pod londýnem je ještě jedno město. plné záhad a odhalení o tom, jací skutečně jste. alias výborná knížka neverwhere neila gaimana. a neméně výborné zfilmování (díky, blueskine).
nicméně takových měst mezi městy, pod městy a ve městech je mnohem víc. a nejen v prostoru. hlavně v čase. a já vzpomínám na brno před brnem, které znám teď. na raně podzimní předbrno.
to jsme takhle jednou já a moje drahá žena esme-chan dorazily do brna. už jsme tu kdysi byli, v parném létě na zápisu na astrofyziku, tehdy, když jsme se sprchovaly ve sklepě fakulty botaniky a svět byl zoufale krásný a krásně zoufalý a mně bylo zrovna dvakrát deset let. (viz zde :) když jsme se plazily po rozpálené veveří s batohy na zádech a já jsem zapomněla na zápisu klobouk, takže jsme se musely vracet.
přijely jsme večer. snad krápalo? po ubytování na koleji, nadšení nad krásným pokojem přesně pro nás dvě a výhledem na lom a chladicí věž elektrárny jsme se opilé nebývalou svobodou a cizím městem vydaly ven. koupily jsme si každá krabičku cigaret a kráčely jsme po trase jedenáctky z města pryč, v mylném domnění že míříme přímo do centra. jo, tehdy bylo krásně. všechno bylo intenzivní. vanilková vůně cigaret. tma a koleje lesknoucí se světlem pouličních oranžových lamp.
hned první ráno jsme se přes balkón seznámily se sousedkou. s ladou. mno, zcela nepochybně ona může za to, jak jsme se večer ztřískaly vaječňákem a vodkou, že, ladííí? :) a když jsme tak vesele stály na balkóně a dívaly se dolů, kdo to asi tak nezodpovědně poznamenal, hele, támhle dole je hospoda? do té doby jsme byly jen veselé. pak už jsme byly po těch pár pivech... veeeeelmi veeeeselé. jo, druhý večer v brně a hned kalba, že už si vážně nevybavuju, který pošetilec si nastavoval budíka na ráno. já? asi jo. nevstala jsem. nikdo nevstal.
intenzivní. to je to slovo. intenzivní byla příchuť školy po pomaturitní odmlce, skřípot zubů každé ráno, když jsme měly vstávat. a ta radost, když jsme se rozhodly nejít, když jsme nezodpovědně a vesele zase usnuly. a vůně počítačové místnosti na fakultě, kde jsme si psali s alešem, a vlastně jsme ještě nikoho neznali, ani jeho...
a intenzivní byly i všechny zbylé večery. zlaté brno, lesknoucí se ve slunci i v dešti, zlaté všechny hospody, kde neteče starobrno. co nám zbylo z vůle studovat? nějak se rozpustila. v pocitu opojení životem. aj, ta zodpovědnost. teď by se hodila. ale tehdy, když jsem v plzeňském dvoře se zápalem hájila naši expedici proti pohanským, neosvíceným úpičákům a obíhala stoly a sbírala ICQ # přítomných... tehdy to jinak nešlo.
tehdy v dlouhých nocích před východem siria.
1 comment:
nikdykde je fajn. budu si to muset znova přečíst, už si pamatuju jen velmi hrubý dějový rámec.
strašně ráda bych se vrátila. ten týden byl úžasný a já měla pocit, že bych mohla porazit svět, ale nějak jsem taky nezvládla otevřít dveře (garfielda zbožňuju...;)).
připadám si jako otupené ostří. podařilo se mi několik věcí, které jsem si přála - a nic se nezměnilo a nezmění.
někdy nechápu, kde beru sílu vrhat se pořád do nových věcí. jak dlouho se to dá vydržet...? sakra, čím to, že ačkoli mám pocit, že mi někdo podrazil nohy, najdu někde kus odvahy se aspoň plazit...
Post a Comment