pomalu a nejistě

třešeň za oknem je zas o kousíček oranžovější (je to laciné a egoistické, ale nemůžu si to odpustit:) než včera. připomněla jsem si, jak plavání úžasně zahání myšlenky. neexistuje nic než voda, případně řada černých dlaždic, která se vine po dně a ke které se upínám s každým dalším tempem. je na čase začít zas chodit pravidelně.

na karláku vypijeme ve třech lahev švestkové vodky za méně než deset minut. míříme na hvězdárnu, kde se mi poprvé podaří nachytat kolegu vydáváním se za obyčejného návštěvníka.

(jiný kolega: co jsi mu udělala?
já: mírně pozměněným hlasem jsem se zeptala, co se pozoruje. otočil se, řekl 'díváme se na kulovou hvězdokupu-' a začal mě škrtit.)

zbytek večera je mlhavý. ležíme na petříně, je pořád ještě teplo. mluvíme, mluvíme, svěřujeme se, pozorujeme oblohu. saháme hluboko do minulosti pro detaily a najednou vychází sirius... jistě tu jsou nějaké nepodložené důkazy, proč jsem dnes úplně otupělá, ale nebudou v tom víně a už vůbec ne v tom fernetu.

kafe!