na dveře klepe polský kolega. vieš, čo je to úchyl? ptá se ho šéf v narážce na předchozí debatu o tom, kdo bloudí po chodbách halovek a na koho tam číhá. a čo nám neseš? nic, škoda, zlaté časy pálenky ze špiritusu jsou pryč. nevadí. ze skříně se vyplíží láhev slivovice a nenápadně se promění ve vzpomínku.
tak ukaž tie fotky, místo práce ukazuju fotky ze španělska. málo jsi mě opil, všechny ti neukážu, směju se. konverzace sklouzne k fotkám obecně a když najdu na webu jednu fotku, na které jsme na střeše káhirského hotelu, komentuje ji šéf, že s tím člověkem pracoval v jedné firmě. svět je malej, řekne, a mně trne. menší než bys myslel. onen člověk má na svém blogu link na mě. he he. tak můžu doufat, že se vyhnu nechtěným návštěvám.
4 comments:
to mas z toho, ze se kamaradis se sefem :o)
já si nestěžuju :) lepší než se nekamarádit. to by nebyla zdaleka taková sranda.
Ten modrej prouzek nahore tak krasne ladi s tou oranzovou! ;-D
lepsi by byl zelenej, wtz!
Post a Comment