rok se s rokem rozešel

můj lítací sen nebyl "víc než po roce" (když jsem byla loni ve francii, zdály se mi každou noc, asi tou náhlou, krátkou, stopovací svobodou).

zdál se mi přesně po roce.

cituju z deníku: 5.10. měla jsem lítací sen. divná, tmavá krajina, rozhledna, silueta.

ve čtvrtek mě překvapil třídní sraz, kam se navzdory pomalému nástupu dostavili téměř všichni. my byli jedna třída, přemítám. kolik z nás si pořád ještě nemá co říct, a to se už nezmění. sešli jsme se ve sportbaru hvězda, kde jsem shodou okolností byla jednou - před rokem. před 365 dny. taky to byl čtvrtek.

co to se mnou je? cítím se tak strašně divně, neklidně, neradostně... netrpělivě. jako bych radši shořela plamenem. nechci na nic čekat. nechci nic, svět je zvláštní a nedokážu v něm žít.

včerejší kalba. honíme se s alešem po václaváku – jako praštěnej sen – já nic, já muzikant. nicméně svět je zvláštní, paradoxní a u medvídků – višňové pivo – se dívame do mapy - bavme se raději o středozemi. it’s been so dark.

spolužák, co se mi tehdy před maturitou líbil, je pořád krásně mimo, akorát má delší vlasy.

ps: někdy si říkáte, že už vás váš ůstav nemůže překvapit. ale může.