boxing shadows in my sleep

ve vlaku jsou lidi slušně oblečený, jen já mám roztrhaný legíny, přes ně brufenový síťovaný punčocháče, brufenový boty, brufenovej kabát, padoušskej šátek a klobouk po dědovi. a to mi bude sedmadvacet. jsem posedlá hrou na detaily. šátek a sukně jsou stejně pruhovaný a náušnice - brufenový zavírací špendlíky. mám pocit, že něco zaháním.

možná zimu. za oknem je zima.

i can't believe what god has done
he took the heat out of the sun
and now it seems the world
is growing colder

zima je všude.

na jednom konci země mi zlý kocour macho poškrábe ruku. bolí to ještě o dva dny pozdějc. na druhým konci země otáčím knoflíkem topení a sleduju, jak často sch kýchá a jestli to není moc. na druhým konci planeta je jedna kočka, kterou jsem krmila v jednom skoroterasovým bytě v centru prahy, vážně nemocná. (ta druhá umřela, už to je víc než rok. kočky by neměly umírat.)

ztrácím prostory. v tomhle bytě už bydlí někdo jinej (výhled na prahu, knihovna, večírky), stejně jako v bytě v brně, kam jsem jezdila šest let pít, postávat na balkonu uprostřed zimy, vařit při svíčkách, krást mlíko do kafe. stejně jako byt ve vršovicích.

zaječí úmysly. ticho a samota. zase bude tát. zase se zlomí rok. zase se prodloužej dny. (paralyzovaná tmou a zimou.)

simplicité

la simplicité est la propriété, la condition ou la qualité d'être simple et non-combiné.

život spočívá v drobnejch radostech, medituju nad krájením mature red chedar a naléváním red wine. částečně je to vlivem s elegancí ježka, částečně počasím.

přivírám oči proti větru, kterej tady na větrný hůrce nikdy foukat nepřestane a dneska mě šlehá vločkama a já klopýtám - měsíční krajinou sněhu a stop - zúženým zorným polem - a sama sebou. hibernuju a počítám kroky do tepla.

drobný radosti. dítě ve mně, který ještě ráno upadlo před vchodem do metra, zkouší, jak to klouže.

klouže to klouže to na klouženkové dráze.

a tou náladou posledních dnů, tou zimou, touhou po osamělým venkově, tichu, ohni v krbu, stádu ovcí, kočce na klíně, knize (a nikdy jsem nebyla skromná) a skleničce vína. touhou po nezávislosti na okolním světě, touhou po nezávislosti na rolích.

drobný otázky. proč vlak v 21:42 má první dva vagony úplně plný? jak se to stalo? pustím si dire straits a na straně 145 v ježkovi je najdu. proč? (hudba je vůbec kapitola sama pro sebe.)

drobný lásky. schrödinger se v noci tulí a přede. (ráno ti udělám kafe a když pootevřeš oči, řeknu ti, že je venku zima a sněží. mateřskost toho gesta mě děsí.) a jsem oklikou na začátku, u těch drobnejch radostí, u kterejch člověk nikdy neví, jestli nejsou tou svojí jednoduchou krásou vlastně jeden velkej patos. (nejsou.)

anebo mám jen období rovnání, škatulkování a kategorizování a chtěla bych všechny kousky sýra stejně velký.

drobný radosti (psáno v pátek)

dám si na hlavu všechny čepice a budu se fotit.

výjimečně zmizím ze synkáče neposledním autobusem. vnímám. jasná hvězda nad arkádama (ano, je to jupiter), mám novou pruhovanou čepici a přímo před domem je úplně žlutej strom. teda on má jen úplně žlutý listí, ale chápete, jak to myslím.

let's go outside. all is happening outside.

v posledním tejdnu se několikrát obrátí všechno. nesejde na mně, já můžu jen držet krok. neztratit se. nenechat se oškubat větrem a zmást klamně teplym počasím.

já tenhle telefonát čekám pořád, řeknu u kuchyňskýho stolu v domě rodinným a obrátím do sebe 75% rum, abych přestala brečet. funguje to. ale přestože chytám krok, uvědomuju si, jak moc jsem tenhle běh za sebou ještě potrvá. možná se to krátí.

6× malý pivo, dělám čárky, a když se odklepu (zima fyi) domů, jsou tu oba a já jsem tak strašně ráda, že tu jsou, že se sch zase v noci přitulí, moje ňuňu, že bude lilek spát v nohách postele, a že mi to takhle možná stačí.

and if i show you my dark side
will you still hold me tonight
and if i open my heart to you
and show you my weak side
what would you do
would you sell your story to rolling stone
would you take the children away
and leave me alone
and smile in reassurance
as you whisper down the phone
would you send me packing
or would you take me home

hlavou dolů. já a kocouři si pustíme něco na notesu. a zima zůstane outside.

oh the last day of summer never felt so cold

tady a teď nedávám.

na kavalírce plane babí léto a já skládám blbý básničky.

já jsem prostě vždycky o moc kroků napřed. nevidím to co je, koukám, co může být. - mně to přijde jako lepší model než mám já. - mně to přijde jako průser.

babí léto. čistá hlava. nedostatek čehokoliv.

je nám líto, ale nemůžeme zprávu doručit, telefonní číslo v síti vodafone neexistuje.

jsem ztracená ve vztazích lidí kolem sebe. píšu míň a míň. dioptrie růžových brýlí ve švanďáku. ve svý lajně čisthlavosti si povolím dvě deci červenýho. v lokalbloku sedím a zároveň tancuju, nějaký sebevědomí mě dohání až ve chvíli, kdy mám pocit, že je to zbytečný.

tady a teď není. jsem furt deset let v budoucnosti a v každým okamžiku minulosti. furt. project manhattan.

psala bych. spala bych. snad příště, dřív.

spadaný jablka, vlašský ořechy

spálená zem

je to ve vzduchu a pořád fouká.

ráno se vzbudím a mám jen jednu kočku. rozespalost mě nenechá panikařit, stav otupělosti mi vydrží po celou pátrací akci, kdy si nedávám naději a snažím se nemyslet na hladový bezdomovce, nenechavý čévéčka a jinou havěť. teprv ve chvíli, kdy se vydám věšet leták a z prvního patra se ozve hlasitý táhlý mňoukání, teprv když tu blbou explorerskou kočku vytáhnu z pod bedny a zavřu se s ní ve výtahu, se úlevně rozbrečím.

když fotím další fotku do projektu, dojde mi, že si díky němu budu pamatovat každej den. snad je to dobře. zůstanou vzpomínky na všechno možný. ne na pořád dokola omýlaný otázky bez odpovědí. kdysi mi jeden takovej řekl, že, ani nevím, jestli jsem to sem psala, cituju, "ze mě září zvláštní zápal zjišťovat proč lidi dělají to, co dělají". tehdy to byla lichotka velká, i když nic kolem ní nebylo worth it. dneska se dozvídám, že tohle je přesně důvod, proč si o mně lidi myslí, že jsem divná, a to nikoliv v tom dobrým slova smyslu, ve kterým si že jsem divná myslím já.

a vařím po nocích a mám zajímavý plány. a jedu do londýna a možná do granady a taky někam dál. a tak.

šedesátej čtvrtej den léta

ve třetím obchodě s knihama konečně najdu sebedrás. do tý chvíle pochybuju, jestli vůbec existuje. vytáhnu isic a dostanu slevu, na kterou nemám nárok, ale student ještě jsem, ještě 11 dní a pak rozhodne náhoda. anebo taky ne.

v tu chvíli začnu vystupovat z dopravních prostředků na poslední chvíli, protože začnu vzpomínat co kdy a proč já v těch stejnejch měsících, ostatně že jsou data ošemetný, víme s dew už dávno. a že rok 2008 byl na osudový setkání bohatej.

tohle je přesně to, co teď nesmím dělat, protože musím dělat jiný věci, který produkujou peníze nebo tituly (povíme si za těch 11 dní, a 11 vůbec není pěkný číslo, takže z toho nemám dobrej pocit ani omylem). myslet. vzpomínat. cestou z oběda prší a ulice sálá, zpomalím a říkám si, že ještě kousek léta; když vyjdu teď navečer z arkád, fouká vítr a napravo je obrovskej mrak, a ten vítr fouká tak nějak divně a černý letní šatičky najednou nejsou úplně vhodný a já vím, že je zase podzim, a že za chvilku budem na zahrádky chodit v kabátech.

a v předsíni trhaj kocouři na cucky moji tašku s učením a když jim jdu vynadat, tváří se nevinně jako vždycky.

vlastně se nic nezměnilo. zatím jsem furt v bodě, kdy nic nevím. a to je dobře.

pravda je tam venku. to co hledáme nakonec nikdy není to co chceme. jakmile dojde na lámání chleba, projeví se mantinely.

mám kruhy pod očima. je to trvalej stav. setrvalý tlak, okluzní fronta, níže.

dvanáctiletá whisky. lidi co mě můžou číst a lidi co mě nikdy nečetli.

chci toho tolik. umět francouzsky, umět rusky, umět zpívat,. dopsat diplomku, někam odjet, umět si vychutnat každou chviličku.

být cyničtější. být mladší a míň cynická. kdyby mě chtěl někdo náhodou zachraňovat, nechat se nechat.

písničky lžou. ale jen úplně malinko.

non, rien de rien

non, je ne regrette rien

ghost town

praha má poslední dobou divný patvary. projíždění nuslema a vršovicema mě přibíjí k zemi, těžknou mi nohy, proplouvání minulostí je těžký, zejména když se opakuje ráno co ráno. mám těžký nohy.

cestou do vršo na poštu se radši ani nepodívám tím směrem, i tak je hutnost známejch pohledů a kroků zničující a radši zmizím spodem.

těžký nohy a velký sluchátka a duchy vidím, ghosttowns minulejch bydlení, sněhy versus léta. a zřetelný postavy, který vidět nechci.

tohle divný, ospalý a studený léto je divný, ospalý a studený. dostaly mě vzpomínky na starý vody, na roky 2003, 2004, který jsou tak dávný, a kolem se všechno mění, všichni se mění a usazujou, všichni, jenom já ne.

semtam

žiju v semtam světě. semtam pivo, semtam oběd s někým milým, semtam se mi podaří se vyspat. semtam drobný, nekoncepční radosti. semtam divný vzpomínky na loni.

pivoňky. pivovoňky. dostala jsem kytici a voní po bytě. dostala jsem rostlinu-avokádu, a moji péči zatím snáší. dostala jsem truhlík s bylinkama a kromě bazalky jsem hned zapomněla, která je která.

dostala jsem knihu, kterou jsem uhodla ještě před rozbalením.

a najednou je léto. zednenaden. teď. zbytečný léto v sedmým patře bez balkonu. zbytečný léto bez auta a volna a odpolední na hostivaři.

tyhle jednou-za-14-dní sezení jsou dobrý hlavně k tomu, abych se strnulou gestikulací popsala něco, co vzápětí zhodnotím jako "tohle stejně řeší všichni". ale k čemu to je, když to sama vyřešit nedokážu. ale gestikulace mi jdou a jde mi zdánlivě neřešit nic, vytvářím si nicneřešící bublinu, ve který pluju světem. možná mě utlumila ta zima. vnímám jen akáty.

vnímám jen hudbu. v době, kdy jsem v práci neměla sluchátka, se mi neustále generovala v hlavě. mám na to zvláštní systémy.

pivoňky pivoní. slunce mě ráno budí, poslouchám fever ray a doufám, že ty věci, který se mi usídlily v hlavě, a který monotónně opakujou, že něco mohlo bejt jinak, jednou zmizí.

květen - na počasí kretén

tak jo, dneska si nebudu pouštět nahlas cohena a falešně zpívat. taky nevypiju litr vína a nebudu mluvit, protože není ke komu. vypiju vína jenom skleničku, pustím si flunk a nebudu přemýšlet.

začala jsem pracovat, pro ty, kdo to ještě neví. práce je fajn, ani se mi nechce věřit, že moje nedělňátkovství, ťukťukťuk, funguje. po dvou týdnech stále nevím o ničem špatným, pokud ovšem samozřejmě přežiju zkušebku. zvykám si na pravidelnost, já, která jsem takový věci vždycky odmítala. snad kočky vydrží bývat samy doma. zvládám i sociální realizování se a pak chodím domů veselá a zpěvná, otrhávám šeříky a říkám si, jak jsem vlastně, ehm, šťastná. to slovo nemám ráda, a vyslovit ho mám furt dojem může přivolat průser. pověrčivá pesimistka. a tak ho jen šeptám. jen když se opiju, jinak jsem prostě spokojená. ale setkání z lidma mě činěj šťastnou a plánuju a pro jistotu se snažím pít jen o víkendech - moje pracovní devíza je hlasitě zívat, pořád.

naposled jsem psala, když bylo ještě teplo - nevím, jestli mě víc ubíjí zima nebo jedno šedivý ráno za druhým.

a to je konec postu o ničem.

movements

movement je můj oblíbenej tag na flickru pro rozmazaný fotky. here i am.

zvláštní, jak se věci dějou, když je člověk nečeká. jak se dějou, když se nechá nést.

salome - netačni nechceš-li, salome - hosté už odešli - noc je deštivá. před domem rostou mokrý šeříky a já je trhám a prší na mě z nich voda.

pomíjivost. turn the page.

zase jednou mi docházej věci. sedím na schodech světozoru se třetí sklenkou vína a deepriver, které nosím ovoce a sýry podle vzoru all for the bride. a pak jdu deštivou nocí a trhám šeříky. nechtěla bych v tý době žít. nevím, jestli bych obstála. vytáhla mě na zítra se bude a já jsem málem zašlápla havla. a odpustím si všechny možný patosy. you pretend it doesn't bother you. spolu s čtením gottlandu chápu. a taky nechápu nic.

pravda hraje roli jen pro toho, kdo ji chce slyšet.

na muzeu se roztrhneme každá do svýho metra, pošleme si pusu, a já kmitám metrem domů. na pankráci visí u eskalátorů plakát ksčm; koutkem oka chytím třešeň (předtím jsme jedly melouny, jahody, pomeranče a hrozny) a udělá se mi doslova špatně. jakkoliv chápu, teď chápu víc. a u šeříků před domem si kryla začnu zpívat nahlas. automaticky.

a moje prateta, ta, v jejímž bytě bydlím, ta, která má stejný jméno, takže jsem nemusela měnit štítek na schránce ani zvonku, byla zapřísáhlá komunistka.

malá holka

budou čarodějnice. lesy jsou temný a plný ohňů. a lákaj. dlouhý sukně, bosý nohy, voňavá tráva.

malá holka, co by chtěla bejt konzistentní. co by chtěla všechno zlo černý a všechno dobro bílý. napatlat emoce barvama a podle toho s nima jednat. vydat se do temnoty a ukrást si kus světla. vždycky to jde o něco hůř než předtím. koncepce klamavejch okoukanejch vzorů. jsem normální. jsem průhledná.

v hranicích svýho světa. se svejma pravidlama, se svojí logikou, se svojí touhou po pravdě. v mým světě to funguje.

venku jsou ty temný lesy. lidi, co říkaj pravej opak toho, co si myslej. lidi, co lžou sami sobě a jednou se jim to vymstí.

přiznat si pochybnosti je lepší než si lhát.

ve snu rodím a zajímalo by mě, jestli to tak bude už pořád. do kulatý díry nejde nacpat hvězdička a takhle je to se vším, konkretizuju se a vytvářím ty přesný tvary, který musej zapadat.

podruhý

už jsem tu dlouho neměla žádnou návštěvu, napadne mě, když v čepici a slunečních brejlích opouštím byt a jedu na zoinu sushi party. naivně se tak maskuju před sousedkou, která má ty dva blbý minipsy a která mě pořád tahá na kafe - a já furt nechci.

návštěvy se samozřejmě okamžitě rozmnoží, v neděli u mě spí rjh, včera u mě vytuhla opilá dew (láskyplně jsem ji přikryla vlastní dekou a odebrala se pod polorozpadlou druhou vlastní deku) a dneska mě vínem poctila zoe. ostatně oslavila jsem půl roku bydlení tady a nemyslím si, že by kdokoliv v baráku měl živější sociální život než já. akorát lituju svoje návštěvy, protože kocouři zřejmě považujou osoby spící na pohovce za impuls k dělání ještě většího bordelu než obvykle. zajímavý je, že nejnevyspalejší jsem pak stejně já.

noční i. p. je místo kuřecích křídel, střízlivá i opile se hihňavá tam vždycky kupuju minimálně dvě - noční potrava nočních živlů.

pořídila jsem si kus zdi, kam píšu přání a potřeby. zatím tam je: nabarvit sukni, zaplatit ivě ($), objednat se ke katce ($) a koupit si námořnický šaty a baret. přidám opakovat si choreografie - abych nebyla co pátek za největší lamu a chodit na zumbu. na kterou nechodím, protože jezdím s pseudocelebritama na sever a pak s nima a kusem kachny řeším vesmíry a vůbec, což je soukromý peklo nás odtažitejch pozorovatelů.

a btw, český středohoří je strašně divný. divný zelený kopce vulkanický. žaslá duše žasne. asi se tam někdy vydám.

mám byt plnej žárovek.

mám přestavěnej pokoj (nevědomky jsem využila faktu že slunce sice svítí směrem monitor, ale ve chvíli, kdy je tak vysoko, že nedosvítí) a po levici mám knihovnu. je to pracovnovitý.

vstávám kolem devátý. denně a dobrovolně.

dostala jsem od táty kšandy a nio mi je závidí.

:m: mi velkoryse zapůjčil reflektor a černý plátno, obojí jsem pro projekt využila přesně jednou.

se zoe máme stejnej vkus na vůně - fialová aviváž a šeříkovej parfém od yves rocher. ve stejnou dobu jíme ryby a kupujem si stejný šampóny. bavíme se typicky žensky - prohlížíme si svatební šaty.

zítra je stá fotka. mám plán se zrcadlem pod vodou, ale kdo ví jak to dopadne. dneska jsem si koupila malinovej džem a umělecky jsem si ho napatlala na obličej. taky jsem namalovala oči, na což jsem si při focení samozřejmě nevzpomněla. mno.

ideální muž má gramofon

včera jsem byla něco jako běhat. napsala jsem si seznam ulic, kde budu kam odbočovat, a vydala jsem se na sraz s dew do bráníka. hned na první odbočce jsem zatočila blbě, takže jsem si prohlídla podolí. nadávala jsem, protože trend dávat na rohy ulic cedule s názvama se v podolí očividně moc neuchytil. nadávala jsem, protože jsem šlápla do louže, když jsem se snažila pustit si další album. na playing the angel se běhá dobře. nadávala jsem, protože když mi přišla zpráva na gtalk, tak mi začala hrát nějaká hudba. musela jsem se odhlásit. nadávala jsem na fup. maminky kolem ze mě musely mít radost. mno. ale bylo jaro a vonělo to a nakonec jsem došla/doběhla tam, kam jsem měla, dala tři dvanáctky, snědla marinovanou krkovičku, a odsud dál je to poněkud nejasný. víno, malinovice, fotky z itálie, cestovatelský touhy. pojedem do říma a bude to super. kočky. a tak. jaro!

chtěla jsem se prohrabat v mobilu a podělit se o hluboký myšlenky, co si tam ukládám v pozdních nočních hodinách, ale moc jsem toho nenašla. jenom já myslím že kdybysme tu blanku pozvali, tak by možná i přišla, co jsem vyslechla jsem si na hradčanský a už twítovala. to bylo zase jiný jaro. nějaký zhulený poznámky ze stejnýho večera.

chtěla jsem se divit, že mám hlad, ale ono je už docela čas na to mít hlad.

to live in the house that is haunted

spálenej benzín (*fave), o kus dál voňavá tráva. moje unavený bolavý nohy klapou po chodníku, ale zima jim není. není to roztátej sníh, předjaří, taková ta nadějná vůně, ne, tohle je čirý léto, pokud se v březnu může něco takovýho vyskytnout. ne, tohle je regulérní skoroléto, skorobosý nohy, hudba v hlavě.

a teď něco rockovějšího - dj po hodině gestikulace pochopil, že - style - třeba zase ty depešáky - reach out and touch faith

sovy nejsou tím, čím se zdají být. zpocená a unavená se vrhnu pod sprchu, jen tak, v šatech, aspoň z toho bude fotka do třišestpět. no-man-show. a v županu zase přemejšlím nad vším. nad cohenem, ušníma červama, a tak obecně. některý pravdy jsou strašně rigidní.

You were the manual orgasm,

I was the dirty little boy.

cohen je dobytek!

brutální vražda

sídliště pankrác.

cože?

kdy bude pankrác?

to už bylo.

aha.

a tak se vydám za věží mezi plechovejma stěnama, až dojdu na nějakou plochu kterou znám - sakra znám, z dob kdy zoe bydlela na b. a chodily jsme deštěm směrem ona já a pily s inuš lambrusco ve výtahu -

stejně za to může fily, za tu začtenost, protože v životě jsem nepřejela stanici. natož po ubohejch třech pivech a jednom panáku. dorazila jsem domů dneska jednou, stáhla vlasy a začala programovat - jsme ve zlých časech, doraž. dorazila jsem domů dneska podruhý, roztrhala pomeranč a pomerančovejma prstama teď přes talíř, kterej neumožňuje psaní všema deseti vzpomínám na všechno, čemu je třeba se smát, a přemejšlím, kde jsem sakra potkala kopřivy, že mě pálí prsty.

svýmu vyzváněcímu tónu se směju a zamilovala jsem se do duchovnyho v californication. metro v noci nejezdí, otázka pojmů je jen otázka pojmů a pointa je v tom, že můžu říct komukoliv cokoliv, protože kdo mě nevezme takovou jaká jsem, má smůlu.

peace will come to me

tohle je sakra divnej rok. nebo pozitivní, nebo negativní, nebo přínosnej. jak se to vezme. lidi se nemění. intuice funguje. takže vlastně všechno cajk.

i'm very good with plants, zpívá se v mojí zaseknutý písničce, ale já zpívám with plans a koukám, co bude.

rozepisuju a nedopisuju, o tom jak během chvilky zmizela venku břečka a jakej to byl nezvyk chodit najednou domů temnou nocí. o tom, že včera přišla bouřka. jak mi tyhle vlhký dny přijdou fajn. jak mi na klíně leží kocour a přede a o tom, kolik nový hudby jsem objevila za poslední dva měsíce.

jím železo a tousty, sny mám potrhaný. hranice mě a hranice lidí kolem. situace, řešení, hlava plná dementních metafor. zjistit, co v kom je, záchranná síť okolo. zkušenost. lidi, co mají pravdu (vlastně ženy), lidi, co by ji chtěli mít.

spadnout z obláčku logiky, kterou si zdůvodňuju svůj svět. vy si toho nakládáte strašně moc, říká můj terapeut. když on svět je složitej a já bych ho chtěla jednoduchej. když ono lidi jsou nedokonalý a já bych je chtěla dokonalý. (i když, jak koho.)

a vlastně to není špatný, jen bych mohla mít víc práce, víc vůle a menší potřebu hledat pomoc jinde než v sobě. ona totiž (skoro) nikde jinde není.

two ou ou nine

inspirovala jsem se u nio. loni jsem nebilancovala, ale v zájmu letošní bilance jsem si pročetla svoje loňský příspěvky. je jich málo.

takže, v roce 2009 jsem

byla poprvý v maroku / nejzápadnějc doposud

viděla největší bouřku svýho života

bydlela chvíli v samotným centru města

hodně vydělala a hodně utratila

začala fotit metro

napsala hodně příspěvků myšlenejch jako volání o pomoc

zamilovala se do paříže

zamilovala se do edi

zamilovala se do tataráku

letěla osmkrát letadlem

třikrát se stěhovala

začala darovat krev

psala převážně o snech

ztratila vršovice

začala řídit

nepouštěla poprvý lampion - to bylo až po půlnoci

hodně pila, abych nevnímala

koupila si několikery boty na podpatku

koukám, že jsem převážně místová a racionální. pocity nějak vylučuju. asi je to dobře. určitě. tak na 2010.