zmatek

člověk si vymýšlí spoustu zjednodušení, aby se mu lépe, nebo taky jen pohodlněji, žilo.

před osmi lety jsem nemohla usínat s beatles, protože sluchátka, potažená molitanem, nebyly pohodlné, klouzaly a když člověk pootočil hlavu, tak navíc tlačily.

dneska máme pecky do uší (které sice trochu deformují poslech, ale myslím že poměrně nezásadně. aspoň pro laiky.) a s těmi se usnout dá.

podobnou vymožeností jsou kontaktní čočky. božská úleva pro chronické nesnašeče brýlí jako jsem já. (doufám, že mi jednou k těm očím přirostou, abych je nemusela každé ráno (to je hrozně často) nandavat a každý večer (to je ještě častěji) vyndavat.)

tohle byly takříkajíc obecné pravdy. ale existují jedinci, jako jsem já a výbušná kombinace s nebezpečími typu rozespalé ráno, obecná roztržitost, myšlenky na druhém konci vesmíru a podobně.

stále napovídám málo?

ano, podařilo se mi - i když "podařilo" by se dalo říct o nějakém konkrétním úsilí završeném očekáváným výsledkem. takže spíš se mi nepodařilo. prostě jsem si nedávno bez jakéhokoliv podezření nasadila první čočku, druhou... a obě do jednoho oka.

budiž. řekněme, že člověk si po ránu nevidí dál než na špičku hrnku s kafem. že nerozeznává předměty kolem sebe, natož aby řešil, jestli je vidí ostře. že se něco takového prostě stát může. a hlavně (tím se vše vysvětluje) ráno.

pár týdnů na to odcházím z domu. jak je mým dobrým zvykem, na poslední chvíli. za mnou vlají klíče, tkaničky, telefon a sluchátka od diskmana. klíče strkám do blíže neidentifikovatelné kapsy, kde celý den nebudou a teprve před domem je zase najdu. to už je takový klíčový fenomén. strkám tkaničky do bot. strkám sluchátko do ucha. strkám druhé sluchátko do ucha... a ono to nejde. a, ano, je to proto, že už tam jedno sluchátko je.

připomíná mi to ten vtip.

volá člověk s problémem: "nejde mi vložit do mechaniky třetí instalační disketa!" technik po delším přemýšlení: "poslyšte, a vyndal jste vůbec tu druhou?" "ne, a to mi připomíná, ta už tam šla taky nějak špatně."

jojo.