o(ctob)ver

just the way it changes like the shorelines and the seas

hudba konzistentní (floydi) a nekonzistentní (cohen) - vcházíme do vinárny a hrají time. okamžitě si začnu broukat, což kvituje chlápek od vedlejšího stolu - hele, to je nesmrtelná hudba - i ty osmnáctky to znají. šklebím se pod vousy. přeci jen trochu víc, říkám - i její děti si to budou pouštět, obrací se zase ke své společnici.

odkdy teď následuje hey you?!

cohena trhám. your famous blue raincoat was torn to shoulder, dneska stokrát a ještě na zastávce, bude padat mlha, cítím - zase? - a já si zpívám nahlas, nikde ani noha.

a pak padá mlha - zase? - těch pár nevyspalých nocí, měla bych spát.

amatérští pozorovatelé oblohy

rozhovor první:
-ev: jeee ja se tesim na apo. asi si s sebou vezmu narozeninovy darek :)
-buvol: kolobezku? :)
-ev: ne, jointa :)
rozhovor druhý:
-happy: o setkani apo ale vis, ze ;-)
-ev: apo? alkoholicke pijacke orgie? :)
-happy: to je jedna z nejznamejsich expozic toho seminare ;-)
-ev: aaano uz se moc tesim
-ev: myslim ze se brzy upravim do podoby exponatu
-happy: ambiciozni cile
-ev: pro me nijak zvlast

a už se to blíží. monte boo, beware!

pomalu a nejistě

třešeň za oknem je zas o kousíček oranžovější (je to laciné a egoistické, ale nemůžu si to odpustit:) než včera. připomněla jsem si, jak plavání úžasně zahání myšlenky. neexistuje nic než voda, případně řada černých dlaždic, která se vine po dně a ke které se upínám s každým dalším tempem. je na čase začít zas chodit pravidelně.

na karláku vypijeme ve třech lahev švestkové vodky za méně než deset minut. míříme na hvězdárnu, kde se mi poprvé podaří nachytat kolegu vydáváním se za obyčejného návštěvníka.

(jiný kolega: co jsi mu udělala?
já: mírně pozměněným hlasem jsem se zeptala, co se pozoruje. otočil se, řekl 'díváme se na kulovou hvězdokupu-' a začal mě škrtit.)

zbytek večera je mlhavý. ležíme na petříně, je pořád ještě teplo. mluvíme, mluvíme, svěřujeme se, pozorujeme oblohu. saháme hluboko do minulosti pro detaily a najednou vychází sirius... jistě tu jsou nějaké nepodložené důkazy, proč jsem dnes úplně otupělá, ale nebudou v tom víně a už vůbec ne v tom fernetu.

kafe!

winter.for real.behind the door.

zapomínám

tříštím se. málo spím a zdají se mi divné sny. noční můrovitost, náznakem. málo spím, piju hodně kafe a nevím, co dělám. kam mizí můj čas? chodím po praze a vítr mě hladí a nese. lidé. konstruktivní interference. myšlenky se vytrácejí. občas nějakou potkám, ale zase ji hned zapomenu. oka mžiky. barvy. spát. zaspat. stromovka je prožlutělá.

ten pohled si aspoň na chvíli vystavím.

a na mail odpovím zítra. pálí mě oči, básníku.

brou

fallen
asleep
as every night
as every night
questions and dreams and reasons
fight

smyslenky

"sbírám drobky pozitivna. na dně talíře." jak může být tahle metafora nepochopitelná? druhý svět. cit pro slova. slova pro city.

všechno voní. těžce, jako listí bříz, jako kouř z vlhkého dřeva, jako jehličí, jako tíha mlh, jako ztrouchnivělý les. podzim?

včera padla šeď. vědomí každé kapky, která mohla spadnout, mě zahalilo. když začne něco dávat smysl, je ve světě o kouzlo míň. zase stojíš o kousíček pevněji na zemi a je ti z toho smutno.

tam a tehdy I

to jsem zase o víkendu nic neudělala. krom výběru z hroznů taky litr vína - vzbudila jsem se v noci, že prší, ale jen se mi to zdálo. nemohla jsem spát a ráno se za oknem třešeň klaněla až k zemi - vítr -

zato když jsem včera jela po dlouhé době do aera, to už se sbíhaly mraky a já měla zvláštní náladu v monotónní tramvaji, ve svým malým světě složeným ze sluchátek a vnímání pouze skrz ně, známou cestou od zastávky jsem šla pomalu, v hlavě rytmy a slova, protože tady straší cesty minulé - paměť vázaná na místa -

před dvěma lety úsměvy pro právě tady a právě teď, v tramvaji zvedám ruku - červenou nebo žlutou - na pozdrav, v opojení štědrým večerem - a ten kluk měl tak krásný vlasy -

stejně to tu vždycky cítím, zvláštní existenčnost, narazit si kapuci a zapálit si startku, je nám šestnáct, sem tam kapka, schoulit se na nádvoří na modrej kus betonu - něco v nás křičelo - je to dávno -

- a tak sedíme v hospodě, pivo chutná pivově esenciálně a na zdi je plakát pink floyd a stinga, prostorová představivost. nakonec se člověk vždycky dožene v okamžiku.

[aktualizace: celé jsem to psala, abych vám řekla, že wallace & gromit in the curse of the were-rabbit je fakt skvělej, že jsme se smáli od začátku až do konce... ale to víte. čas mezi napsáním začátku a konce příspěvku způsobil odchýlení od myšlenky... a tak vůbec. may contain nuts.]

over... and over

waking to these sounds again
i wonder how i'll sleep
passing out is taking off into the stubborn deep
i'd like to meet a human who makes it all seem clear
to work out all these cycles and why I'm standing here
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

running through my life right now
i don't regret a thing
the things i do just make me laugh and make me wanna drink
i'd like to meet a mad man who makes it all seem sane
to work out all these troubles and what there is to gain
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

projecting what i want is always hard to know
but when it comes between my sights i'll let the damage show
Iid like to meet a space man, who's got it going on
sailing through the stars at night 'til our world is gone
i'm falling
over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

over and over and over and over again now
calling and over and over and over and over again now

sorrow/in colours

the sweet smell of a great sorrow lies over the land
plumes of smoke rise and merge into the leaden sky:
a man lies and dreams of green fields and rivers,
but awakes to a morning with no reason for waking

he's haunted by the memory of a lost paradise
in his youth or a dream, he can't be precise
he's chained forever to a world that's departed
it's not enough, it's not enough

his blood has frozen & curdled with fright
his knees have trembled & given way in the night
his hand has weakened at the moment of truth
his step has faltered
one world, one soul
time pass, the river rolls

and he talks to the river of lost love and dedication
and silent replies that swirl invitation
flow dark and troubled to an oily sea
a grim intimation of what is to be

there's an unceasing wind that blows through this night
and there's dust in my eyes, that blinds my sight
and silence that speaks so much louder that words,
of promises broken

výběr z hroznů

uá. prasata. :)

zase jednou

every now and then

"wer reitet so spät durch nacht und wind?" občas mám tendenci recitovat.
to je rammstein?
ne, goethe.

je mi... slzozahnaně. záminky? utíkám. je mi dobře. už dlouho mi nebylo tak moc dobře. co si nezapíšu, zapomenu. radostí je mnoho. krvesaj? nejsem zdaleka tak opilá, jak se tvářím. to je jen stav mysli.

německy loser? verlosener? bolest je jen jedna.

lítám. až na okraj euforie. a utíkám, protože je mi nekonkrétně. jak málo stačí. být středem.

fontána? ještě teď? ráno byla taková zima... a najednou je mi teplo, i když zemi nehřeje příkrov (opravdu to je slovo?) mraků. fontána? ještě nezamrzla. a tak fotím. dokud nepřijede šmouha s podezřelým číslem. sigur rós. a časy minulé. fontány a jiné a kdysi tady strašně pršelo. byl únor. "tak tedy na island," řekl. sto let? entity splývají. pohybuju se nelineárně.

people change. padá mlha. a já trapně střízlivím.

todesfuge

někdy se to stane. uvidíte obraz, přečtete si básničku - a ohromí vás. něčím nedefinovatelným. něčím, co ohromí právě a jenom vás. (a stejně to chcete sdílet.)

nabízím i překlad, ale z něj nějak necítím to, co z originálu. tu sílu. takže pouze pro neznalce mordorštiny. (modří, zelení a oranžoví vědí.)

paul celan - todesfuge

schwarze milch der frühe
wir trinken sie abends wir trinken sie mittags und morgens
wir trinken sie nachts
wir trinken und trinken
wir schaufeln ein grab
in den lüften
da liegt man nicht eng

ein mann wohnt im haus
der spielt mit den schlangen
der schreibt
der schreibt wenn es dunkelt nach deutschland
dein goldenes haar margarete
er schreibt es und tritt vor das haus
und es blitzen die sterne
er pfeift seine rüden herbei
er pfeift seine juden hervor
läßt schaufeln ein grab in der erde
er befiehlt uns
spielt nun zum tanz

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich morgens und mittags
wir trinken dich abends
wir trinken und trinken

ein mann wohnt im haus
und spielt mit den schlangen
der schreibt
der schreibt wenn es dunkelt nach deutschland
dein goldenes haar margarete

dein aschenes haar sulamith
wir schaufeln ein grab in den lüften
da liegt man nicht eng

er ruft
stecht tiefer ins erdreich ihr einen
ihr anderen singet und spielt
er greift nach dem eisen im gurt
er schwingts seine augen sind blau
stecht tiefer die spaten ihr einen
ihr andern spielt weiter zum tanz auf

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich morgens
und mittags
wir trinken dich abends
wir trinken und trinken

ein mann wohnt im haus
dein goldenes haar margarete
dein aschenes haar sulamith
er spielt mit den schlangen
er ruft spielt süßer den tod
der tod ist ein meister aus deutschland
er ruft
streicht dunkler die geigen
dann steigt ihr als rauch in die luft
dann habt ihr ein grab in den wolken
da liegt man nicht eng

schwarze milch der frühe
wir trinken dich nachts
wir trinken dich mittags
der tod ist ein meister aus deutschland
wir trinken dich abends und morgens
wir trinken und trinken
der tod ist ein meister aus deutschland
sein auge ist blau
er trifft dich mit bleierner kugel
er trifft dich genau
ein mann wohnt im haus
dein goldenes haar margarete
er hetzt seine rüden auf uns
er schenkt uns ein grab in der luft
er spielt mit den schlangen und träumet
der tod ist ein meister aus deutschland
dein goldenes haar margarete
dein aschenes haar sulamith

151

po včerejšku balzám na duši. na bowlingu skoro osobní rekord. tramvaje přijíždějí akorát když přicházím na zastávku. 17 je plná červených sedátek. kdysi jsem věřila, že to nosí štěstí.

slunce skoro hřeje, zatímco si čtu u památníku obětem druhé světové. děkujeme těm, kteří za nás padli a reliéf meče, protože tank by se tam tak nevyjímal. boj je symbol.

a ten západ slunce na strahově... mraky jako závoje, jako chmýří babího léta. ještě že aspoň občas člověk může užasnout.

oaspoňtřipatraníž

je vážně příliš zima. sibiřské náměstí asi není to pravé místo na pobyt. to světlo... apokalypsa, myslím si. je půlnoc. svítá?

ne. vychází stadion.

tisknu se ke světelnému panelu v domnění, že mi bude tepleji, ale nějak to nefunguje. nemusím domu. do posledních autobusů ještě hodně vody. nemusím, ale chci. už podruhé za krátkou dobu se nedokážu bavit. uvolnit. oprostit a otupit. ne. pivo sem, pivo tam, ne. ach jo.

a před domem automaticky hledám klíče a automaticky vyndavám telefon, kterým se nemůžu trefit do zámku. a na východě - zcela automaticky - stoupá orion. je vážně hodně, hodně zima. a to jsme se shodli, že nebylo ani léto. tak proč zima?

gilmour má smutnej hlas. a já hledám klávesy poslepu.

is it just a crazy dream

mother, do you think they'll drop the bomb? --- a ticho. ty baterky přežily cestu do brna a zpátky, proč teda ne ještě kousek? otázka jakou knížku? neexistuje. jakoukoliv. ticho+absence čtiva+zácpa na mostě. výsledek: myšlenky, myšlenky, kličkuju, ale dohnaly mě. zase. za oknem šedivo. ve mně šedivo. jsou lidé, kteří by neměli číst váš blog? každý máme něco. sypu lentilky do jogurtu.

bacha s tou upřímností. přijela jsem do brna z ostravy. chtěla jsem jít do mzk, dát si medovník a tupě zírat do pressa. nepovedlo se. chtěla jsem jet domů. ale šlo se na bowling a to už jsem byla nakřápnutá. stačilo párkrát hodit mimo a bylo po vnější veselé slupce. noční brno už jsem neunesla. má hlas vrány a studí temnotou. brána od přírodovědy je zavřená. vlny. vzpomínky. řetězové reakce ve vlastní hlavě. anomálie. petřín je skoro tak pěkně barevný jako špilas. ale špilas měl navíc slunce. i když to nestačilo. lentilky se rozpouštějí. komu záleží na podzimu? těším se na holé stromy, budou ke mně natahovat své pokroucené pracky a já se budu šíleně smát.

pod nuselákem voní palačinky, kafe a burčák. duní metro nad hlavami.

i never had the nerve to make the final cut...

take two

někteří lidé se mi sice snaží naznačit, že se ty jahody jen přikusují, ale když si vzpomenu, jak jsme je loni rozmačkávaly... pokrók! :)

strawberry and champagne

pokus první.

odkazy

nechce se mi psát. v hlavě prázdno. myšlenky, co tam byly, zahnalo barborčino šampaňské. a ten zbytek jsem raději pozabíjela.

jo. je ještě pořád podzimně pěkně. za oknem vlaku se míhaly jasně žluté stromy, v dálce hrály kopce všemi barvami a potom vycházel měsíc, tak nízko, tak velký, tak neskutečný. vypadal úplňkovitě a smutně a já se po něm pořád ohlížela.

ale stručně. v tescu mají na boku automatu na kafe tabulky v braillově písmu, což mi přišlo jako dobrý a užitečný a vstřícný nápad. (minimálně doufám, že se vztahují k tomu kafi. nebo aspoň k tomu, co se v tescu nachází. nápověda zde.)

s nau jsme byli ve veselé vačici, kde jsem objevila dýmku, kterou jsem znala jen z obrázků.

(za ten nechutný flák světla se opravdu omlouvám :)

a tak vůbec. už se zase vidím, jak ráno půjdu na přednášku pouze v případě, že se probudím. tedy ani omylem.

memories.bittersweet

noc co noc, rok co rok. už rok mám blog.

psáno 2.10.2004: napadlo vás někdy, že život se dá přirovnat úplně k čemukoliv? stačí se rozhlédnout. je jako stůl, na kterém leží klávesnice, po které bloudím ospalými prsty. je tvrdý, neprůhledný a má pevný tvar. je jako telefon napravo od mé ruky, nikdy se nedovoláte tomu správnému člověku. jako zapalovač, než se nadějete, dojde vám plyn. jako lampa, nikdy nevidíte dál než za horizont světla a nakonec vždycky praskne žárovka. a tak dále... smutný jako noc osvětlená měsícem a trpký jako víno, stále kratší jako mizí listy z kalendáře... je jako zásuvka s elektřinou, chodíte okolo, a když chcete šáhnout hlouběji, shoříte na popel.
jako slza... roztříští se o skleněnou desku stolu a vypaří se. všechno končí... v peru dojde inkoust, vášeň se vytratí jako stín, a město přeludů zmizí v dáli. vlak prosviští okolo a jeho hluk se zaryje do uší, pach vás ohromí a máte chuť položit hlavu na koleje a naslouchat. každá knížka jednou skončí a jen málokdy obsahuje moudrosti, které nás ohromí.
i víno dojde a smích utichne. a po sebekrásnější noci přijde hloupé, nemotorné, střízlivé ráno. kde má člověk hledat to pozitivní? důvod proč žít? život je jako měsíc, přibyde a ubude a zanechá po sobě jenom stříbrný stín a vzpomínku na něco dávno minulého.

publikováno tady. a já mám potřebu odkazovat. sebe, na sebe. že jsem žila. že žiju.

takže přidávám ještě básničku o horkém říjnu a básničku o ztrátě naděje. je tu zima. ať už konečně sněží, deprimuje mě to veselé počasí, ať už konečně mrzne, ať...

ať je všechno jako dřív.

brno. už asi posté.

"ty pláčeš, zaklínačko?"

včera jsem vyskočila z vlaku přímo do deště. večerní nádraží, vzpomínky na oranžová světla odrážená od sněhu, někdy, kdysi. pršelo mi za krk. dark and slow. pršela jsem taky. že mě nikdo nečeká. že nechci, aby mě někdo čekal. že chci, aby...

že mám pocit, jako bych tu byla naposledy.

pršelo víno. jen houšť, až na ty následky. dnes střízlivění do čtyř odpoledne. v deliriu neustále slyším the final cut. a hlasy. cizí slova ve vlastní hlavě. nic nového. je zima a mně je to jedno, i když mám promrzlé nohy, co mi koukají z pod peřiny, zatímco zkroucená v křesle zaháním alkohol z krve.

potom setkání s nau. kofola s česnečkou jsou dobrá investice do poopicového fyzického stavu, ale prázdnotu nezaženou. takže poté, co nau mizí ve velkém žlutém autobusu, bloudím tescem. eskalátor nejede. hrají don't dream, it's over. na maliňáku čekám celou věčnost. s blbým nákupem. na blbou večeři, protože něco na zahánění prázdnoty dělat musím. musím. musím.

zzz +

this is my coffee, tell me yours:

detail: úschovnová hudba je na první poslech fajn.

zzz

srším moudra. o kolik je lepší se samovolně vzbudit deset minut před budíkem? k nezaplacení. nic na vás nekřičí, nemusíte skákat z postele, abyste to umlátili klávesnicí... no nic, že jsem do tý školy lezla. cvičící nemocná = náhrada, která nám zopakuje minulou látku, což k jejímu pochopení stejně moc nepřispěje (to, že neudržím nit a hlava mi nejdřív padá, a pak už ji ani nezvedám, má asi taky svoji vinu, ale zdaleka ne tak velikou). před budovou mlha, vrány, rosa (roztátá jinovatka? nechci to vědět), hurá domů, zatímco normální lidé se teprv probouzejí. uf.

doma jako vždy radši kafe než jít zase spát, floydi rovnou do žíly... a teď už jen dvě cvika a čeká mě slovenská strela. nachystejte burčák, na víkend jsem zpátky!!!

šero

v pondělí začal 42. týden. světovým dnem duševního zdraví. první čtvrtí. bloudím křovím neposlaných neposlatelných zpráv. je krásně a já stejně padám. před sluncem se schovávám do stínů v hlavě.

jen školní bowling je chvilkovým přízrakem reality, chvilkově dobrým pocitem (ty tři křížky jsou moje).

a pak zpět do spleti myšlenek. raději se nerozhlížím na přechodech. raději ať mi nightwish řvou do uší svá gotická klišé, ať se můžu ztratit hloupých pravdách o lásce a smrti, lepší cizí pravdy než vůbec žádné. chci zimu, tečka tečka tečka, ať už skončí tenhle příšerněj rok.

but my heart is hard and hateful

skoro jaro
když i kaštany ženou do květu
avšak v pozdní pýše léto žádá milosrdnou smrt
trhám
rudé lístky psího vína slzy z očí stovky let
hoří stráně draci vina
bůh hraje karty nazpaměť
jeho sny se věší na oprátce
ráno chutná horkosladce
cizí řeky na skráních
cizí soucit
cizí smích
prázdno
ptáci
havěť

kafe a červený list

nerada píšu o tom, že se mám dobře, abych to nezakřikla. zatím to tak ale opravdu - nemůžu tomu uvěřit - je. tenhle týden je asi poslední flákací a tak je príma, že je tak krásně (až se mi o tom nechce mluvit, beztak to všichni vidíte sami).

a tak je príma, že občas někoho rozesměju. že se můžu stavit na hvězdárně a vnášet anarchii do kurzu. (třeste se:). že můžu cestou z dejvic sledovat hádku mezi mým hodným (= naivním, introvertním a lítostivým) a zlým (=asertivním, veselým a sebevědomým) já.

a hlavně: že zítra ne-vstá-vám.

je to moc milé zviřátko

zase jednou předkládám obrázek naší obludy. nenechte se zmást jeho tupě unaveným výrazem - takový je i ve skutečnosti. ale je to taková príma chlupatá koule, že to ani moc nevadí (hlavně když jdete v noci na záchod a on se začne lísat a příst:). jo a váží přes sedm kilo, takže může sloužit i jako posilovací nářadí :)

ps: a protože je degenerovaný, moc rád okusuje igelitové tašky a fotografie. asi jsou z podobného materiálu jako on :)

shine on...

dnešek je houpací. nahoru a dolů. ráno klid, v poledne depka, večer klid. tristní. ale od začátku.

neměla jsem ten deník otevírat. ještě před chvílí jsem psala nau, jak nepřemýšlím, jak jsem příjemně otupělá. a najednou sedím a koukám do prázdna. živá vzpomínka, mrtvé srdce. zima. venku se zatáhlo. vevnitř se zatáhlo. potřebuju kafe. moc kafe. a oranžovou pililulku štěstí, aby mi nebylo zle.

vydávám se na procházku. snažím se fotit, ale po chvíli mě myšlenkové pochody nutí vyndat sešit a črtat řádky a písmenka. cáry oblohy. pain is a square. geometry is helpless. bloudím petřínem s within temptation v hlavě. i feel so cold inside, sorrow has frozen my mind. sorrow, opakuju si. vnímám podzim. s esme sedíme na lavičce před hvězdárnou a shodujeme se, že smysl nemá nic. kolem běhají děti a já jim závidím. nadávám na břízy, protože vypadají pořád stejně. netrápí je to co nás. vlají jím vlasy ve větru. pořád stejně.

a cestou domů se smutek náhle vypařuje. mezi mraky vysvitne sluníčko a automaticky se mi v hlavě rozezní coming back to life. ještě žiju, křičím v duchu na zářivé barvy okolo i na tubičku od lentilek napíchnutou na plotě. ještě by mohlo zapršet... podzimně.

vejce na druhou

ostrava před čtrnácti dny: eggnoise + psychonaut poprvé.

odpoledne lodičky s barborkou. protivítr, veslujeme jako o závod. slunce hřeje, stromy barevně září. říjní. procházíme se po petříně, po hřišti, až dojdeme k andělu, a to už slunce zapadá. pak na švanďáku odevzdávám barborku blueskinovi a utíkám domů.

večer eggnoise + psychonaut podruhé, v akropoli. tentokrát s jistým panem džounsem. psychonauty sledujeme občas otevřenými dveřmi, na eggnoise se stěhujeme dovnitř, kde sedíme na schodech a je to absolutní pohoda, protože eggnoise jsou prostě eggnoise. představují pár nových písniček, mluví o novém albu a kolem desáté mizí a my též. v dalším podniku trapně převrhuju víno, ehm, škoda, že si to pamatuju... pěšky až do lazarské, na karlák, na lavičku na jiráskáč, kde sedíme a povídáme, dokud není čas jít na poslední autobus.

stejně jako minulý pátek, jestlipak budou všechny pátky takhle náročné? od školy si ale někdy odpočinout musím, to je snad jasný :)

rok se s rokem rozešel

můj lítací sen nebyl "víc než po roce" (když jsem byla loni ve francii, zdály se mi každou noc, asi tou náhlou, krátkou, stopovací svobodou).

zdál se mi přesně po roce.

cituju z deníku: 5.10. měla jsem lítací sen. divná, tmavá krajina, rozhledna, silueta.

ve čtvrtek mě překvapil třídní sraz, kam se navzdory pomalému nástupu dostavili téměř všichni. my byli jedna třída, přemítám. kolik z nás si pořád ještě nemá co říct, a to se už nezmění. sešli jsme se ve sportbaru hvězda, kde jsem shodou okolností byla jednou - před rokem. před 365 dny. taky to byl čtvrtek.

co to se mnou je? cítím se tak strašně divně, neklidně, neradostně... netrpělivě. jako bych radši shořela plamenem. nechci na nic čekat. nechci nic, svět je zvláštní a nedokážu v něm žít.

včerejší kalba. honíme se s alešem po václaváku – jako praštěnej sen – já nic, já muzikant. nicméně svět je zvláštní, paradoxní a u medvídků – višňové pivo – se dívame do mapy - bavme se raději o středozemi. it’s been so dark.

spolužák, co se mi tehdy před maturitou líbil, je pořád krásně mimo, akorát má delší vlasy.

ps: někdy si říkáte, že už vás váš ůstav nemůže překvapit. ale může.

life, oh life...

nesnáším protichůdnost okamžiku, kdy jsem unavená, a přesto nemůžu spát. kdy akorát pozoruju minuty, jak se líně plazí po stropě, kdy vím, že za pár hodin vstávám, před pár hodinami jsem šla spát a přece se mi nedaří usnout. hlavou se honí vše špatné, bdělost se prohlubuje, pak nevědomky konečně usnu a do toho řve vzteklý budík, ať teda vstanu.

den se pak odehrává v okamžicích. kočka přede dveřmi. autobus odněkud někam. místnost ztracená v neexistujícím osmém patře. za oknem slunce v mlze. nechutné kafe z automatu. okamžiky se zahušťují téměř spojitě. klementinum, barborka, více slunce, město, zmrzlina, zkratovité slovní hříčky, smích - jako kdysi - a fotky.

jedna náladová:

jedno makro pro nau:

a jeden botič takřka impresionistický.

dobrou noc :)

včerejší pivo

podzimní radosti

zdálo se mi, že létám. možná - paměť je ošidná - více jak po roce. vznášela jsem se kolem našeho domu s radostí, že mě cosi pronásleduje, ale na mě to nedosáhne, já mohu uniknout, lehce, krásně, přirozeně vzlétnout.

kroužila jsem vzuchem a probouzela se pak s tíhou vlastních nohou, tíhou střízlivosti a reality.

jenom sen? to vím i během něho a přece je ten pocit stavem těla i mysli, probuzení je hořké, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu štěstí, očekávání, neurčité naděje. spala jsem málo a přece mám celý den dobrou náladu. proč se mi něco podobného nezdá pořád? aby to muselo být vyjímečné?

a stejně si myslím, že ten sen byl o tom, jak těžce se cítím ze školy, jak se bojím, že to nezvládnu, jak jí chci uniknout... jenže kam?

navíc je dnes až nepodzimně krásně. teplo. jako loni před branami zoo.

navíc mi dnes stačí málo. sedět u nás v ulici na zemi. první tóny shine on you mě rozechvívají stejně jako oslepující slunce. a ke mně se lísá kočka, mourovatá, hubená pouliční kočka, přede a já chci zamrazit ten okamžik, sedět v malém proužku slunečního světla s předoucí kočkou celou zimu, než zase přijde jaro.

já to říkám pořád, že neumím psát pozitivní příspěvky :)

sail on, my ship of stone

psala jsem pořád dokola na ten papír, co mi pomáhal odvádět pozornost. od toho předmětu, který vůbec nechápu, a jenž mě naplnit strašlivou skepsí ohledně dalšího studia. trochu mě děsí ta myšlenka, že by mě opravdu mohli vyhodit. začínat znovu... no, to plaším brzo. odvahu, sakra. blueskin říkal, že má nová profile fotka je pozitivní.

hermelín v atmošce je opravdu ostrý. a zralý. a pivo černé a sladké. to byl večer. dvakrát jsem nevylila pivo a jednou jsem si nezlomila nohu. kdo může říct, že má takové štěstí?

back again

muhehé :)

what a night

dneska mám školu od šesti. od šesti večer. a tak se nějak nemůžu dokopat do postele. dokud ještě zbývají slova. dokud ještě hraje hudba. dokud ještě je co pít. až na to, že jsem tu sama. až na to, že to je asi dobře. me and my blues. proč trápit někoho dalšího.

komunikace. exkomunikace. exhumace. asociace. what a night. sakra, tady někde přece bylo slunce...

"slečno, umíte sčítat v desítkové soustavě?"

škola. on už je vlastně říjen. těším se, až se zvířené vody počátku semestru usadí do kalného stereotypu. už proto, že by mohl být celkem fajn. hlavně to nezakřiknout. z nějakého mně neznámého důvodu si na cvikách sedám vedle lidí se smyslem pro humor. ze stejně neznámých důvodů je mi vlastně celkem dobře, nevadí mi, že se brzo stmívá a zatím potřebuju na přežití jen jedno kafe.

no dobře, výše zmíněné platí jen pro dnešek. pravděpodobně to zítra popřu. už se těším na časná rána ve škole, okupování automatu s kafem, opovrhování kafem z automatu, usínání na přednáškách a vypracovávání protokolů hodinu před cvičením. taky nejsem nadšená, jsem jen ráda, že ještě žiju. nebo nemám čas být smutná. nebo nevím. nebo...

protože kdysi protože teď
protože myslím protože mizím
nazpaměť
protože žebříky
kratší než zeď

v 11:52

jsem vstala a chtěla začít psát. o víně a pastisu a o tom, že jsem dneska brzy ráno přišla domů a usnula u love actually a netuším kdy, že mi praha včera připomněla tu krásnou zatáčku na cestě do vídně, na kterou se marně snažím zapomenout, že teď někde tiše a slastně dozrává ten hermelín, co ho s adbarem hodláme v úterý sníst.

nějak se mi to nevyvedlo. nefunguju, od óávé jsem pořád trochu nachlazená a marně se denně snažím své vnitřnosti dezinfikovat. odpoledne jsme s barborkou vypily dva litry čaje a nic nevyřešily.

takže je vlastně vše při starém.

skoro. akorát je pořád větší zima. není nad to se cestou z hospody do hospody zahřát debatou na téma "aids, liebe und sexualität." hospoda, ve které vás vítají queeni, je sympatická a je těžké se nakonec odtrhnout a zamířit na poslední autobus.

citát z ďáblova slovníku (bsk, dík): sám: ve špatné společnosti.

včera jsem se rozhodně necítila sama.