a body v kalendáři

28.3. hrají eggnoise v akropoli a dokonce i křtí album. po čtyřech letech.

vyrobit si diář odbřezna

waters

jarní seminář apo v ostravě

dobrou noc. neně, gotchovi a ostatním cestujícím taky šťastnou cestu.

nashledanou

den a noc. odcházím z práce a přemýšlím, jestli budou následující dva týdny tak zajímavé, že si na ni ani nevzpomenu. kdo ví. autobusem se přepravujeme do brna. třeba stihnu dočíst johnatana foera, příšerně nahlas a k nevíře blízko, už mi chybí jen kousek. ale chci to? je to divná a v podstatě smutná knížka.

v brně vypiju čtyři piva a tři panáky. spoustu lidí vidím ráda a přes počáteční chladný začátek odjíždím s pocitem, že věci a vztahy mohou existovat. mezi věci patří třeba pečená kachna. mezi vztahy patří pohledy. diskuze. ťukání.

v maďarském vlaku ve 2:25 z brna usneme každý na jednom sedadle. tedy já spíš nespím a tak mám hlavu plnou zajímavých myšlenek, které bohužel ztratím trhaným spánkem. snad je nenajde nějaký maďar. na nočním brněnském nádraží se mi s hebkostí kočičích tlapek skrývajících drápky vybaví cesty přes nádraží. domů a mlhou a za bsk a z party a sněhem a nocí. zabolí to stokrát víc než když pak s ránem vjíždíme do prahy a než se ujistím, že tuhle trasu skutečně neznám, zastavíme ve vršovicích. něco se změnilo, s tupým smutkem nenacházím skoro nic povědomého. milionkrát jsme přes něj šli a jednou jsem z něj jela, a to jsem zcela jasně věděla že je to poprvé i naposledy.

jdeme balit. panikařím. a kdo byl hodný, možná dostane pohled.

trochu pseudospirituálně

dětství a cesty. zpátky nemůžu a přede mnou je jen světlo nebo tma. jakýkoliv krok k psychické pohodě je jen můj, vykoupený. ve spoustě věcech jsem zbabělá, ale jiné podepíšu klidně krví.

a vínem.

do pětice... recept

tak jo. tenhle salát se mi povedl natolik, že je každé sousto potěšením nepřijatelným mému psychickému stavu. co mám dělat, ještě žiju. takže recept: zeleninový základ tvoří avokádo, půlka ledového salátu a dva stroužky česneku nakrájené na plátky. koření: kari. na olivovém oleji osmažte kuřecí kostky, koření dle chuti. já dala ďábelské, ale je tak akorát ďábelsky slané. chtělo by to něco ostřejšího. těsně před vhozením hotového masa do zeleniny do ní přidejte kousíčky hermelínu - horké maso ho báječně roztaví. že se avokádo polévá limetkou nebo citronem, je doufám samozřejmé :)

tak mě napadá, že se vaření vždycky bezděčně spojuje s nějakými superlativy. vždyť jde o smysly. asi by bylo hloupé a protichůdné brát ho negativně. tak dobrou chuť.

...4

nejprve poznámka pro všechny vařiče alias cookery. kari v mlýnku je výborné a nechutná zdaleka tak uměle jako práškové.

ale. zase vařím sama sobě. se silou, která nevyplývá ze svalů jako spíš ze zběsilosti, vytahuju korek z růžového vína a koštuju, jak bude ladit se salátem.

zase piju sama. sama sobě. když začínám krájet maso, přemýšlím o dalších aplikovatelných funkcích nože a abych neslyšela hlasy v hlavě, pouštím si glena, což má za následek dvě věty v hlavě.

we've made the choice and we knew we would pay

you move too fast for me i can't keep up

proč hledám ten korek, stejně ho nebudu potřebovat.

píšu svůj projekt, přestože bych přísahala že to nejde. asi ne, ale kdo říká, že vnímám? bsk místo nemám přijet řekne že mi nepomůže. a když zareaguju na tu nejhorší větu na světě, na to zvládneš, podrážděně, zmizí z icq i :m:. škoda slov. ještě že mám ten blog.

nějak se mi pomalu načítá blogger. asi se američani probudili vedle toho pravého/té pravé a postují, jak mají krásný valentýn. bléééé.

...3

zahrada je tolikrát menší než bývala. strkám si do vlasů sedmikrásku, ale nepomáhá to. věnečky jsem nikdy neuměla, ale občas jsem jim ojídala hlavičky.

hurá, je mi zase osmnáct. čas depresí a osamělosti.

...2

a pochyby jdou hloub. stálo to vůbec za to? znát se? stálo to za tu bolest teď?

asi ne.

proč by mělo.

...

já se kurva tak hrozně snažím. a nic z toho. ještě před chvílí jsem byla v mírně inspirujícím stresu ohledně toho, co všechno před odjezdem musím stihnout. teď akorát sedím a snažím se nebrečet. co je mi po kom. že bych si otevřela flašku? stejně ji musím vypít sama, protože jsem tu sama pořád. život je svině a já ho nezajímám. tak co.

za oknem je jaro. a co.

nálady

v nedělně noční tramvaji otevírám okno. obrazy. první: na petříně opravují hladovou zeď a tak je obrostlá lešením. doprovází mě a když lezu z lešení, podá mi ruku. támhleto je svatá ludmila, ukáže k míráku. za rok a půl umře na rakovinu.

druhý: s copy a v červené větrovce sedím na schodech kostela. první rande s o.

třetí: je zima a s akrab nacházíme ve sněhu dvanáct stovek. oranžová světla tančí a my ve tmavých výlohách vybíráme barevné ponožky.

s akrab se včera opíjíme vínem, což se nám neplánovaně podaří tak, že ani nejedu domů. po hře kdo najde nejúchylnější erotickou povídku usínáme u bridget a poslední, co slyším, je honk honk.

cítíte to? dneska celý den voní jaro, i za zataženými žaluziemi v práci, slyším šumět déšť a kanceláří se plíží vůně a já jdu domů mezi kapkami.

popíjíme polskou pálenku, aby se nám lépe pracovalo a na pavláku mi déšť smývá bezděčné smutky. na závěr dne mi kuřecí stripsy, o které jsem se dělila se zw, vytvářejí v žaludku pocit, jako bych sežrala reaktor. no, budiž. aspoň mi nebude zima.

sweet smells

ujel mi autobus stojím na zastávce na té v opačném směru než poslední dobou denodenně ranoranně

holé větve vězní svým mřížovým mlhavé slunce zima maně promítám studený srpen sama na špilasu a slunce jako teď zmlžené mraky a nehřálo a v konečcích prstů nadcházející podzim

sleduju havraní křivky a naproti v zahradě černé pohybující se stíny udělám jim pohyb vstříc vzlétnou všichni naráz černé hejno do mých očí a za moji hlavu

a dál

v konečcích prstů nadcházející jaro

through the night as beautiful nighttime birds

čtu dějiny lásky.

1. když jdu domů, padá něco mezi sněhem a deštěm

2. pára

3. možná jsme si na všechno čím jsme byli jen hráli

4. určitě, minulost má být spojitá a ta naše není, je v ní skok. z jedničky na nulu

5. před domem jdu náhle v protisměru větru a ta sněhová voda se mi žene přímo do tváře

6. tuhle zimu mi ještě nebylo tolik zima jako dnes

7. piju rychle a střízlivím rychle, aspoň si to myslím (ale cestou domů když běžím a pára a sněhodéšť tak cítím růžové v hlavě)

a spěchám domů s tím že ztratím myšlenky bojím se že je ztratím

pojebaná guĺa říkám bsk pri večerním kulečníku. obdĺžnik řekne pár dnů na to můj šéf. ahoj, slovensko. ahoj polsko. kocham cię, už jsem to chvíli neřekla, ale dneska nemáš net.

nighttime birds. chce se mi spát.

towards

v rámci záchvatu nedělního uklízení na mě vypadne obálka s fotkami z anglie před třemi lety.

jedna z nich se mi líbí. za mnou bílé útesy doverské, vlasy mám v obličeji. vypadám tam hrozně nevinně.

zatímco nejsem na frames a místo toho si pouštím celý víkend gathering, těší mě, že oceňuju přítomnost nad kterékoliv z mých minulých já. a z celého srdce se momentálně těším na výplatu. a na březen. a na jaro. a na party pieces.

a zítra do práce pokračovat v bohulibých činnostech, zejména je-li bůh bill gates. v kanceláři máme teplo (díky radiátoru s dvěma diskrétními stavy, zapnuto a víc zapnuto) a podivné zvuky (nachází se mezi laboratořemi fakulty strojní).

za čtrnáct dní budeme někde v německu na cestě na letiště. ještě že mám tolik práce, protože můj obecný strach ze všeho by mě jinak snadno přemohl. to jsem si zase něco vymyslela. ale třeba bude ve španělsku teplo.

jediné slovo, které mě teď ale napadá, je ung.

dneska za tři

v kapse svetru s bambulkama mám blokové schéma jaderné elektrárny. ze zkoušek mi chybí už jen jedna, taková jednoduchá. z práce jdeme v sedm a děláme si legraci ze slováků, i když jsou vůči mně v přesile 2:1.

jakž takž jsem si zplichtila rozvrh a je plný neznámých jmen, ještě že letos nekončím, ještě že nespěchám. z letního semestru mám tajnou hrůzu, protože ty předchozí dva byly divné. trpím nedostatkem svěžích červnových rán, plných světla a příslibů horkého dne. a nedostatkem horkých dnů obecně.

rushdie je úžasný. dávkuju si ho po kapitolách před spaním, ale je těžké nečíst dál. a zdají se mi podivné sny.