spadaný jablka, vlašský ořechy

spálená zem

je to ve vzduchu a pořád fouká.

ráno se vzbudím a mám jen jednu kočku. rozespalost mě nenechá panikařit, stav otupělosti mi vydrží po celou pátrací akci, kdy si nedávám naději a snažím se nemyslet na hladový bezdomovce, nenechavý čévéčka a jinou havěť. teprv ve chvíli, kdy se vydám věšet leták a z prvního patra se ozve hlasitý táhlý mňoukání, teprv když tu blbou explorerskou kočku vytáhnu z pod bedny a zavřu se s ní ve výtahu, se úlevně rozbrečím.

když fotím další fotku do projektu, dojde mi, že si díky němu budu pamatovat každej den. snad je to dobře. zůstanou vzpomínky na všechno možný. ne na pořád dokola omýlaný otázky bez odpovědí. kdysi mi jeden takovej řekl, že, ani nevím, jestli jsem to sem psala, cituju, "ze mě září zvláštní zápal zjišťovat proč lidi dělají to, co dělají". tehdy to byla lichotka velká, i když nic kolem ní nebylo worth it. dneska se dozvídám, že tohle je přesně důvod, proč si o mně lidi myslí, že jsem divná, a to nikoliv v tom dobrým slova smyslu, ve kterým si že jsem divná myslím já.

a vařím po nocích a mám zajímavý plány. a jedu do londýna a možná do granady a taky někam dál. a tak.