíle samoty versus obecný smích.

a jako železný piliny pachuť. přílišný vhled do zákulisí. manipulace. hlavně chladnokrevně. pomalu dýchat.

někdy jde o víc než jen o to ztratit tvář.

a nohy studí, sakra.

zexpy dva

pět věcí.

zaprvé talíř pohozený před stanem, anarchie!

zadruhé stíny na měsícem osvětlené zdi

zatřetí pavučina vzpomínek při pohledu na tvoji tvář

začtvrté střípky tepla

zapáté dýmka po pozorování

ale jo, jde to.

zexpy jedna

běhací syndrom. času je málo, takže není čas pohybovat se pomalu.

800

příspěvků. ať žijí moderní technologie! sedím na benzínce, mám net, a mít nabitější baterku v notesu, vrrr, stáhla bych z foťáku obrázek autíčka, naloženého až po střechu. anebo radši ne, je to trabant. hoho, a cesta do úpice pokračuje.

i do believe it's starting

...good. mám asi tak pět minut, než upadnu do komatu. pořád běhám někam, něco sháním a na cestě pro něco zapomínám, pro co vlastně jdu. můj batoh má asi dvacet kilo, je v něm neidentifikovatelné množství věcí, které jsou naprosto nezbytné pro přežití, včetně jedněch šatů, jednoho minimedvěda, dvou knih, z nichž jedna se jmenuje "základy anténové techniky a šíření vln" nebo tak nějak, jednoho stroje na kafe, trojích náušnic (mohla bych si vzít aspoň řasenku, co) a dalšího.

vzhledem k tomu, že si :m: zlomil zub, já mám opar jak kráva a pms křeče, v garáži parkuje trabant a pozítří to začne, řekla bych, že toho je až až.

třeba to přežijeme. když nic jinýho, letos nebudou žádný zlomený srdce.

odšťavení

vtrhla mi zima do hlavy. místo balení jsem bezcílná, věci mě míjí. přitom jich je tu tolik a po návratu si budu hrát na nejvyšší soud, vyhazovat, třídit, zabíjet.

vzpomínky.

cha. včera jsme se vraceli od akrab přes vršovice, nakoukli jsme do bytu, vydali jsme se přes nádraží. nebolelo to, nic nebolelo, nic nebolí. citově vyprahlá - vyšší level. prolejzáme mezi vagonama, nikdy dřív jsem neměla odvahu. zase měsíc, strašidelnej za mrakama, noční nádraží, nic necítím, už nikdy nebudu. jsem konečně lepší, nic necítím, seru na minulost, vlastně seru na všechno.

a přijde zima, zas už to vím.

preex

nové pravidlo termodynamiky č.1: lžička z čaje se v jogurtu neochladí hned. au.

cestou do práce si pobrukuju tell me why i don't like mondays (geldof), i když to nevím. aspoň dokud mi nezavolá bsk a nepotvrdí, že obávané se stalo skutečností. crap! neříkám, že jsme vybírali byt jen kvůli tomu, ale mít to k němu minutu cesty znělo skutečně dobře. ale aspoň máme ještě září.

taky mě bolí koleno. vždycky mi v něm křupne a pak s ním nemůžu pohnout a musím ho jemně dokřupat zpátky. au. a když jsem chtěla v lékárně barevný obinadlo, koukala na mě ta ženská dost zvláštně. a přitom se dělá.

večer jdeme k akrab a v. na společenské hry, zítra se asi uvidím s bsk a lu, ve středu máme redakční radu a ve čtvrtek jedeme. ještě že jsem dneska v práci naposled na skoro měsíc. (že ten člověk, co dělal školení, který teď kontrololuju, má v 90% špatně třetí osobu jednotného čísla, to už jsem skousla, ale to must to know, který jsem právě našla, mi už trochu vyrazilo dech.) asi vypíšu červenou tužku.

a ne že by se mi nechtělo spát. expa je za dveřmi a těch čtyř hodin spánku denně (do dvou pozorovat, do šesti chlastat, do deseti spát) se nemůžu dočkat.

my electricity

strange machines

vy vypadáte oba úplně stejně. jen máte jiný brejle. sedíme ve vlaku malá skála - turnov, je půl páté ráno, jsme promrzlí a naproti nám sedí taky pár - ona moc nemluví, ale on jo. atmosféra souznění nečekaná, zejména po zkušenostech z moru, kde mi připadali divní všichni.

malá skála je taky převážně rocková a na složení účastníků to bylo poznat. my tam jeli jen kvůli gathering, z kterých odchází anneke (poznámka na okraj: a to je v háji). nejmenovaní moravští přátele se vyřídili pivem ještě před začátkem koncertu, tak jsme odtrhli a zabrali místo u zábradlí.

gathering poprvé a naposledy. dobrý to bylo. tak moc, že you don't need to preach, you don't have to love me, all the time si zpívám ještě cestou na vlak.

jsem - zcela nevyhnutelně - závislá na spánku. ten okamžik, kdy se zachumlám pod peřinu, je ať se děje cokoliv, prostě úžasný. zejména když máme za sebou tříhodinovou cestu vlakem, kde se nedá pořádně spát.

hele, na ten lístek můžou jet děti zdarma, chcete bejt naše děti? nechte toho, to je trestný... no dobře, tohle ještě ne.

i :m: prohlásil, že takhle dobře ještě žádnou ženskou zpívat neslyšel. já jsem si nechala podepsat oranžový šátek, oba jsme sežrali fůru nezdravého festivalového jídla, stejně jako loni v brodě jsem byla ráda, že tam nespím.

když sedíme na trávě u pódia, přiběhne myš a zaleze mi do sukně. je malá a strašně heboučká, tak ji chvilku obdivujeme a pak ji pustíme zpátky. vlastně to mohlo být úplně cokoliv, protože na myš mi to přišlo velké a byla tma.

jo a ten úplňkoidní měsíc, co vyšel během koncertu.

sev.ering

mám takovej dojem že začíná období změn. vlastně to přicházi z několika směrů naráz a já se nemůžu moc bránit. taky mám dojem že změny bejvaj spíš k horšímu a to taky nevím co s tím.

měla bych se začít zase rovnat. ale možná jsem ještě nebyla dost dole. výzvy pochodujou na chodníku před domem a já se bojím ztrát. něco končí, něco začíná. resp. začíná konec něčeho. jako dítě se necítím už dávno, ale tohle odcházení bude těžký. takový trvalý.

po expě se s :m: odstěhujeme do minibytu ve vršovicích. přichází to právě včas. bojím se změn, které vyvolám sama, odtrhávání a zcelování, bojím se o svět z kterého pocházím.

a abych odlehčila, až dočtu tuhle knížku, svět už nikdy nebude jako dřív.

otupit

motto: nečekané věci přicházejí nečekaně.

dusí mě spousta nečekané lítosti. asi je něco ve vzduchu. věci, s kterýma nic neudělám. něco jsme schopní změnit, něco zmizí nenávratně. zalezla bych, četla zaklínače, brečela nad nevyhnutelností. - ciri, sestřičko, dovol mi plout s vámi.

nečekaná byla včerejší slunečnice. a cestou domů přes koleje skupinka - snad turistů, snad studentů - hraje na kytary wish you were here a já se potichu přidám. nahoru a dolů, chvíli vidím růžově, chvíli černě.

vyhlížet expu. dočasně jsem velmi labilní.

ráno fajn, teď už zase padám. rozhazuje mě snaha rodičů plést se mi do života ve chvíli kdy si nejsem jistá ani sama sebou. kdy si nejsem jistá ničím a stejně musím rozhodovat.

bojovnice se rodí pomalu.

nesnáším pondělí

něco extra

asi bychom měly s liou napsat knížku o požikářství. s dovolením začnu. místo kafe, aby se mi lépe překládalo, piju kafe s příchutí čokolády a chilli (trochu mi ujela ruka, ale povzbudivé to je).

taky se mi mnohem líp pracuje v šatech.

teď už vymyslet název.

a stejně mě to nebaví, protože druhý otevřený dokument je nový harry potter a já bych si chtěla číst...

hodiny se vynulujou

když se na ně podívám

krátko

list má tvar mrtvého motýla.

už měsíce bloudím nekonečnými chodbami, minulostí. blíží se konec. poslední měsíc, poslední týden. a pak bude kotě. a třeba i na egypt zbyde. už nechci bloudit.

polodovolená. sedíme v bazénku s vodnicí a obědem.

sundavám sluchátka. aha, tak to mi píská v uších.

bílá všude okolo.

empty spaces

hmyz dělím na dobrý (motýli, můry, čmeláci) a zlý (ostatní, pavouci).

taková separace.

noci dělím na špatné (můry) a dobré (sny, prohlubování, sebereflexe).

inspiraci hledám v křehkých věcech a v síle. vždycky jsem milovala protiklady. otázky nemají cenu, když se neptám sama sebe.

tak. chvílema mě všechno tíží. fragmenty, zrcadlení v mysli. těžkej stesk po věcech, co jsou nejvíc pryč. sorrow. chybí mi brno. to pradávný, opilý, bolavý brno. ta bezstarostnost. budu se celej dospělej život ohlížet na to, jak bylo krásný nic neřešit? budu se celej život ohlížet na to jak bylo strašný řešit všechno?

nebo se jednou za nějakou dobu zblázním, otočím těžítkem a nechám padat sníh a budu zase postávat na balkonech a kouřit for sake of my sanity? bojím se obojího.

kompromisy jsou jako pletivo. zpomalují. vždycky bude snazší hodit všechno za hlavu a začínat od začátku.

ale co z toho.

včera jsme seděli na the wall na střeláku, okolo voněla tráva (weed) a my měli oba horký ruce. známý slova, kladiva v hlavě, návraty. symbolika. noc teplá a voňavá létem.

a neurčitej strach ze světa. zdi cihla po cihle stoupaj. zdi korektnosti a tiché plíživé cenzury. vlastně pořád ten samej strach, jen chvílema určitější.

tóny z coming back to life se mi zarývaj pod kůži. vždycky ve mně všechno ztichne a já hledám to slunce, do kterýho bych se mohla zahledět. mantra. dáš mi pusu na palec u nohy a já vím že tam venku není v pořádku nic.

tady snad jo a to je hlavní.

ta nejlepší

jemně, nehroceně.

skrz naskrz minulými roky a oslavami. [19 - staví se on a dostanu pusu. divná společnost. 20 - fakt nevim. zbytek si dohledejte. mě to neba.]

no prostě se sešli a bylo jich hodně a bylo to dobře namíchaný. kus expy, kus práce, kus hvězdárny. a akrab a kulida. takovej skorobabinec.

když jsem se pokusila skočit do okna pro teleobjektiv, rozbila jsem si hubu, protože jsem sklouzla na parapetu.

taková normální oslava. mám na noze podlitinu, že vidět ji někdo, asi mi :m: odvezou. taková normální oslava. maso a víno. debaty v zákulisí. (my nemůžeme ani naznačovat.)

a najednou bylo půl čtvrtý a my se opile přitulili pod dekou. od nějakýho věku už mě neznepokojuje, že dostávám k narozeninám hlavně chlast. naopak.

spala jsem do tří, :m: zmizel v mém polospánku do polska, nevyhrabala jsem se ani na kolena, takže jsem dostala jen minipusu a pak už tam nebyl. a tak jsme se vydali s buvolem do města, na lodičky, něco mě kouslo do nohy, což jsem zjistila večer a teprv dneska mi to oteklo. ale zato jsme měli zmrzlinu a v pivovarnickém klubu v karlíně "pivo seg-něco jihoamerickou plodinou".

mno a tak. je trošku vedro, takže jdem zítra místo práce k vodě. bsk, musíš mi půjčit bluebeara!

too late to sleep

z hlubin času. nalezeno kdesi, s datem 28.8. 2004, 4:59. z takového blogového pravěku. nebo ještě před velkým třeskem? každopádně pradávná nespavost.

dive
sink into your memory
dream
reality's gone
and i remember me and you
i remember
that it's over
fall
over the bridge
over the edge
i remember
it's over
dive
the water has never been
as cold
as today
walk away
i remember a dream

ps ač se to zdá divný, to že je svět divný mi nijak nevadí. v mém světě můžou mít tramvaje vlaječky hurá a modrý andělé můžou být žlutý. a já můžu nacházet prastarý úvahy nad nešťastnýma platonickýma láskama. hehe. přišli byste nám na svatbu?

to jsme si zase dali

aneb zábavný víkend s exotickými příchutěmi.

ono toho je víc. že jsme hlídali kulidiny a chininovy příšery, to jsem naznačovala. že příšery dělaly co mohly, abychom se nevyspali, to je asi jasné. například ludwig vždycky kolem sedmé ráno hlasitě předl (deset centimetrů od mojí nebo :m: hlavy), a když jsem se jich obou chtěla zbavit tím, že je nakrmím, tak samozřejmě ze svojí konzervičky načerpaly energii a jaly se dělat ještě větší bordel. damien vlezla do krabice s víkem, kde mezi víkem a policí zbývalo asi pět centimetrů. jak to udělala, netuším. tohle musíš vidět, budila jsem :m:, ale jen cosi vrčel, ono taky bylo celkem brzo. no ale teď už jsme zpátky doma.

jo, ta exotika. takže, iva s vaškem nás k naším double-narozeninám pozvali na čínu, a jelikož je vašek sinolog, tak objednával čínsky jídla, která se skutečně jedí v číně a která chutnají jinak a lépe než klasické české čínské bistro. úžasně jsme se přežrali. pak jsme se (deja vu) odebrali do stromovky na stejný vršek, kde jsme chlastali minulý týden, a protože jsme měli jen jednu láhev vína, vyvstala brzo otázka co teda jako teď.

a to byl kámen úrazu.

všechno je mi jedno, chci hlavně na záchod, kňučela jsem někde v dejvicích a tak jsme se přesunuli s nákupem vína do bytu výše zmíněných, kde jsme pokračovali v konzumaci. víno došlo, tak jsme přešli na tequilu (el chimador! ečo en mechíííko!), domácí ořechovku, domácí vaječňák a tak vůbec. nehledě na různé pravdy, které tak nějak vyplouvaly na povrch, jsme se strašně opili (nejvíc vašek, který se kymácel jako stromy za toho větru co teď furt tak děsně fouká), já ze všech nejmíň, ale stejně jsem byla veselá. takže jsme se ve tři ráno odebrali na gauč pod peřiny a vytuhli.

a taky jsme se byli v pátek projít a konečně jsme našli grébovku, taky už týden ležíme v realitkách a hledáme a hledáme, taky nám vítr na terase ukradl oběd a tak vůbec.

chce se mi děsně spát, těch třiadvacet na bedrech je tíha tíhoucí. rozhodně víc než včera.

ještě jednou a srozumitelněji

anebo možná ne.

protože už je to pár dní. a neměla jsem čas přemýšlet. on ten den - a večer - nebyl špatnej. sešli jsme se u stromovky, já mírně opojená faktem, že ve stánku čepovali černou devatenáctku (a taky černou devatenáctkou) (to mi tak nějak připomíná robin z how i met your mother: i like whisky that is old enough to order its own whisky) a tak jsem vyprávěla, jak už to tak s náma je, většinou mluvím já, taky jsme se točili na kolotoči, pak jsme našli starej strom a vylezli jsme na něj... někde mám fůru fotek, ale na ty taky zatím nemám čas. no a pak dorazil ještě jeden kamarád a tak jsme měli co pít. a tak jsme pili.

slunce je ještě nad obzorem, budeme tady sedět do jedenácti, dokud nás nevyžene déšť, ale to ještě nevíme, jen jsme veselí. nevhodná otázka, hm. vlastně nevím, co bych musela udělat, abych ho skutečně naštvala. má pro mě pořád slabost. a pořád to pro mě je ztělesněním nejironičtější ironie. nebo je to jen hra?

co všechno se mě stihlo nahromadit, když jsem do něj byla blázen. křivdy. smích. ideály. a zbyla mi jen ironie a když mám hlavu plnou červeného vína, sedím v naprosté tmě mezi hovory a tečou mi slzy. bezděčně a uvolněně. tlak v hlavě. a marně přemýšlím, co to se mnou je.

a když někdy v noci navrhnu ať se ráno staví pro fotku na památku, fotku z mojí výstavy, tak skutečně přijede (a vzbudí mě) a zase mě obejme na rozloučenou. a já vážně nic nevím. jestli lže sám sobě, nevím, už jsem je dlouho neviděla spolu a na svý chabý paměti toho už moc nepostavím.

leda bych si vydělala na letenku a navštívila je na tom zélandě.

některý věci mi asi zůstanou navždy záhadou. je mezi náma furt něco nevyslovenýho. já už jsem si většinu vyslovila, ale od něj bych asi chtěla něco slyšet. možná mám potřebu furt čekat na splnění svejch předpokladů. což je zvláštní, protože mi to je v podstatě jedno.

takže nechápu ty slzy. ani sebe.

no to je vlastně jedno. poslední tři dny jsem byla odránadovečera v práci. a taky měl :m: včera narozeniny a já stihla koupit akorát jednu rudou růži, bez trnů, moderní růže jsou pěkně ubohý. nevím, jestli si nelžu, ale mám pocit, že se stabilizuju. třeba proto, že mě zase baví psát. že se za oknem ženou deště a já, z nedostatku poslední zimy, se choulím v mikině s velkou černou kapucí a jsem ráda že jsem. a zase mám chvíli pocit, že to zvládneme.

kočky jsou legrační, ludwig chce pouštět vodu ve vaně a ráno nás budí upřeným pohledem. taky se schoval a poté, co jsme vyděšeně prolezli celý byt, se našel pod postelí. že by přišel na zavolání, to ne. a damien spí na krabici od pizz a občas je shazuje. hlavně v noci. mám pocit, že naschvál.

a duhy. a za měsíc je expa, těším se nehorázně, hlavně ať není zima.

kočky spí a mně se taky mhouří oči, dnešních jedenáct hodin v práci bylo na houby. taky se mi včera ulomila nožička od brýlí a nevím co s tím. a taky budu o svátcích dělat astropis, ale aspoň že zítra nevstávám.

pátek v rohlíku

pivo 19°. spousta poznámek v hlavě, pár v mobilu. vím všechno, ale nevím, proč to bolí. minulost strnula, ostatně jako ten starej strom. hry, cesty naskrz sebou. nevím.

stromovka, v dálce bubny. červené víno. panu p. položím nevhodnou otázku a je mi to celkem jedno, nadále kličkujeme houštinou toho, že jsem o deset let mladší.

nic nevím, ale začne pršet, a pak jdeme hrozně rychle nocí. vůbec, sledovat tmu, co se vloudí - krása. a trvalo to dlouho a bylo hodně vína.

něco bolí. možná je to tak trochu v tom, že si neumí za něčím stát. nutím ho do konfrontace, mnohé tuším, něco si domyslím. nepřímost mě bolí. ale nic jinýho mi nezbývá.

jedna pozvánka na grilování, zítra seminář a oslava, a načrtnutý trasy. furt mám pocit, že je to on, kdo má problém, a mohla bych se nepochybně mýlit.

asi.

ráno si přijede pro fotku.

něco bolí a já nevím co a proč, fakt nevím, i když napínám buňky ze všech sil.

něco bolí.

nočně viii

vážně tam je slit my throat? teprv teď mi to došlo. čtu deník, co jsem psala po expě. bylo toho nad hlavu, byla jsem v tom až po uši. všichni to viděli. a já si to nemohla přiznat. život je zvláštní. zase odplouváme, staré bolesti jsou jako šutry na dně. skřípe to. žárlila jsem na expě na lucku, našla jsem to napsaný, ale k manipulacím bych se nikdy nesnížila. měla jsem toho sama. nad hlavu.

je mi smutno, tak nějak. tehdy když jsme šli opilí z pouti, když nezbývalo než se opít, ne abychom zapomněli, ale abychom nebyli schopni mluvit, jsem šla sto metrů od náměstí na záchod mezi domy. oči jsem si utírala listím, protože mi došly kapesníky. :m: něco vyprávěl, už si moc nevzpomínám. bylo hrozně oranžovo od světel.

když jsme loni v červnu grilovali na strahově, odbíhaly jsme s ivčou na záchod do křoví a řešily pocity viny. nemůžu - nikdy nebudu - jako ona. i kdybych se jednou naučila lhát, :m: bych lhát nemohla nikdy. moje svědomí je křehký. jednou to bolelo dost.

jedna krysa stačí. wtz.

hermelín 1

se žampiony a česnekem, přiměřeně ostrý, s oblohou. velmi příjemně hermelínový. tady. pokud si vzpomínám, 49,-.

nad hlavu

věci. pluju. (za všechno může seriál dead like me. za všechno přemýšlení, za moji momentální náladu.) pouštím si petera gabriela, strašně mi chyběl. z horní postele mává nohou ještěrka cortez. dva švédské zákusky.

přemýšlím o smrti. bojím se jí, neumím se s ní srovnat. možná s ničím. separujeme ji na ohraničený hřbitovy. dneska asi vybouchnu, je mi nezvládnutelně. poslední hodina tanců, pizza s akrab, malý pivo a větrem domů. na pozadí starých fotek akcí a fotek mých, co jsem dotáhla domů z výstavy, a textů, se rekonstruuju. večer sebenenávisti. pořád to řeším. protože pořád řeším všechno a fotku víc než dva roky starou, kde mě někdo objímá, nepovažuju za nic, co bych chtěla mazat. nároky. proč bych se měla chovat dospěle? nikdo to po mě nechce. já se můžu smířit, skoro jsem, můžu cítit klid, můžu cokoliv. ale nechci, nic mě nenutí. navrhnu, že bychom někam zašli, ticho, napíšu komentář, ticho. neexistuju a nikdy jsem neexistovala.

a do toho všechno, bytová krize, prácová krize, motivační krize. mimo jiné nevím, co chci, ale není to všechno.

a já jsem sama doma. a už dlouho jsem nebrečela. tyjo, to mi vrtá hlavou, kdy naposled? poslední dobou jsem hrozně vyrovnaná. dokonce se nerozčiluju na volejbalu. detaily zvládám, ale celek?

ne že by se nedělo nic pozitivního. aktivovala jsem si placení přes net, koupila lístky na gathering (co asi zahrajou), blíží se nám narozeniny, takže se blíží spousta vína.

ten vítr venku, málem mě odnesl, počasí je jako loni v srpnu. možná je celý problém v tom, že si neumím stanovit cíle. postrádám motivaci, postrádám ambice a navíc si myslím, že to je jen psychický problém. a navíc jsme dva takoví. asi bychom se měli víc motivovat.

vítr. usínám. asi si, práci navzdory, dopřeju delší spánek. psaní pomáhá, to nepochybně. a lepší řešit zásadní věci než kraviny. půjdu svůj nezkrotný optimismus umlátit pískovou ještěrkou. je nějak pozdě už.

tak aspoň tak

6:13 pohlédnu na zeď. a do p**i, pronesu při pohledu na hodiny. sedm minut už si asi nezdřímnu.

7:02 cestou do školy jsem mimo. sukni si uvážu přesně obráceně než úplně vždycky jindy a přemýšlím o významu toho, kolikrát ještě omylem kopnu nohou do toho člověka přede mnou.

7:30 to snad není možný. zadání příkladů je přesně to vzorové, co bylo na netu a co jsem nebyla včera schopná vyřešit. mám jeden příklad ze tří a teorii.

9:15 zoufalství, navíc mě začíná bolet hlava.

12:25 pater nosterem do pátého patra. je šílený dusno. jedu v kabince se zkoušejícím. dobrý den, já u vás dneska dělám zkoušku. ehm.

13:30 jdu dovnitř, dostávám příklad s integrálem. hodinu a půl se v tom topím, prostě nevím.

15:00 dostanu ještě jeden příklad. naprosto primitivní. nějak ze zoufalství si to odvodím, vyjde mi sice něco poměrně nízkého, ale budiž. zkoušející chvilku na příkladu pračky dokazuje, že měděný drát má skutečně velmi malý odpor a propouští mě s trojkou. nehledě na trapný okamžik, kdy mu vysvětluju, jak chci jít k němu na katedru. (ale mě to fakt baví! to je nějaký pitomý nabitý koule a desky prostě nedokážu pochopit! navíc jsem u něj na podzim dala jinej předmět za jedna.)

15:18 jdu do práce. najednou mi bleskne hlavou, že nejenže odpor spočítám délka lomeno plochou, ale že to ještě říkal na začátku zkoušení. tyjo, musí si myslet, že jsem úplně blbá. ach jo.

15:24 panák calvadosu.

15:25 panák calvadosu.

16:00 bouřka. naprosto úžasná bouřka, která vysklí okno ve vedlejším kanclu. slejvák, konečně méně nudná práce, samá pozitiva.

17:00 druhé kolo bouřky.

18:12 na strahově se rozhodnu jít pěšky. prší. teda leje. a tak hodím boty, aby se mi zase nerozlepily, do igelitky k bazalce, zavážu si sukni pod zadek a proudama vody klopýtám bosá domů.

mám volno! teda sice budu pracovat, ale můžu se dívat na seriály bez výčitek. můžu (a půjdu) o víkendu konečně fotit. můžu se těšit na expu a na podzim. můžu jít zítra na dvouhodinové nahrazování zameškaných tanců.

a řekněte mi někdo, 1+1 na míráku za 7000,-, jakej kokot to proboha pronajímá s podmínkou jen pro jednu osobu? kde je v tom rozdíl? to by se fakt člověk... no nic.

dneska se nebudu rozčilovat.

noční a denní sny

sen. sny, jistoty. neznámí cizinci a realita.

poslední dny, jo. v sobotu muzejní noc. před muzeem člověka byla taková fronta, že jsme raději odešli. na karláku v parku nějací emopuberťáci umístili, nikdo neví jak, klíče do stromu asi čtyři metry vysokého a pokoušeli se je shodit plnou petkou. se šéfem, jeho ženou, :m: a lu jsme se celkem bavili, natolik, že jsme předstírali okupaci místního hřiště, abychom je mohli pozorovat. ale i tak nevíme jak to dopadlo, protože nás to přestalo bavit a puberťákům se petka rozbila.

a :m: rozbil láhev od vína, protože jsem chtěla černý italský korek, co zůstal uvnitř. skleněné střepy se rozletěly po okolí. důkazy lásky jsou tak různorodé :)

prolezli jsme výstavu zvěrstvo v umprum muzeu, vřele doporučujeme, je hravá a roztomilá a po troše přešovské slivovice ještě víc.

a zatímco jsem čekala na ostatní, přistoupil ke mně někdo a ptal se mě - no ale někdo, pokud mám nějaké typy a pokud je typ chlapa, který mě zaujme na první pohled - no prostě ten někdo vypadal tak trochu jako sandman, jako rocková hvězd, jako (s odpuštěním) sirius black - a ptal se mě, jestli se nejmenuju kateřina. uí! a pak zmizel a já měla o čem přemýšlet.

třeba o tom, že místo "ne" jsem mohla říct cokoliv. o tom, jestli by mi to za to stálo. o tom co mám, o tom co chci mít, o jistotách. o tom, že jsem vlastně byla ráda, že jsem ho pak už neviděla. ale stejně to mnou otřáslo, možná i to, nakolik jsou moje jistoty s věkem stále důležitější. (a stejně sním - sníme - o takovýchto nenadálých setkáních. ne? ženy?) jsou. ale sny o tom jak pálím mosty jsou nezahnatelné. i když se vrací málokdy. snad si tohle nikdo nevyloží špatně.

neznámí cizinci pro mě nerozbíjejí lahve o plechový koš. neznámí cizinci mi neudělají ráno kafe a nebudou mě malovat. zůstávají imaginární. což je dobře. (sandman! no nic.)

mívám sen, že někoho hledám. není to :m:, a ten sen má dost silný erotický moment. čekám, že ten někdo bude někde, ale není a já jsem zklamaná a zoufalá. často v tom snu letím a rozhlížím se, jsem si jistá, že někde bude a pořád nic. dneska v noci jsem v takovém pololucidním snu sehnala telefonní seznam, našla si, kde bydlí a počkala tam. přišel, vypadal trochu jinak, než jsem čekala, a hlavně si to skoro nepamatuju. (což neznamená, že se nic nestalo, xixi.) že by se sny plnit neměly? ale stejně je to znamení. čichám čichám změnu.

tak to uzavřeme trochu přízemně, opět, expa se blíží, leze mi do snů (taky), těším se neskutečně, protože letos nebudu sama. a včera jsme se úžasně odrovnali na beachi. a pozítří mám poslední koušku, uf. držte palce.

kulturní... eh, měsíčník?

literatura: model od christensena. kratší než poloviční bratr. víc moralizující. partneři a rozchody, jeroným klimeš. (anotace v reflexu) ještě nedočteno. hromady skript. pana pondělí od gartha nixe, politiku adama thirlwella (prý velmi nadějné) a ještě něco, co si nevzpomínám. a dům spánku od jonathana coea a taky fermatu (nicholson baker), která mě hrozně znechutila.

film: shrek třetí. navzdory negativním recenzím nám to nepřišlo tak hrozné, zasmáli jsme se. několik filmů pořád čeká na disku. taky se dívam na house md., suchý ironický a cynický humor hlavního hrdiny je celkem prima. a chystáme se do kina, asi na střelák. a jdem se dívat na hot fuzz, což myslím s killers nijak nesouvisí.

a tohle mě fakt mrzí, že nemůžu doporučit. respektive můžu, ale - minimálně zatím - se žádné opakování nechystá. totiž, byli jsme dnes v divadle, já skoro po roce. (mám problém s divadly. nemám je ráda, nemám ráda nakumulované emoce, i když přiznávám, že to je v důsledku vlastní pohodlnosti a vyhýbání se přemýšlení.) no ale, byli jsme v národním (!) na rock n'rollu, a bylo to -vyvolávající zajímavé myšlenkové proudy, v první řadě. možná proto se divadel tolik bojím, i když ne tolik jako ubařů. nebo pavouků. no nic. samozřejmě, moje nadšení plyne hlavně z hudebních vložek, protože slyšet v národním divadle floydy, hodně floydů (a wish you were here) bylo kurva dobrý. eh. jako pohled do minulosti, o které tuším, ale která se mi těžko zachycuje, to - trochu bolelo. možná bezmocí, možná strachem. možná nezměnitelnosti lidské povahy. možná pokroucenou národní povahou, vědomím, čím si musely projít předchozí generace. otázky, v čem je to teď lepší. a za jakou cenu. yes yes, we've got choice. je to lepší?

úkol: vyvinout si mimikry.

bis dann.

no no noc

podobnosti mi najednou nevadí. ranní (5:55!) vstávání + dávky kafe v práci = něco mezi hyperaktivitou a totální letargií. hodina tance zmizí a my pijeme červené.

krucinál. proklínaná expa. všechny. její zážitky, moje zážitky, pomalu balíme na další.

noc. horká noc. zkouška za tři a vyhlížení bouřek, někdy si přijdu hrozně opakovaná. fixuju se na ty obrázky a obrys republiky znám nazpaměť.

v sobotu svatba. muzejní noc a (ještě určitě něco) k vodě? tepou mi prsty na klávesnici.

zase jsem poztrácela myšlenky. čtu partneři a rozvody a s kulidou řeším, ať nic neřeším. aspoň že někdo mě bere normálně, pro zbytek budu vždycky divná. na to abych si řekla o další víno skleničku potřebuju a zase si přijdu nevýrazná a nenormální.