jsou zase tady, krátké letní noci, probdělé v myšlenkách. jako loni. nechce se mi do brna. virtuální život je snažší. zase budu vysedávat na ícékvéčku s jinými nespavými (protože se tu tak potkáváme, my, spřízněné duše, které v noci nespí) a mluvit o čemkoliv, jen když noc trvá. chodit spát za svítání a cítit vděk za slova, halící skutečné emoce do zmírňujících mlh. a cítit vděk za emoce, za to, že ještě žiju. budu psát a psát a občas se zahledím z okna, kde bude pomalu přibývat den. zaseknu se na několika písničkách od nohavici a dokola, hodinu za hodinou uslyším, že tam budeme se zítra ráno brát, zatímco se točí bubínek obrazného revolveru a vodka vysychá rychleji, než by měla. už nemám sílu poslouchat neutrální písničky, ani jich moc nemám. v každé je vzpomínka, dávno ztracený sen, do níž chytá se srdce den co den...* a tak se trápím zdmi a zvony a dělám to zcela vědomě. ale proč vlastně...
* to jsem si opsala tak v patnácti. trochu kýč, ale tahle věta se mi vybavila úplně sama...
čang sie (?-295)
vzpomínka
v podzimní noci chladivý vítr
vymetl dusno, proběhl dům.
nad jasnou svící mihla se můra,
pod schody cvrček zpívá mým snům.
služba tě, pane, v daleku drží,
tvá malá kráska osiřela.
kdypak jsme byli naposled spolu?
vyměním louč, už dohořela.
zežloutla, seschla na dvorku tráva,
neslýchám kroky na zápraží,
zvenčí nám zeď již obrůstá mechem,
v komnatě pavouk hospodaří.
a tvoje věci? v každé je pro mne
vzpomínka, dávno ztracený sen,
každá je smyčkou zármutku, do níž
chytá se srdce den co den.
vymetl dusno, proběhl dům.
nad jasnou svící mihla se můra,
pod schody cvrček zpívá mým snům.
služba tě, pane, v daleku drží,
tvá malá kráska osiřela.
kdypak jsme byli naposled spolu?
vyměním louč, už dohořela.
zežloutla, seschla na dvorku tráva,
neslýchám kroky na zápraží,
zvenčí nám zeď již obrůstá mechem,
v komnatě pavouk hospodaří.
a tvoje věci? v každé je pro mne
vzpomínka, dávno ztracený sen,
každá je smyčkou zármutku, do níž
chytá se srdce den co den.
No comments:
Post a Comment