podzimní radosti

zdálo se mi, že létám. možná - paměť je ošidná - více jak po roce. vznášela jsem se kolem našeho domu s radostí, že mě cosi pronásleduje, ale na mě to nedosáhne, já mohu uniknout, lehce, krásně, přirozeně vzlétnout.

kroužila jsem vzuchem a probouzela se pak s tíhou vlastních nohou, tíhou střízlivosti a reality.

jenom sen? to vím i během něho a přece je ten pocit stavem těla i mysli, probuzení je hořké, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu štěstí, očekávání, neurčité naděje. spala jsem málo a přece mám celý den dobrou náladu. proč se mi něco podobného nezdá pořád? aby to muselo být vyjímečné?

a stejně si myslím, že ten sen byl o tom, jak těžce se cítím ze školy, jak se bojím, že to nezvládnu, jak jí chci uniknout... jenže kam?

navíc je dnes až nepodzimně krásně. teplo. jako loni před branami zoo.

navíc mi dnes stačí málo. sedět u nás v ulici na zemi. první tóny shine on you mě rozechvívají stejně jako oslepující slunce. a ke mně se lísá kočka, mourovatá, hubená pouliční kočka, přede a já chci zamrazit ten okamžik, sedět v malém proužku slunečního světla s předoucí kočkou celou zimu, než zase přijde jaro.

já to říkám pořád, že neumím psát pozitivní příspěvky :)