přesčasy

letí to. v úterý tradiční babinec s netradičním koncem. skončíme u nás a tancujeme ještě dlouho potom.

ve čtvrtek se překonáme a jedeme k mému kolegovi kamsi k boleslavi. grilujeme, přecpáváme se, šéf promítá fotky z cest letošních i minulých. je to zvláštní, možná až příliš, sledovat někoho, kdo je s někým tak dlouho a komu to prostě funguje. akce se pak zvrhne a zatímco většina odpadne, hostitel plus šéf plus kolega plus já otevíráme finlandii a jedem tak dlouho, dokud druhý jmenovaný nejebne hlavou o zem a neudělá si děsivou bouli a prvně jmenovaný nevytuhne na zemi tak, že se nevzbudí ani když ho obložíme většinou věcí, které dokážeme v okolí najít. (šéf je opilý a roztomilý.)

poslední dobou se mi daří se překecávat ať nesedím doma, takže jsem včera vyrazila na sraz virtuálních známých kamsi k sázavě. už cesta tam byla veselá, protože

čtyřiadvacítkou jsem chtěla dojet na depo hostivař

ve čtyřiadvacítce hlásili že tramvaj místo aby jela někam jede někam jinam

řidič čtyřiadvacítky mi řekl že na depo hostivař skutečně nejede a ať tady vystoupím a jedu něčím co zahýbá doprava

hned mi jela šestka

ta skončila na nádraží strašnice

hned mi jela šestadvacítka

řidič té mi řekl že ten přece jede úplně jinam a že jsem tam úplně blbě

a tak jsem se použila oproti své obvyklé neasertivitě telefon a s lidmi které jsem nikdy neviděla jsem se domluvila že mě vyzvednou na chodově. že to nakonec nebyl chodov, ale opatov, a že na místo určení jsme dorazili až za tmy, to nevadilo.

hráli jsme hry, smáli jsme se, pili jsme, bylo nám dobře. skoro bych řekla že odsoudit šmahem virtuální přátelství by bylo poněkud zaslepené, protože podobně smýšlející lidi se poznají a vyhledají a je jedno kde.

a spát... spát jsme nešli. nebo ne moc. kolem páté jsme se začali dívat na it crowd (hello yorg. hello, yen), taky jsme si povídali o gaimanovi a podobně, a když už jsem začala usínat, tak mě nenechali. a tak jsme spali málo a pak jsme měli báječnou snídani a báječnej oběd, hráli jsme scrabble a koukali na godzillu. taky jsme se barvili na modrou a pořizovali určité nepublikovatelné snímky.

je mi dobře, ale chce se mi děsně spát. přijde mi, že mám strašně moc co objevovat kolem sebe. lidi. a tak. to už jsem dlouho neměla, takovej pocit. (a taky mi přijde že moje nejhoršonejlepší vlastnost je, že mívám většinou pravdu. i když se občas nechám moc ovlivňovat tím, co chci aby pravda byla a pak to nefunguje. ale většinou jo. je to k něčemu? když se tím často stejně neřídím?)

ty jo, mně se chce ale spát.