nad hlavu

věci. pluju. (za všechno může seriál dead like me. za všechno přemýšlení, za moji momentální náladu.) pouštím si petera gabriela, strašně mi chyběl. z horní postele mává nohou ještěrka cortez. dva švédské zákusky.

přemýšlím o smrti. bojím se jí, neumím se s ní srovnat. možná s ničím. separujeme ji na ohraničený hřbitovy. dneska asi vybouchnu, je mi nezvládnutelně. poslední hodina tanců, pizza s akrab, malý pivo a větrem domů. na pozadí starých fotek akcí a fotek mých, co jsem dotáhla domů z výstavy, a textů, se rekonstruuju. večer sebenenávisti. pořád to řeším. protože pořád řeším všechno a fotku víc než dva roky starou, kde mě někdo objímá, nepovažuju za nic, co bych chtěla mazat. nároky. proč bych se měla chovat dospěle? nikdo to po mě nechce. já se můžu smířit, skoro jsem, můžu cítit klid, můžu cokoliv. ale nechci, nic mě nenutí. navrhnu, že bychom někam zašli, ticho, napíšu komentář, ticho. neexistuju a nikdy jsem neexistovala.

a do toho všechno, bytová krize, prácová krize, motivační krize. mimo jiné nevím, co chci, ale není to všechno.

a já jsem sama doma. a už dlouho jsem nebrečela. tyjo, to mi vrtá hlavou, kdy naposled? poslední dobou jsem hrozně vyrovnaná. dokonce se nerozčiluju na volejbalu. detaily zvládám, ale celek?

ne že by se nedělo nic pozitivního. aktivovala jsem si placení přes net, koupila lístky na gathering (co asi zahrajou), blíží se nám narozeniny, takže se blíží spousta vína.

ten vítr venku, málem mě odnesl, počasí je jako loni v srpnu. možná je celý problém v tom, že si neumím stanovit cíle. postrádám motivaci, postrádám ambice a navíc si myslím, že to je jen psychický problém. a navíc jsme dva takoví. asi bychom se měli víc motivovat.

vítr. usínám. asi si, práci navzdory, dopřeju delší spánek. psaní pomáhá, to nepochybně. a lepší řešit zásadní věci než kraviny. půjdu svůj nezkrotný optimismus umlátit pískovou ještěrkou. je nějak pozdě už.