vánoční večírek. elity a stará přátelství. byly doby... byly doby, kdy jsem dárky rozdávala já a dostala jsem jich nejvíc. byly doby, kdy nebyla většina účastníků mladší než já.
změny. možná stárnu. sedíme na schodech a v malém ženském kolečku povídáme. později si nadávám, protože ve svém vlastním stavu jsem přehlídla, jak má ivča velmi dost a nevadí jí, že se po ní plazí její from-time-to-time-affair, což očividně jako jediné vadilo mně. asi jsem vážně divná.
asi jo, protože mi víc vyhovuje se skupinkovat a s každou skupinkou si popovídat, než hromadné vyřvávání opileckých songů. jako by se nic nezměnilo posledních šest let. jenom já.
obrovská popelnice bowle - asi padesát litrů - se vyprazdňuje.
pan v. mě nemá rád a kritizuje moje trochu nížeji zavěšené kalhoty s černým krajkovým šátkem namísto pásku. mrzí mě to, zdaleka nejen kvůli akrab. spíš obecně, je to takové úzkoprsé (proč zní narrow-minded líp?). pan v. si taky myslí, že to že jsem ukecaná implikuje že si nic nenechám pro sebe. myslím, že by se občas docela divil. až mě někdy zaráží, co všechno na tu bandu lidí vím. před odchodem ještě vyslechnu několik drbů - asi jsem vážně divná. přikreslíme pár čárek do pavoučka, je to všude stejný. no one cares.
běžíme pak nocí na autobus. hlava se vyčistí od bowle i od 90% pálenky, která je fakt hustá a odpařuje se vám skrz naskrz celým hrtanem. prostě síla.
než ivča upadla do komatu, říkala, že jí připadám jiná. a znělo to pozitivně. no, co já vím.
No comments:
Post a Comment