td td td

a ještě jednou odtamtéž, neméně známý pohled :)

mno,

dnešek za moc nestál. ale po opuštění cvika c++ jsem na jiráskově mostě ulovila tento kýčovitě úžasný kýč (je klikací).


a komu by to nestačilo, je tu i čb verze. btw, která se vám líbí víc? já se nějak nemůžu rozhodnout, tak jsem sem radši dala obě :)

teda ta barevná je samozřejmě hezčí. ale ta černobílá má v sobě něco zoufalého, vzdáleného, nadčasového nebo dávného... ten pocit, když se vrátíte domů a zjistíte, že neuplynulo pár hodin, ale spousty let, a všechno, co jste znali, je dávno jinak. tenhle druh zoufalství...

sedim na cviku

sedim na cviku. je posledni kvetnovy den. a je mi jasny ze tenhle zapocet neulovim. a je mi to jedno, protoze mi je jedno vsechno.protoze me svedi oko a porad na nej spatne vidim a doktorka je prastena. protoze jsem zkejsla (to muselo vzniknout ze "zkysnout",to mne fakt nikdy nenapadlo :) na minulym cviku o dve hodiny dyl. protoze nic nechapu. a je mi tu horko a chce se mi spat a chci mit konecne klid a nechci nic resit. proc nekdo vymyslel programovani, pripadne technickou dokumentaci? nemela jsem sem chodit, chtela jsem zdrhnout ale ted uz to nejde. pomoc. ja chci domu. mne uz nic nepomuze.

krupové dozvuky

především bych se měla učit. takže raději hraju miny s urputností, kterou by mi mohl leckdo závidět. beztak to, jestli to zítra napíšu, závisí mnohem víc na náhodě, než na tom, jak dlouho se budu dívat do skript. nebo se mi aspoň podařilo se o tom přesvědčit.

mraky z odpolední bouřky. ta fotka se mi líbila i barevně... ale mám pocit, že všechny mraky mají v sobě cosi černobíle melancholického, takže je většinou desaturuju. asi je to ůchylka :)

a ještě jedna hromádka krup. nakonec se zdá, že bouřka se přehnala přes smíchov a zbytku města se povětšinou vyhnula.

well... the storm arrived

nejen, že přišla. ale taky tu udělala trochu bordel. pro začátek, toto je sušák na prádlo a sedmikrásky.

a toto je o něco později sušák a kroupy.

musím říct, že něco takového jsem opravdu ještě neviděla. bouřka nic moc, blesky na všech světových stranách se nekonaly, zahřmělo jen několikrát. ale... ale ty kroupy.

ty kroupy se takhle moc valily. doporučuju kliknout pro větší obrázek...

jeden veliký, veliký exemplář.

jo, kdyby z nebe padalo aspoň něco užitečnějšího... protože toho bylo dost...

a tady... to není rybníček, to je naše garáž.

stálo to za to. zemědělci si určitě rvou vlasy... ale stálo to za to. jako každá bouřka. třeba přijde ještě nějaká v noci... :)

the storm arrives

blíží se bouřka. teda zatím je ještě asi tři sta kilometrů daleko. a já si strašně přeju, aby tu byla co nejdříve, a aby byla co největší, hlavně ať se praze nevyhne, protože bouřky jsou krásné. a nutí nás mít k přírodě ještě zbytky úcty. a vůbec.

včera jsme byli s barborkou, blueskinem a buvolem na lodičkách. bylo to veselé, nicméně jela bych nějakou řeku... ono má přeci jen větší kouzlo nechat se vézt než každou chvíli urputně veslovat proti proudu. cestou do velryby si blueskin začal zpívat "sedum let jsem u vás sloužil..." a o chvíli později vytvořil nový, cool a in opak k homoli. heteroli.

pak jsme hráli země město choroba a abych jen nepomlouvala, blueskin vyhrál. :)

no a na závěr aspoň obrázek, a protože byl původně úplně nudný (poslední dobou se vůbec nedostanu k focení, není co sem dát) tak jsem ho trochu upravila, aby nebylo vidět, jak moc. heh.

o mobilech

asi jsem přišla na to, proč mi mobilní komunikace vyhovuje. je to její aktuálnost. dnešní doba o ničem jiném není a když je kolem mě něco, co chci sdílet, chci to sdílet hned. a navíc mi nepřijde divný komunikovat pomocí sms. do těch 160 znaků se toho vejde... i myšlenka, i pocit, což možná chatující teenageři nevidí. pro mě je to jen jiná forma textu, jako icq, jako blog nebo deník, a stejně důležitá. obsah zůstává. a navíc jde o to sdílení. jasně, že 99% esemesek jsou pouhá sdělení, která mají čistě informativní hodnotu, konec konců mobily nebyly vymyšleny za účelem ničeho jiného než dostupnosti uživatele právě tady, právě teď a o to jde. ale jakmile si máte s kým psát i o něčem jiném, to zbylé jedno procento, je to stejně pěkné jako cokoliv jiného, třeba pohlednice.
ne nadarmo si píšu ty nejhezčí trapně do sešitku, a občas (mobila mám už skoro pět let) je docela fajn se začíst.
hm, otevírám sešitek a nestačím se divit. sladkých 17. nekonečně sladkých. a těch zpráv. nestačím se smát. škoda že většinou ztrácím kontext.
(21.4.2003: BarborKa: ses curak ty vole)
nepíšu si všechny samozřejmě. jen ty zajímavé, jako je ta hore. ale kdyby jo, mohla by to být zajímavá, celkem vypovídající kniha. (ale myslím, že něco takovýho už někdo udělal.)
pro zajímavost. určila bych dvě kategorie zpráv, které si píšu. první jsou ty osobní. druhé jsou o chlastu (bude kalba/byla kalba/taky je ti teď tak hrozně?/tak se napij i za mně/přijdu i s lahvinkou/etc:)
aspoň je vidět, co je skutečně důležité.

na na na

na pomyslné stěny svých vzdušných zámků sprejuju, že pan taylor je psychopat. pan laplace ne, ten má jen nutkavou obsesivní poruchu ohledně písmenek p a t. pomoc! držte mi ve 14:30 všichni palce. a ještě 42 minut potom. já to musím napsat. a pak vykopu jejich mrtvoly a zneuctím je, nejlépe tak, že před nimi budu integrovat tak dlouho, dokud nepřiznají, že je celá matematika trapný omyl.

tribute to d. adams

ručník jsem dnes měla. modrý. jako jediná. nepotkala jsem žádný jiný spřízněný ručník (ani, jak by určitě podotkl blueskin, spřísněný). asi přeci jen nejsme národ recesistů a srandistů, jak jsem si myslela.

mám ráda závorky

jo, na tohle se těším. ale i když je venku vedro, v labu 304 v dejvicích je děsná zima. ach jo, sadistický klimatizátor. omrzají mi uši. na druhou stranu bych toho mohla zneužít... až budu chtít zahřát :)

asi půjdu na kafe. co jinýho takhle odpoledne ve škole. čekám na godotovu přednášku z fyziky. (kde se budu učit matiku.)

a zbláznil se mi sim. funkce "kontrolovat neviditelné" mi jako neviditelné hází (skoro) úplně všechny. ještě že nehulím, mohla bych z toho chytit paranoiu. (aktualizace: úplně všechny, musela jsem se přelogovat, protože paranoia je vysoce nakažlivá).

taky jsem dneska vyhádala zápočet. no, vyhádala. řekněme, že jsem se neviňoučce usmívala tak dlouho, dokud jsem ho nedostala. když jsou ty vánoce. (to nic.)

sice jsem se kvůli tomuhle příspěvku naučila dva nový tagy (tady (docela dobrý stránky, přijde mi)), ale nejenom že jsem málem zmrzla, navíc ještě ke všemu začínám mít pocit, že je tenhle blog úplně o ničem. teda to vím už dávno, ale momentálně mám krizi osobnosti a pochybuju úplně o všem. snad bylo lepší, když jsem si psala jen deník. aspoň jsem si nepřipadala literárně nedoceněná a psala jsem mnohem víc, protože jsem psala jen pro sebe. ach jo.

jinak doporučuju japonský film (krátký, má necelou hodinku) spring and chaos. (není to scifi.) (můžu poskytnout.)

mizím. modrají mi prsty (bez nadsázky). z z z. jdu se učit matiku.

...

někdy je lepší pochybovat veřejně. chtěla bych vědět, proč je mi tak, jak mi je. pochybnosti. zmatek. pocit, že se mám vrhnout hlavou proti zdi. pocit, že jsem to už udělala. mám znepokojivé vize. jsem zvíře zavřené v kleci, vyděšené ze světa. ze zvuků a stínů. a neuniknu. hlasům a umělým světlům. rozsudkům. nevím co chci a nikdy jsem to nevěděla, ale všechno beru smrtelně vážně. říkám si, že dřív bylo líp a bojím se, že si to budu myslet věčně. za oknem, tam venku, voní zahrada. deštěm a svěžestí a čímsi neurčitým. neurčitou vzpomínkou, neurčitým steskem. kdybych byla strom, měla bych prožrané letokruhy posledních roků. bolestí. že si lidé jen ubližují. já jim a oni mně. všichni jsme citově vyhynulí mamuti. otevřít okno. škoda že není zima. chybí mi zima. člověku se v ní snáz mrzne. k čertu s tím vším. s jarem a veselým oranžovozeleným prostředím ve woknech. s chlastem. se sladkým nevědomým.

zase poslouchám cohena

především bych se měla učit.

ale venku prší a já bych tu chtěla sedět celou noc a psát jako kdysi, jako po maturitě, jako loni. a vůbec je mi tak nějak smutně a nostalgicky. jako když mi bylo patnáct šestnáct a život měl smysl jen ty dny, kdy běžela ally mcbeal... líbí se mi ten její poetismus a potrhlost, ať si kdo chce co chce říká.

ale venku prší a v brně byla bouřka, škoda že jsem nezůstala. včera jsem se jemně opila a bylo mi dobře. a dneska jsem napsala barborce:

> ted si pisu s kamosem z brna, on je celkem prima, shodnem se v nazoru na dest a tak, a ted se mne snazi utesovat... a mne to prijde mily ale je mi to uplne jedno... jako ze mi je fakt jedno ze je nekdo kdo mysli podobne jako ja, ze proste je mi jedno uplne vsechno....

a ona na to:

> a sakra. bez se ozrat nebo vyspat.
but i’m always alone
and my heart is like ice
and it’s crowded and cold
in my secret life
co je špatně? asi se nejdřív ožeru (vaječňákem) a pak se půjdu vyspat. zítra píšu fyziku, ha ha ha. a venku pořád prší a sametovým hlasem mi tu cohen vypráví o lásce a smrti.

you live your life as if it's real. i know. a prší. a třešeň mlátí větvemi. a já sedím ve své bublině obklopená celým světem a strašně sama. i hudba je jen stínem. jako všechno. cohene, cohene, už raději mlč...

i see you standing on the other side
i don't know how the river got so wide
i loved you baby way back then
and all the bridges are burning that we might have crossed...

zmatek

člověk si vymýšlí spoustu zjednodušení, aby se mu lépe, nebo taky jen pohodlněji, žilo.

před osmi lety jsem nemohla usínat s beatles, protože sluchátka, potažená molitanem, nebyly pohodlné, klouzaly a když člověk pootočil hlavu, tak navíc tlačily.

dneska máme pecky do uší (které sice trochu deformují poslech, ale myslím že poměrně nezásadně. aspoň pro laiky.) a s těmi se usnout dá.

podobnou vymožeností jsou kontaktní čočky. božská úleva pro chronické nesnašeče brýlí jako jsem já. (doufám, že mi jednou k těm očím přirostou, abych je nemusela každé ráno (to je hrozně často) nandavat a každý večer (to je ještě častěji) vyndavat.)

tohle byly takříkajíc obecné pravdy. ale existují jedinci, jako jsem já a výbušná kombinace s nebezpečími typu rozespalé ráno, obecná roztržitost, myšlenky na druhém konci vesmíru a podobně.

stále napovídám málo?

ano, podařilo se mi - i když "podařilo" by se dalo říct o nějakém konkrétním úsilí završeném očekáváným výsledkem. takže spíš se mi nepodařilo. prostě jsem si nedávno bez jakéhokoliv podezření nasadila první čočku, druhou... a obě do jednoho oka.

budiž. řekněme, že člověk si po ránu nevidí dál než na špičku hrnku s kafem. že nerozeznává předměty kolem sebe, natož aby řešil, jestli je vidí ostře. že se něco takového prostě stát může. a hlavně (tím se vše vysvětluje) ráno.

pár týdnů na to odcházím z domu. jak je mým dobrým zvykem, na poslední chvíli. za mnou vlají klíče, tkaničky, telefon a sluchátka od diskmana. klíče strkám do blíže neidentifikovatelné kapsy, kde celý den nebudou a teprve před domem je zase najdu. to už je takový klíčový fenomén. strkám tkaničky do bot. strkám sluchátko do ucha. strkám druhé sluchátko do ucha... a ono to nejde. a, ano, je to proto, že už tam jedno sluchátko je.

připomíná mi to ten vtip.

volá člověk s problémem: "nejde mi vložit do mechaniky třetí instalační disketa!" technik po delším přemýšlení: "poslyšte, a vyndal jste vůbec tu druhou?" "ne, a to mi připomíná, ta už tam šla taky nějak špatně."

jojo.

něco by se mělo zakázat

třeba matika. konkrétně matika s mladým cvičícím, kterému se tyká a ke kterému jaksi nemám respekt (tím nechci říct, že bych neměla jeho hodiny ráda nebo že bych proti němu něco měla; jen to prostě není pan docent, v jehož hodině bych byla zticha).

ach jo. musel ze mě mít chudák radost. nejprve jsem navrhla přesunout písemku do hospody, to mě rozjelo a už jsem se nezastavila a spolužáci mně v tom samozřejmě podporovali. hlavně ti dva vedle mě, z nichž jeden o taylorově rozvoji sin x prohlásil, že je to parabola. (pro nematematiky, je to pořád sin x, ale napsaný jinak, složitěji. celý tento semestr vůbec trávíme tím, že přepisujeme jednoduché výrazy na složité a tváříme se, že to k něčemu je.)

a tak vůbec. každou chvíli jsem měla nějakou rádobyvtipnou poznámku, pak jsem se sama sobě smála a do toho jsem ještě kecala do příkladů (a navíc většinou správně, takže mě nemohl vyrazit :). holt se mi zachtělo předvádět se.

však on mě smích o té písemce přejde.

ale všechno se vysvětluje: měla jsem před cvikem kafe. extrarychlé s indiánkem. to by se smál každý.

českomor

smutno mi je. jak už dlouho ne. věj větříčku z dunaje i když tak nějak klidně. to se pozná. třeba proto, že si pouštím hudbu jako kulisu, ne jako emocionální podtržítko, ne jednu písničku stále dokola. ať ta zima roztaje. prosím.

chci zase být čertvě po maturitě (když jsem nezahynul mezi rakušany:), vysedávat u počítače do svítání a psát si s kýmkoliv, kdo je ještě online. psát si deník, řešit citové trable, které za to nestojí a být nadšená ze všeho nového. mít o co bojovat a zase to ztrácet.

ale možná na té hudbě něco bude. takový emocionální extrakt. s cibulí.
zdálo sa mi, zdálo, že sa mračno valí, a to sa šuhajek s milou milovali...

usínám... a uletím vám. na uherskú stranu.

night blogging

mám bloggerskou stíhu. občas, když vstanu a zapnu počítač, se automaticky dívám na blog, jestli tam nepřibyl příspěvek.
ne komentář, ale příspěvek.
a ne na těch X blozích, které pravidelně kontroluju, ale tady. u mně. a vždycky mě překvapí, že ne.
mělo by mě to děsit. ale až tam skutečně bude nějaký, postnutý uprostřed hluboké noci, kdy jsem prokazatelně spala, to bude teprve stíha.

tak tedy jsme mistři

tuto zprávu byste nečekali. stejně jsem na třetí třetinu utekla do kopule a vysmátým postarším norům spolu s kolegou ukazovala oblohu. tak nějak mi už připadalo jasné, jak to dopadne. beztak se nic nevyrovná vzpomínkám na nagano, kdy mi bylo čtrnáct a spolu se sestrou jsme vstávali na ten ranní finálový zápas... neskutečné. neskutečné, jak je to dávno.

a jinak... jinak usínám. už ani moc pohodový večer na hvězdárně s kytarou nevyhrál nad svědomím "musím se učit a nemůžu si dovolit středoškolský luxus spánkového deficitu jako dřív". ach jo. na jednu stranu je mi čím dál tím víc všechno jedno (nebo jen nemám sílu nic dělat... svět mě ubíjí), na druhou mám pocit, že mi nic nejde, což mi jedno není. rozpolcená osobnost. a aby toho nebylo dost, v noci se mi zdálo o bonovi z u2. copak mi je patnáct? (i když... hm... ten jeho hlas... :)

jojo. ty jarní deprese. k čemu je lidem paměť vázaná na emoce a vjemy? k čemu je lidem vnímání toku času? obojí jen strašlivě bolí. skoro rok od maturity. čtyři roky od nejkrásnějšího jara, mého prvního jara na hvězdárně. (to byly časy... časy sladké a hutné jako med... který slepil soukolí mých vzpomínek a vždycky znovu a znovu provází jarní vůně. to byly časy, kdy jsem do morku kostí cítila, že žiju, a vše bylo zoufale krásné do posledního detailu... a je to kurva dávno. tak dávno, že pochybuju, jestli to všechno vůbec bylo.)

to bolí. a bolí a bolí. smutné vzpomínky bolí samy o sobě. a ty hezké bolí vším, co už není. člověk se s tím vyrovnává celý život a je mu to stejně na nic. málokdo se smíří i na samém konci.

je to paměť především, co mi křičí v hlavě.

jen

doporučuju. nic víc.

misc

> píšu do krásně zeleného okna, protože je jaro a kdo se měl dívat na to moje šedivé wokní prostředí. ta barva je podobná té v simsonovských speciálech. paráda! :)

> hokej je jeden z mála sportů, na které se dokážu dívat (a poskakovat přitom před televizí) - takže klepu na svoji dřevěnou nohu a říkám, díky, jen tak dál! (nemám ráda vykřičníky. a tohle už je druhý. proboha! ne! co to dělám?!)

> možná není všem stíhám konec. nebo aspoň divným stavům. měla jsem dneska z ničeho nic podivné záchvaty smíchu. za všechny hovoří tenhle: stála jsem u tabule na matice, bravurně řešila limitu a najednou se zasekla. chvíli jsem se dívala na tabuli (no jo, chybka sem... tam...) a pak jsem se prostě začala smát. ani ne bezmocně. jen mi to najednou připadalo hrozně komické. všechno. life, universe and everything.

> a aby toho nebylo málo, říkala jsem (nahlas) na chodbě ůstavu, že sháním jednu knížku (s kterou hodlám strávit vzrušující víkend plný tajuplného šustění stránek*) a vzápětí přiskočil spolužák, kterýžto pravil, že nejenže vytoužený dokument vlastní, ale navíc ho ani nepotřebuje a tudíž mi ho věnuje. i s podpisem.

že by se vždycky stačilo ozvat? jakmile jsme vylezli před budovu jsem začala povykovat, kdo že za mně udělá fyziku, ale už to nezabralo. bohužel. tak to asi nefunguje vždycky.

> a do, hm, pětice: jak můžou ještě žít lidé, kteří v této osvícené době nemají mobilní telefon. asi začnu (viz výše) něco vykřikovat. třeba "já chci chlapa" (na tuhle hlášku náhodou moje známá sbalila svého budoucího chotě, a považte, jsou jeden z nejlepších párů, které znám). případně "chlapa s mobilem". a hodinky s fontánou. a slona...

* nepředstavujte si nic... hm... třeba erotického ;). čtení bude pravděpodobně provázet tichý monolog, přibližně takový: ne... ne, to není možné. další stránka přeci nemůže být horší než tahle. ne, něco takového prostě nemůže existovat. jestli bude, ukousnu si nohu a uvařím ji s koprovou omáčkou. ne. ne! hryz.

retrospektiva

cohen >> dance me to the end of love >> coffee >> storm outside >> and i've just found this in my diary >> july 04, england

it’s thursday, sometime after midnight. and i feel just so damn sad. can’t tell why, can i? it’s martin the ex getting married tomorrow, and it’s not that it’s not me and him but only that it’s not me, the happy one, and i never was. i really hoped to find peace here. instead of that, i keep watching tv where all is always somehow good ending or at least the heroes leave with their heads held up high and when they break down, it never lasts. not like me, sitting here and being so sad. it’s just... my reflection in the window and the orange light and everything i ever deserved but never got, everything i ever wanted but never deserved, everything i ever got but never wanted. the tears in my eyes and the endless waiting. living in a dream which is easier than accepting the reality as it is... it’s just that i’m sad for no reason, for never taking the right decisions, for the nonsense of the life, the universe and everything. here’s to fantasy, to imagination, to whatever that can make my life happier. and here’s to the real things which seem to be always passing by... to everyday’s reality show of my worthless life. and to every line dropped.

stíny

snů a dnů se k obratníkům stáčí.

tahle fotka nic moc, jednou to vyfotím lépe. ale tak aspoň jako ochutnávka. je to akát kousek od naší ulice, který vrhá stále stejný stín... no dobře, v noci, lampou :)

reze

šeříky rezaví.
a nejen to.
cestou do školy je rezavé všechno. rezavé ploty a zábradlí. rezavá vozovka. rezavé keře a lampy a kola tramvají.
sem tam mají stromy rezavé listí a mraky taky občas zreznou.
všechno.
anebo jsem to já, kdo vidí rezavě.
zrezly mi oči tisícem slz.

b+d=vsl

když jsem na nestěžujusi psala o bublifucích, netušila jsem, jaký to bude mít dopad. ale matt se mě zeptal, jestli ho opravdu mám.
takže se z obvyklé cigarety na balkoně vyklubal šílený trip s šíleným bublifukem a šíleným smíchem. do tmy létaly kouřové bubliny... a tím to bohužel všechno jen začalo.
cigaret jsme měli málo. tož jsme udělali vodnici (kávovou, výbornou a, éé, silnou), popadli foťák...
...a myslím že výsledné obrázky jsou dostatečně výmluvné.

toto je mistr matt zvaný velmihustýkouř zachycený v tvůrčím soustředění (tu je i barevná verze, ale mně se víc líbí ta black-theatre-like. i když na té druhé se mi zase líbí kouř okolo bubliny.)

ještě jednou. no není šikovný?

trocha umění... co je malé, to je pjekné. (noha je moje :)

ještě jednou matt. vypadá skoro jako by nutil bublinu levitovat silou vůle :)

další mistr, tentokrát bez kouře. i když... i tak velmi humorné, hehehe.

a do třetice. nelíbí? zkuste alternativní verzi. hihihi.

podrobný návod na výrobu v hned dvou krocích:


a takhle vypadá kouř v bublině bez bubliny. lépe řečeno, bublina praskla a přesně v té chvíli vylétl ptáček (pro barborku, to není dvojsmysl). vypadalo to fakt úžasně. i potom, joj, ty turbulence...

ještě jiná nebublina, vyšší stupeň rozkladu.

jo a opět si můžete kliknou pro větší obrázek. berte to jako nápad, jak strávit osamělý a původně nudný večer. co dodat. hihihi. hi.

clouds over brünn

je to laciné, já vím, ale mraky jsou někdy tak pěkné... k tomu prvnímu: vždycky jsem chtěla vyfotit déšť, a tohle mi přijde skoro ono. pozor, můžete kliknout na obrázek pro větší verzi. (jsem dobrá:)

tohle je - pozor, blueskine - skoro neupravené v tom obchodě s fotkama :)

a nakonec, krvavé svítání na západě, mordor, a tak dále, fůra asociací, co vás napadne, hihi. :)

weather note

venku se žení všichni čerti. meluzína kvílí za oknem. meluzína mi kvílí v hlavě. ráno nás probudil šílený slejvák, teď sice neprší, ale je zima... ach jo. jak si má člověk v tomhle počasí užívat jaro? jak se má necítit šíleně?

fantasy sen ;)

myslím, že moc hraju heroesy. a taky dělám moc přijímaček na masaryčku a z dlouhodobého hlediska čtu moc fantasy.

můj dnešní sen se mi zdál minimálně dvě hodiny v kuse. a navíc, když jsem se probudila a zase usnula, tak pokračoval. začínal v podivné budově, kde jsem potkávala své známé z brna přestrojené do takřka strašidelných kostýmů, taky se tam slavily vánoce a já šplhala po zdi a chytala se hřebíků, nebo něčeho podobně pevného.

a najednou jsem byla heroine a jela světem. podezírám otázku ze včerejších přijímaček, která byla o princi a zachraňování princezen, protože princezny, a potažmo i prince, jsem ve snu zachraňovala taky. jezdila jsem světem, vlastně spíš chodila.

z výrazných okamžiků si pamatuju, že jsem mečem kosila černou mambu a krájela jí na plátky.

taky mě honil nějaký dědek (připomnělo mi to ciri, když cestuje mezi světy, éé, fuj). toho jsem taky rozkrájela. jo a tam jsem taky zachraňovala toho prince. :)

střih. jdu po asfaltce, odněkud se vracím a přicházím do vesnice, teda do pěkné díry, kde jezdí autobus dvakrát denně. koukám na hodinky, mám štěstí, jede hned, a tak se ptám řidiče, protože tu oblast naprosto neznám, jestli bílé skály, konečná stanice, je alespoň o něco větší, jestli se tam můžu najíst a přespat. kývá že jo a tak jedu, vystupuju, jdu do hospody a už po několikáté v tom snu si poroučím pořádné jídlo (maso, hihi) a pivo. taky by mě zajímalo, co to mělo znamenat.

domnívám se, že to byl sen o nezávislosti. za dva měsíce mi bude 21 ... ach jo. já chci koně a meč a krásnou krajinu bez paroubků a noce u ohně plné hvězd. ach jo. ach jo.

krize se blíží

cítím to v kostech.

překvapilo mě, když jsem ráno šla ze školy a autobus vyjížděl ze zastávky (nosím si mazaně v kapse jízdní řád, aby se to nestávalo). ale nepřekvapilo mě, že když mě uviděl (nadsázka je literární útvar), tak zacouval zpátky a poslušně otevřel dveře.

už mě nepřekvapí nic. podzimní stíhy dávno spí pod zetlelým listím. řekla bych, že jsem otupěla, ale to taky není úplně pravda.

ráda bych.

mňau

tohle je naše obluda. vypadá jako medvídek, váží co menší slon a je to děsná trubka. a proto ho máme tak rádi :))

po ránu

> noc poetická. usínala jsem v oparu vůně a za oknem bušil déšť. ach, ty maličkosti. to potěší. i když mě pronásledovaly fakt divný sny o legu.
> jinak, divadlo rokoko opět hraje v hodině rysa (na stránce úplně dole). nenechte se zmást popisem, i když to tak zní, není to od coelha :) a jinak vřele doporučuju. je to krásná hra. sníh a ptáci na jeřábu. běžte tam, třeba přitom mnohé pochopíte. protože bůh je zrzavý kocour. :)
> a dnes večer se u mně, možná úplně prvně v republice (to netuším a nikdy to nezjistím) promíta nový stopařův průvodce po galaxii. takže se těším. (paranoidního marwina hraje (aha, podle imdb asi ne) měl hrát, teda mluvit, alan rickman. mno, v traileru to byl určitě on, tak třeba tam mají jenom chybu (ať si zkusí ho vynechat! vrrr!).)

po půlnoci

moje obavy z tohohle večera se na sto procent nevyplnily. nejen že trapných pauz v konverzaci bylo pomálu a jinými slovy jsme si mělí o čem povídat. taky jsem se neopila (a u mně mají akce 1+1+alkohol téměř vždycky charakter rejpání se v minulosti a hořkých pravd. případně aspoň prázdných míst v paměti).

ne, bylo to prima. oklikami jsme došli až do prominentní čtvrti, ve které bydlím a orvali pár šeříků. navštívili studánku. dopili víno v plastovém kelímku. stejně je to zvláštní. jak se mění věci. lidi a pocity. a za uchem mi kvete kaštan. být to před rokem, byl by tenhle příspěvek mnohem delší a nadšenější. takhle jsem akorát ráda, že je klid. že se můžeme smát.

takhle jsem akorát ráda, že i když on nevědomky ublížil mně, já jemu ne. což se nestává zas tak často. kráčím přes emocionální mrtvoly. a bolí to.

pouštím si u2. pokoj voní šeříky. v krabici se sběrem se krčí krabičky od hermelínů.

je jaro.

trutnov

ta fotka byla prostě moc tmavá. nic jinýho se s tim udělat nedalo. ale není to tak zlý, ne? ať žije kontrast :)

a jinak

vždycky se směju bloggerům a bloggerkám, protože je hrozně laciný popisovat zážitky z opileckých alcí typu "vypili jsme tolik a tolik". jojo. a vždycky říkám magickou větu "zas tolik jsem toho neměla".
neměla. kamarádka mě a kamaráda nakonec zatáhla k sobě a častovala nás alkoholem... no fuj. (samo o sobě, že jsem schopná napsat častovala jako čqasstovala, hovoří za vše.)
kamarád vyfasoval navíc odporné hodiny, o kterých prohlašoval že jsou skvělé a mumlal cosi o dálím. já jsem se mu je snažila nastavit na správný a funkční čas a kymácela jsem se v tramvaji jako suchá třtina ve větru. ještě cestou strašlivým bludištěm kamarádčina bytu jsem se kymácela podobně, takže mám na noze a v duši šrám. au. ale jinak... jinak je mi fajn.
lalala...
kdybych teď aspoň (jak je příslovce od usvědčující (jak se řekne latinsky příslovce)) neškytala...

neupálili mě

ještě ne.

sedím na břehu řeky. houpu nohou nad hladinou a přemýšlím, jestli žiju. asi jo, i když mám mrtvolně bledou nohu, protože když ji ponořím do ledové vody, zčervená. asi žiju, fragmentovitě. a řeka plyne, neměnně, stále. a hází mi odlesky slunce do očí, plyne a to, co tu jednu chvíli bylo, je pryč, jako to jde celý život.

a já sedím na schodech a kolem mě teče minulost, jedna kapka za druhou. a voda mě láká. je hluboká a tak studená, že to bere dech. když zavřu oči, vidím divné věci. věci, které bych vidět neměla. když zavřu oči, řeka prudce stoupá a bere mě s sebou. minulost? nemůžu být sama svou vlastní minulostí. nechci.

dno je tak daleko.

a hladina tak blízko.

na břehu kvetou pomněnky.

voda. slzy. dračí slzy. ale nechť. draci nepláčou.

a temné mraky. na obzoru, nad lesy, na okraji hor. a déšť. a klid.

a cestou domů vykláním hlavu z vlaku do noci. sundavám brýle, světla se slijí v rozmazané skrvny. světla měst a světla hvězd. a noc křičí vúněmi, jarem a šeříky, chvílemi štípe pachem vlaku na kolejích, až se ztrácím, až nejsem já, ale jen a jen vlak poskakující na kolejích, obdélníky světla, která hází podél trati, a vítr. vítr...

belleteyn. májová noc.