Thursday, February 17

už je klid

emocionální bouře jsou snad pryč. kdy jindy než o zkouškovém? 42. den v roce, alias minulý pátek, byl strašný. a kamenopadající. a krásný. a hloupý. a slzoplný. a bolavý. a nakonec i proněkteréšťastný.
ale už je klid.
a že toho bylo. těch emocí. až k nepříčetnosti. k přehlušování křiku v hlavě tancem a vínem a k tomu, že lepší než cítit něco je necítit nic. k prázdnotě. a ta zima... ta to všechno umocňuje. člověk má chuť lehnout si do sněhu, hodit všechno za hlavu, nemyslet na to, že kolem mrzne, a jen
sledovat, jak se tiše snášejí vločky... až na věky.
už je klid. sněží... stejně jako když jsem jela v úterý večer domů skrze vánici. nic než hluk vlaku na kolejích a za oknem sníh a sníh... stejně jako tehdy, když měla vindobona zpoždění, třebaže strojvůdce byl narozdíl od jisté nejmenované zcela střízliv. škoda jen, že v bílém sněhu jsou špinavé stopy. škoda veškeré bolesti.
„Proč pláčeš, Paní jezera?“
„Vůbec nepláču, to mi jenom oči slzí z větru!“
tak vidíte. to jen venku fouká.
promiň, kryso.

1 comment:

paulie z maleho mesta said...

Princess on the steeple and all the pretty people
They’re drinkin’, thinkin’ that they got it made
Exchanging all kinds of precious gifts and things
But you’d better lift your diamond ring, you’d better pawn it babe
You used to be so amused
At napoleon in rags and the language that he used
Go to him now, he calls you, you can’t refuse
When you got nothing, you got nothing to lose
You’re invisible now, you got no secrets to conceal.

How does it feel
How does it feel
To be on your own
With no direction home
Like a complete unknown
Like a rolling stone?