Sunday, March 4

návrat

tady jsme čekali loni po gilmourovi asi šest hodin na vlak, říkám, ale do smíchu mi moc není. na frankfurtském nádraží je pár laviček obehnaných pleksisklem a neskutečná zima. plán á zní počkat třicet hodin na platnost sw ticketu. plán á je sebevražedný. to vydržíme, tvrdím, ale klepu se zimou. dostanu tě domů, slibuje mi :m:, zatímco stojíme na neoznačené zastávce autobusu student agency, který jako jediný jezdí denně a kde je podle oficiálních údajů jedno volné místo.
43 euro není moc, když jsou vaše vyhlídky studené a dlouhé. a zázraky se dějí. v autobuse jsou volná místa dvě, letuška (s kultivovaným projevem, jak neobvyklé) se omlouvá, že nejsou vedle sebe. ovšem když se ptám chlapa v poslední řadě, jestli by se o jedno místo posunul, tak na mě vejrá a ptá se mě jaká máme čísla sedadel. čech jeden. někdo si ale přesedne a tak se můžu stulit a pokusit o nepohodlný autobusový spánek.
takže jsme zpátky. z posledního dne i opálení. přístup šetřit za každou cenu byl mírně stresující a postupně se vyvinul na jíst můžeme cokoliv, ale spát chceme v posteli. už na mě doléhá realita, nejraději bych se vrátila. viděli jsme toho dost, odpočinuli jsme si, okusili španělské víno a v neposlední řadě otestovali schopnost vzájemné zátěže. malaga - algeciras - la linea - gibraltar - sevilla - cordoba - granada - malaga.
pohled z letadla, když se mi podařilo uchvátit foťák. paparazziové se nezapřou a já začnu shánět zrcadlovku až za dvě výplaty.
strom v cordobě. krásně propletený. detaily? sem tam husté deště. hostelové pokojíky, ve kterých je zima a člověk se bojí vystrčit nohu ze spacáku. těžké batohy, příště to vymyslíme lépe. v seville bylo nejkrásněji, noc byla plná pomerančovníků a dlouhá.
z granady jsme jeli na sierra nevadu, 2,5 kilometrové pohoří (na výšku:) nad městem. místo slunce vítr a sníh, nakonec na nás spadnul mrak a vraceli jsme se kapičkovatou hmotou která mlžila a studila.
v granadě je taky alhambra, jak se vytahují místní, "jeden ze sedmi nových divů světa". pevnost s palácem z časů sultánů, s miliony orientálních detailů a taky s kočkami ve dvorech. koťatům jsem vyrobila mašli z provázku z kapuce a místo obdivování architektury jsem je proháněla po dvoře v ostrém slunečním světle. a všude voda, fontánky, pramínky, potůčky, rybníky.
a noci. a všude ty strašně kyselé pomeranče. a divný jižní národ.

teplota vody je stejná jako teplota vzduchu, tvrdil :m: a tak jsem vlezla do moře, po západu slunce a jako velká atrakce kolemjdoucích. chytaly mě křeče a zima nešla rozplavat. ale písek hřál a lezl do vína, za plavky, do bot a do telefonu, jako by nás nechtěl pustit. následující den mělo letadlo zpoždění a v studeném, deštivém německu jsme s bídou dostopovali do frankfurtu.
už aby bylo léto!

1 comment:

Anonymous said...

ja chci taky nekam letet!