jednou se nás ve škole někdo ptal, jakou zvláštní schopnost bychom chtěli mít. a přemýšlím nad tím znovu. není to znalost všech jazyků na zemi. už to není ani touha číst myšlenky, zalkla bych se špínou a zmatkem cizích lidí.
nechci téměř nic. nechci zastavovat války nebo uzdravovat nemocné. nechci být bohem v žádném smyslu slova, nechci číst lidská srdce a plnit přání. nic z toho nemá význam.
jsem tak trochu šílená. asi tím jarem ve vzduchu, tou těžkou vůní na hranici vnímání, vůní obnovení, vlhké hlíny a prvních květů. vůní snů a očekávání.
chci umět přivolat déšť.
nic víc.
já se přizpůsobuju počasí? nebo naopak, ale to by mělo pršet, a tak, jak mi je, v praze ještě nepršelo aneb vzpomínka na předloňský podzim a vždycky jsem byla trochu šílená. a vždycky (barborko ;) jsem milovala déšť. víc než cokoliv. smějte se, pošetilci... nejšťastnější jsem, když prší a když prší hodně a já můžu běžet vodou a kolem lítají blesky... kolikrát jsem odešla odněkud jen proto, že pršelo a já si to chtěla vychutnat. jak se řekne déšť latinsky? jsem to-slovo-fil a nestydím se za to. jsem vodní úchyl, pozor na mě.
a proto ho chci umět přivolat. abych, když chci, spláchla bolest a osamělost všednosti. abych, když chci, rozpoutala bouři. to přeci nemůže být tak složité. takže jestli v noci bude pršet, víte, kdo za to může :)
2 comments:
Hydrofil? Ale o tom zpívají už tví neoblíbení Chinaski. "Bůhví, kdo na to přišel, na tenhleten skvělej styl...akordy hrát pod vodou..."atd
hehe, já vím jak se řekne voda. nicméně moře dešťů na měsíci se řekne mare imbrium, tak jsem asi imbrofil ;)
Post a Comment