tak tedy jsme mistři

tuto zprávu byste nečekali. stejně jsem na třetí třetinu utekla do kopule a vysmátým postarším norům spolu s kolegou ukazovala oblohu. tak nějak mi už připadalo jasné, jak to dopadne. beztak se nic nevyrovná vzpomínkám na nagano, kdy mi bylo čtrnáct a spolu se sestrou jsme vstávali na ten ranní finálový zápas... neskutečné. neskutečné, jak je to dávno.

a jinak... jinak usínám. už ani moc pohodový večer na hvězdárně s kytarou nevyhrál nad svědomím "musím se učit a nemůžu si dovolit středoškolský luxus spánkového deficitu jako dřív". ach jo. na jednu stranu je mi čím dál tím víc všechno jedno (nebo jen nemám sílu nic dělat... svět mě ubíjí), na druhou mám pocit, že mi nic nejde, což mi jedno není. rozpolcená osobnost. a aby toho nebylo dost, v noci se mi zdálo o bonovi z u2. copak mi je patnáct? (i když... hm... ten jeho hlas... :)

jojo. ty jarní deprese. k čemu je lidem paměť vázaná na emoce a vjemy? k čemu je lidem vnímání toku času? obojí jen strašlivě bolí. skoro rok od maturity. čtyři roky od nejkrásnějšího jara, mého prvního jara na hvězdárně. (to byly časy... časy sladké a hutné jako med... který slepil soukolí mých vzpomínek a vždycky znovu a znovu provází jarní vůně. to byly časy, kdy jsem do morku kostí cítila, že žiju, a vše bylo zoufale krásné do posledního detailu... a je to kurva dávno. tak dávno, že pochybuju, jestli to všechno vůbec bylo.)

to bolí. a bolí a bolí. smutné vzpomínky bolí samy o sobě. a ty hezké bolí vším, co už není. člověk se s tím vyrovnává celý život a je mu to stejně na nic. málokdo se smíří i na samém konci.

je to paměť především, co mi křičí v hlavě.