cairo kocici

ze siwy k sallumu. zatmeni bylo uzasne, nakonec jsme chytre neplatili vstup na pozemek (odkud - podle egyptskych novin - bylo jedine videt :), a zustali jsme pred branou. nasli jsme si cestu na plaz, vyjeta kola po autu byla bezpecna (jinak prochazka minovym polem) a pozorovali jsme dvacet metru od more. ty barvy; no, proste parada. i kdyz, nutno podotknout, gilmour byl preci jen vetsi zazitek. tak nejak emotivnejsi. ale to je jen vec pohledu.

cimz je po dvou nejinfarktovejsich breznovych zazitcich a v podstate i po breznu... i kdyz tady to nelze vnimat, je horko. vcera jsme dorazili do kahiry. tedy dnes, v jednu rano. bydlime v hotelu na strese. je to skvela pohoda, sedavame vedle pokoju, co tam rostou jako houby, a popijime kafe s kardamonem. nebo taky whiskey, clovek se musi dezinfikovat. a kolem - kolem behaji kocky. jedna je sediva jako britka, jedna je jeste kote, a vetsina ma krasne, ohromne zelene oci. egypt je vubec rajem kocek, jsou v oazach, byly v mersa matrouh, kde jsme jim hazeli odrezky masa od obeda, jsou i tady v kahire, nepratelske, hladove, mile kocici.

je to tady uplne jiny svet. venku troubi jedno auto za druhym, kahira je hlucna, ohromna a spinava. a ja jsem procetla blogy a padl na me divny smutek. je tu tak teplo. je tu tak zivo. kdyz vynecham, ze se tu neda dychat, libi se mi tu. jen citim ze sem nepatrim. neni to muj svet, i kdybych si stoupla na hlavu, nebude. dnes jsme prolezli egyptske muzeum. o tom snad pozdeji. zitra vyrazime do dahabu. tam bude asi taky net (a v pruvodci pise neco jako "prave misto pro vas, pokud se radi povalujete zkoureni na plazi" :) a nekde v dalce je neco -

domov? praha?

to jsem se zase rozpremyslela. nejak to na me leze. na kruhy se chytaji dalsi kruhy. a ja si nevidim ani za nejblizsi zatacku. nechci vedet, co se mi honi hlavou. a ted, v tech triceti stupnich, me mrazi. z toho divneho, nedefinovatelneho stestku.

ale domu se mi nechce. kam ja to vlastne patrim. nevim. (mrkla jsem na counter. pristup pres google a "co vlastně hledám". no, ja nevim.)

no nic. pristi post bude ze zkourene plaze.

"vodu ne, pisek"

dalsi den v siwe. zitra vyrazime zpatky k pobrezi. rano jsme se byli koupat v horkych pramenech, bylo to uzasne, voda cista, stin palem exoticky. dokonce jsem se koupala v plavkach a arabove se ani moc nepoburovali :) je tu nadherne. strasne moc palem, strasne moc slunce (i kdyz ne ted a zajimalo by me, jestli je to normalni; tesila jsem se na nocni poustni oblohu...)

odpoledne jsme se vydali do pouste. byl to pomerne dobry napad. usli jsme nicmene ani dve ste metru od auta a zvedl se vitr. a vitr v pousti, to je pojem. dosli jsme sice na dunu, do ktere jsme si i zaskakali, ale na tu dalsi jsme se vydavat nemeli. zvedly se nove poryvy a zpatky jsme klopytali bodavymi jehlickami pisku. moje nervy, moje oci.

mno nic. mam trochu problem se soustredit. asi jsem se jeste neaklimatizovala, stale se akorat divim a zasnu a nezbyva mi jak premyslet. snazim se fotit (po dnesku je fotak plny pisku, hm), snazim se nasavat vsemi smysly (vnimam!). zavery budu cinit doma. pokud to jen trochu pujde. protoze tu jsou palmy a osli a momentalne straslivy vitr, ktery ale ted spise fascinuje. tak at vam doma to jaro pekne utika.

ze siwy

siwa je oaza. najdete si ji na mape. je tu v noci kolem dvaceti stupnu. leto :) sedime na balkone a pijeme colu s bacardi. sedime na balkone a mame pohodu. zatim nezbyva nez doufat ze se na zatmeni nezatahne, ale i tak uz jsme videli tolik, ze to skoro staci. klepu na drevo, zatim je vse ok.

C U :)

skrze tyhle čočky uvidím káhiru, říkám si v koupelně.

jednu, raději dvě skleničky portského, nějak mi to pořád nedochází, ale raději ani nepřemýšlím.

jsem nějak strašně ráda na světě. a venku je skoro jaro a slunce je dooranžova. tak za sedmnáct dní na viděnou... a pokud potkám v egyptě net, napíšu alespoň pár řádek. stay tuned :)

echoes

i can't explain, you would not understand

od gilmoura jsem nějak mimo. skoro nespím, ale unavená nejsem. ani nepiju litry kafe. skoro nejím; včera jsem měla k snídani kafe a k večeři pivo. asi mám antitasemnici.

ve vlaku čtu pájovy a paulieho texty. vím co čekat, už jsem je četla v tom nešťastném autobuse. moje vjemy jsou v mojí hlavě, ale tohle je pohled do těch jejich. nahlížím - a nacházím tam i sebe. každý to vidíme jinak. a všichni stejně. čtu -

Chvilkama jsem cítil na nohách písek z pompejského amfiteátru a viděl Gilmoura s dlouhým hárem v modrém tričku. Bylo to něco neuvěřitelného - něco zatraceně floydovského. Ten čerstvě šedesátiletý pán mi prostě s jeho „kapelou“, osvětlovači a zvukovými inženýry pořádně nakopli prdel!!! A ta velká modřina na zadku a natrhnutá lebka se mi už nikdy nezahojí.

- a zase slzím jako želva. je to tak zatraceně výstižné, tak zatraceně přesné.

Už nejsme v roce 2006... Díváme se na sebe, jsme v tranzu, nejneuvěřitelnější se stalo skutečností, stroj času nás přemístil 35 let zpátky, Pink Floyd ještě nenatočili své nejslavnější desky, pod námi bublá žhavá vesuvská láva...

- the lunatic is in my head. utírám si oči a cítím se, jako bych spadla z marsu. bez vůle, bez myšlenky. vzpomínky krystalicky čisté. hlavně ať se nevypaří.

a za měsíc je apo. za oknem vlaku taje. stíny stromů na jednolitém sněhu jsou jako kresba na polevě.

mezi gilmourem a egyptem vnímám život. chci toho tolik. nebo ne? vrátit se. jít s kašpíkem fotit, s k. na kafe, s klokánkem na houpačky v dejvicích. mám ráda tolik lidí a tolik míst tak strašně moc. chci psát. vítat jaro. pít víno a dýchat. all the songs in me... a potřebuju hudbu.

brno dnes

je důležité si sednout, pojedeme dlouho. mám krátkou paměť. rozjezdem do bystrce jsem už tuším jela, ale takhle dlouho to určitě netrvalo. ne tak dlouho, než abychom stihli vypít většinu láhve skvělé dolské medoviny (a probrat klima posledních pěti let).

rada pro čtenáře: nikdy se nehádejte, kdy je svatý patrik. víte to, připíjeli jste si pravou irskou whiskey, ale ten slovák naproti vám to prostě nevěří. a pokud za cca dvacet minut vypijete cca třetinu láhve, tak se nepouštějte do debat o politice.

já s masarykem v zásadě souhlasím, slyším se říkat. (cože? a v čem?)

v nočním brně je cítit předjaří.

na privátě se sagg dívá na oldboye. těch dvacet minut do konce sleduju jemně rozpitým zrakem a snažím se chápat - ale moc mi to nejde. i tak to ale působí neskutečně depresivně. prohlížíme fotky a jsme zase monotématičtí. sagg usíná a my se ještě snažíme pojmenovávat tu mlhu, co se v ní pohybujeme od soboty. ale slova nestačí; ještě že stačí mlčet... a vědoucně se usmívat do noci.

ráno je jakoby mimochodem, na vlak v osm jsem opravdu nevstala a nijak mě to netrápí. ubíhá s kafem, župníkovým velmi vtipným popisem cesty do frankfurtu (link časem) a s, hm, ehm, ucpaným záchodem, proč se tohle stává sakra jenom mně.

jakoby mimochodem, ale náhody přeci neexistují, chci pauliemu ukázat stránky arrow rock festivalu. překládám text, co je tam hned na úvod, ale někde u slov "three-hour live show"mi čeština přestává fungovat. nejdříve zahraje most famous things a pak, after short break, he will perform the entire album the dark side of the moon.

chvilka maximálního duševního slintání. pavlov by se divil.

a někdo to vyslovit musí. jedem? žijeme jen jednou. chce se někdo přidat?

brno včera

koukám do kilometrické banky. přesně před měsícem jsem jela do brna. bylo to po zkouškovém, nemohla jsem se dočkat už strašně dlouho - a stálo to skoro za houby. krom onoho veselého odpoledne s nau a kašpíkem si nevzpomínám na nic výrazného. jistě, momenty. s mattem na balkoně. hermelín v pomaláči. s h.p. litr vína. ale jinak - nespojité.

zato teď, když mi tak přeskočilo. bez důvodu se vydat do brna - to zavání něčím dávným, praštěným a úžasným. jsem strašně ráda za tuhle svobodu, kdy se můžu sebrat a přejet půl republiky - hmmm. k nezaplacení.

i když tohle jsem si vyžrala. primární plán A byl sedět na pořadu v plancu v první řadě s tričky s velkým gé. há há. tričko jsem nechala doma, musela jsem se vrátit, nestihla jsem vlak. na florenci mě milý starý pán předběhl a vyfoukl mi poslední lístek. paní za okýnkem viděla můj zkroušený obličej (už dlouho jsem si tak pěkně nezanadávala) a poslala mě na nástupiště, že prý lístky u řidiče. jo, byly. to mám ale štěstí, uvelebuju se na zadním pětisedadle a - nasrat. vytekl olej. hodina čekání na náhradní bus a to ještě že tak. pořad nestíhám.

že jsem se na to nevy- říkám si a postupně nadávám každému malému blbému rozhodnutí, které za to mohlo. co já tady, uprostřed ničeho, bez cíle, vždyť já tam jedu jen tak...

a překvapivě jsem dojela, i když pozdě. ještě jsem stihla dorazit na hapinu, kde se pouštěly balónky. a pak jsme se vydali na šleh. totiž geologický. a můj hlavní úkol, totiž dělat něco, při čem nebudu myslet na ten stres z následující cesty do egypta, byl víceméně splněn.

a tenhle večer byl velmi spojitý. pivo, pivo, fotbálek (přestože jsem looser, tak jsme vytrvale remízovali). kofola s rumem. a tanec, to really love a woman je krásnou vzpomínkou na sladkých patnáct. a už jste někdy vysvětlovali karnaghovy mapy při pivu a to tak, že je někdo taky pochopil? :)

remember that night

emoce přetrvávají. zastavuju se kdekoliv. ten pocit je stále vyvolatelný. a velmi komplexní.

a kdybyste si náhodou všimli nějakých změn, dík patří zwířeti.

this heaven.this one night.these high hopes.

something's gonna happen. something wonderful.

očekávání se proti očekávání dostavilo až docela pozdě. asi deset minut před frankfurtem.

a já mám v hlavě akorát střípky. cesta. hádáme slova, půjčujeme si reflex. zjišťuju, že nemám roaming. luxus německých vlaků oceňujeme; vyskakujeme kdesi pro presso a je výborné. nemám nervy poslouchat cokoliv floydovitého, vyhrávají dire straits. dělíme se o sluchátka a někde - v dálce -

frankfurt. vítá nás západem slunce nad mohanem. někde mezi koncem světa a urbanistickým bludištěm. město mrakodrapů. město. město s velkým g. a já -

obrazy. nepředstavitelně hutný zvuk. nepředstavitelně zčeřené emoce. nemám sílu psát. nemám slova.

jedno procento je - možná - popsatelné. a možná, že když ho popíšu, kouzlo se vytratí. ale spíš ne. pouštím si speak to me. křik havranů. luštím svoje črty. a píšu vlastně pro sebe. sobecky. nechci zapomenout ani okamžik. můžete mít sen a můžete mít konkrétní sen. měla jsem sen o koncertě začínajícím shine on you -

splnil se. a zbytečně jsem se bála, že ho neprožiju naplno. křičet. smát se. tleskat. fotit. chytat slzy. a do toho všeho úžasný a nepředstavitelný trans, který jsem nečekala.

time. wearing it inside out. high hopes. echoes. echoes? echoes! euforie.

na přídavek se probíjíme řadou studených sedících nudných němců téměř před pódium. hraje wish you were here a já nejsem schopná vnímat. natož udržet foťák tou strašlivě se klepající rukou.

vedle mě stojí člověk, co neodolal a četl playlist. písnička končí a já se s tísní ptám, jestli bude ještě aspoň jedna.
- bude.
- jaká?
- hádej.
- comfortably numb!

no, jak taky jinak. jak taky jinak, vidím a přece nevidím. slyším a přeci neslyším. zpívám a nevím jak a něco úžasného končí. a přeci ne. gilmour zmizí z pódia a my se potácíme ven. tedy já. dávka vjemů je takřka na hranici snesitelnosti, mám pocit, že skoro omdlím, brečím a šklebím se jako idiot a -

we did it... we did. we did. we did!

klopýtáme ze svatyně.

ještě koupit tričko. a pivo v blízké hospodě. trans trvá, překřikujeme se, mluvíme páté přes deváté. sebemenší detaily pitváme na kousíčky ještě menší. snažíme se být vtipní ohledně předpovědí, kde bude hrát příště a spekulujeme o cestě do holandska za watersem (proč sakra nehrají spolu).

potom cesta na nádraží, tragické zjištění, že není kam zalézt do tepla. sedíme na lavičkách, zase hádáme slova. je to věc? je to gilmourova kytara? ve čtyři otevřeli mekáč. jíme, střídáme ospalost s vášnivými debatami o filmech. a potom - světlo. zatímco jsme čekali v mekáči (!) na vlak tři hodiny, (!) se rozednilo. cosi odešlo. jsme unavení, ve vlaku téměř okamžitě padáme do komatu. zážitek se stírá. a přeci ne, protože je nezapomenutelný. a tak silný, že, poté, co s příboráky a ostatními -áky navštívíme karlínský pivovarský klub, poté, co si zamáváme u autobusu, jdu na metro tím čerstvým jarem a zase brečím. někde mezi euforií a pocitem opuštění. někde mezi pocitem něčeho naprosto úžasného a vědomím, že je to pryč.

vítězí radost. my jsme tam skutečně byli. ale stejně brečím.

a děkuji p*, že tam byl. že myslím chápal, jak mi je, že jsem snad - okrajově - tušila, jak je jemu. roaming neroaming, říkala jsem si během koncertu - v těch chvílích, kdy jsem stihla i myslet - jediný člověk, kterému bych odsud opravdu chtěla napsat, sedí vedle mě. a stejně bych nevěděla co kromě áááááááááá. a kdyby tam nebyl, tak bych to celé prožívala tak nějak ochuzeněji.

tož dík. vlastně za celé pf.

green is the colour

kabina jede nahoru, prohlásil výtah, ostatně jako vždycky. to přeci poznám z akcelerace, rozčílil se jkk. pak jsme se dívali na brokeback mountain, likvidovali zásoby alkoholu a hádali se, kdo z hlavních protagonistů je hezčí.

co se to sakra děje? sněží. pořád sněží, dívám se na ally a je mi z ní smutno, už nemá to kouzlo, jako když mi bylo sedmnáct, už se neztotožňuju. a přece cítím něco jako -

ticho. taky jsem -

co vlastně.

včera jsem po jednom mojitu a pár deci výborného müllera (zwíře měl uzávěrku dlouho do noci a potřeboval pauzu) šla ještě do kefíru nakoupit a uvrhlo mě to do mírné existenční krize - jako ostatně vždycky, když dojdu k pokladně a místo přivydělávajících si studentů platím u někoho ve věku mých rodičů.

to se totiž začnu ptát. začne to hlodat.

já si tady kupuju pár pamlsků. a láhev portského. a ta paní tu třeba dělá, aby uživila rodinu. tady, kde pro mě pobyt delší než půl hodiny znamená ohrožení psychického zdraví.

otázky. a každá bolí víc než předešlá.

je to správné? je to fér?

co bych dělala, kdyby to byla moje máma?

mám být vděčná, že moji rodiče tady dělat nemusí?

neměla bych už dávno vydělávat, podporovat je?

je to divný místo, tenhle svět. nevděčný. hloupý. krutý.

věj větříčku z dunaje, ať ta zima roztaje... opilost se projevuje i nepotřebou jízdních řádů. prostě stojím a čekám.

no nic, je svatý patrik. jdu pít. god bless ireland. a zítra... zítra.

thinking spring 5

ta minulost. je to jedno, říkám si. ale ono není. pod povrchem dřímají skryté sopky. a čím déle mlčí, tím mohutněji pak vybuchují. a bolí.

sbírám úsměvy a vzpomínky. sbírám mlhu.

svírám mezi prsty -

mlhu.

bude rovnodennost. ono se to nezdá. ale já vidím přibývat den jenom z jedné strany; jsem noční tvor. ono to slunce skrze mraky skoro hřeje.

sny

tak tohle jsou ty alpy, říkám si, zatímco kolem nich kroužím. myslela jsem, že tu bude víc sněhu. (jsou hnědé a divné. už dokážu vzlétnout, když chci, ale sníh do hor nepřivolám.) no ale když poletím ještě kousek výš, uvidím, jak se na vrcholcích začíná odrážet slunce. (tohle je nějaká podvědomá asociace s pánem prstenů a určitě za ni může lia.)

houby. zwíře se zavrtí, přitulí, a bum, jsem vzhůru. vrrr. už podruhé, přičemž poprvé bylo včera. tohle se nedělá! na své lítací sny jsem oprávněně hrdá a on mi je sprostě kazí. nepochybně závidí.

a pak ten sen, já a bůhvíkdo ještě jedeme tmou po eskalátoru, který připomíná horskou dráhu. jedeme dolů a před sebou vidíme černý otvor, žlutě rámovaný, asi metr v průměru. tohle je konec, říkám a cítím - strach - nevyhnutelnost.

nebyl. projeli jsme a ocitli jsme se ve světle. (vlak, ze kterého jsem následně vystupovala oknem, které bylo moc malé, snad raději zmiňovat nebudu.)

nějaký psychiatr v doslechu?

běhat s vlky

v nuseláku burácí metro. a další. přímo mně nad hlavou. čtu kassandru, je zvláštní jak některé knížky získávají smysl teprve časem. je to příběh, ze kterého, třebaže se odehrává v tróji, vane chlad. vypočítavost, smrt, budeš mít dar věšteckého vidění, kassandro, ale nikdo ti to neuvěří. a pokaždé, co to čtu, objevím něco hlubšího. příběh jedné ženy, která viděla pod povrch obyčejných věcí. doporučuju.

přišel mi lístek. schönes wochenende ticket na vlak. koncert. prosím, ať je úžasný. přílišné očekávání se nevyplácí, ale nemůžu se ho zbavit. tohle je příliš velká věc. příliš mnoho emocí. nejsou to celí floydi, ale je to možná to jediné, co z nich můžu vidět a slyšet. a pomalu přestávají být pandořinou skřínkou.

a já, věčně zoufale nepozorná ke všemu okolo, si vrývám do paměti každý detail. podlaha výtahu je bledě modrá a ve světle se třpytí. takhle nějak možná vypadají hvězdy v našich myslích, esencialně zářivé a mnohem krásnější než ve skutečnosti. jsme teprve na začátku, ale nedokážu si představit, co bude dál. když někdy náhodou dohlédnu k horizontu - myslím života - vyděsím se. možná už nikdy nebudeme šťastnější. dospělost mě děsí.

jsou to jen okolnosti, které mě nutí takhle myslet? možná jen přemíra toho dobrého. možná pocit, že to nemůže trvat věčně. a obava, jestli budu mít dost sil.

budu. musím! tečka, vykřičník.

z lidí táhne zima. ať už je jaro, potřebuju ho. díky za egypt, kde má být teplo. ať už je jaro, nechci, aby moje schopnost radovat se umrzla. zatím se to nestalo, ale jsem věčně vyčerpaná, chci delší dny, více světla, tepla, vůní, kvetoucích jasmínů a šeříků. nemrznout, kdykoliv jsem venku, nemuset se choulit do kabátu.

prosím.

<.)))><(

ze sněhu sálá zima. teď, v půlce března. léto bylo studené, zima je dlouhá. kdy bylo naposledy teplo?

nad ránem divné sny. o brně, o hvězdárně, samý zmatek, výjimečně nekorespondující se skutečností ani vzdáleně. tajné chodby, nadpozemské schopnosti, léto, neexistující lidé. před usnutím jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme chodili lézt, to jaro před maturitou. v řeži rozkvétaly akáty, život voněl a lákal. celé to bláznivé jaro. skály, slunce, pocity... až do podzimu. vplížil se chlad. zmrzly naděje. vzpomínky. přání.

a pak jeden večer na strahově, chtěli jsme to stihnout vylézt ještě ten rok, i když svět začal být až příliš studený. rukavice na tlapkách. a hvězdy byly jasné jako už dlouho ne. a mně bylo zvláštně, to místo dodnes trochu bolí, ostrá světla, ostrý chlad, ohromná betonová plocha. jiné pocity, jiné stíhy. nebyla mi zima. byl listopad. byla to středa. vylezla jsem kousek nad půlku -

- kdesi v praze hrál ten večer sting.

wishlist now with a key

dsotm:
b
t
bd
e

wywh:
(soycd)
wywh

tw:
m
hy
cn

amlor:
ltf
s

tdb:
pa
cbtl
hh

z pouti

přes včerejší počasí. ne, přes něj ne. na zahradě kvetou sněženky a žlutá tráva tiše voní a chystá se k životu. ne, to bylo včera. mate tělem, tráva, může být podzim, může být jaro. nebýt těch sněženek, váhám.

ne, skutečně bylo cítit jaro. někomu (mč) se rozhodnutí jít na pouť může zdát masochistické. ale. jak komu. sice tam chodím téměř každý rok - hledám něco, co bylo, když jsme byli děti - ale nikdy to nemělo onu sílu zážitku, která je strašně nedefinovatelná, protože se počítá do dob, kdy jsme nedefinovali ještě vůbec nic. (beyond the horizon of the place we lived when we were young...) ale když vynechám tu poslední letní úpickou, nedaří se.

včera to bylo - možná extrémními dávkami kafe - jiné. když jsme vešli do areálu, stály nad stromovkou černé mraky.

než jsme došli k první atrakci, začalo pršet, sněžit a bůhvíco ještě. a stejně jsme na ni šli a provezli se vodou. pak jsme klopýtali vodou. tahali medvídka. euforie. vlezli jsme na raft, abychom byli ještě mokřejší. kupovali sladkosti. utíkali domů.

rozmrzali.

sobotní zvíře

thinking madly spring 4

on an island

když v úterý tolik sněžilo, šla jsem přes vítězné náměstí a kabát jsem měla celý bílý. oklepala jsem se před fakultou - a když jsem ho o tři hodiny později vyzvedávala, hrálo našim šatnářkám z komerčního rádia another brick in the wall.

příští týden.

příští

sobotu!

venku je skoro deset stupňů. (ještě převčírem jsem pobíhala po ostrůvku tramvaje jako oranžový maják a proklínala bsk a jeho syndrom koncových světel.)

a za čtrnáct dní... teď už se zase těším... egypt.

jen z onoho nového alba je mi nějak těžko. teskno. je smutné a účtovací. šeptá o stáří, které může být jakékoliv, dokonce i šťastné, a přeci, prostě je to stáří, samo o sobě nese smuteční fangle a klade otázky jak dlouho ještě.

a až se vrátíme z egypta, bude v praze bárazanglie. juch!

nedospánek

vnitřní dialogy, které se snažím vést cestou do školy, mrznou a utichají. v mlze na okně tramvaje je načrtnutý obrys grébovky. včera laciné víno a opilost pozvolná a nevnímaná. ve čtvrt na tři mi přišla zpráva: jistě, a ty můžeš za to, že jsem jak dělo.. uapapapapapa (to byl dr. zoidberg). její jediné negativum bylo vstávání o necelých šest hodin později.

kafe. kocour leží na posteli a vypadá jako ztělesnění nevědomé důstojnosti. hřeje. přede. zpátky do školy na ještě jedno cviko. venku je bílo. bílá obloha. bílá břečka. černé stromy. je mi

zima

pořád.

eh

blbá zima. blbá trapná bílá zima. blbá zima. blbý probuzení. blbá mlha. blbej sníh. blbí skřeti.

trocha skepse, všednosti a nepoetičnosti

jsem unavená. nálada mi běhá nahoru a dolů. zachvacují mě paralyzující strachy.

blíží se egypt, a já zjišťuju, jaký jsem si na sebe upletla bič. jediná holka v asi desetikusové společnosti - neznámé kultury se bojím a v tomhle ohledu si budu připadat děsně sama. budu si moct jít zaplavat? držet zwíře za ruku?

strachy vyhrávají. moře, let, nákup vodní dýmky, všechny světlé body mají hořkou chuť obav. a dnes, když jsme šli domů, mě před domem strašlivě píchlo u srdce. ale strašlivě. tohle mi nedělej, říká zwíře a já se klepu, co se to se mnou děje.

a můj den? squash byl skvělý. chodila bych hrát klidně denně. na přednášce za astrofyziky (známá vůně přednáškové 256; po tak dlouhé době) jsem dodělala kus korektury (ta knížka mě sere; zaprvé ji psala grafomanská američanka s velmi americkým přístupem ke čtenáři - jste blbí, tak vám to třikrát zopakuju a ještě jednou na konci kapitoly (takže by celá knížka mohla být mnohem kratší) - zadruhé ji překládal idiot, který neumí stupňovat adverbia v češtině), na cvičení z astrofyziky jsem vyluštila křížovku (tajenka: na každého muže ve věku 85 let připadá sedm žen, bohužel, to už je příliš pozdě) a na cvičení z ekonomky jsem měla pocit že mě omejou. zbytečný předmět, který je zbytečně povinný - kdo z nás si nějakou tu firmu někdy založí, nepochybně si potřebné postupy nastuduje. v projektu asi zpracuju téma založení kavárny - třeba se mi to bude někdy hodit.

kávové pivo v pivovarském domě je rozhodně velmi zajímavé. a navíc kávové. a tak. uááá. už nemám sílu na nic jiného, než práskání bublinek a sledování trpaslíka. červeného. jakého jiného.

spí už vláčky, spí už skripta...

divné pocity. nerozumím si?

o víkendu se mi podařilo spát nepřetržitě celých osm hodin. bez jediného probuzení. zázrak. refreshing.
chci psát, ale nějak to nejde. téměř neustále si v hlavě rovnám věty. doma, ve škole. ale nevím, co s nimi pak. zapomínám je. nedávají smysl.

škola mě děsí o něco málo méně. což nic nemění na pocitu její bezúčelnosti. první dnešní cviko, bylo z předmětu, kde ve třetím týdnu budu znovu začínat, poté, co jsem dvakrát změnila cvičícího. ten, u kterého mám být teď, je ten nejlepší. ale nevím, jestli mi to zaručí, že projdu. a na posledním jsme se posté opakovanou hlášku "napište si to někam na desky, tohle je velice důležitý vztah" nechali strhnout k citacím "pokryl jsem si tělo naprostým a kardinálním a přímo neuvěřitelným blábolem v hatmatilce".

loupu si půlnoční pomeranč.

třeba půjdu zítra fotit. třeba bude zítra dobře. třeba rozkvetou lípy.

nevím. nerozumím si.

soxy

sníh je jako rána do hlavy. že vypadá sebelíp; jak dlouho ještě? co je zvláštní na této zimě? omezená paměť, všechny předchozí zimy už jsme zapomněli?

já nevím. nehledě na realitu, tahle je ta nejdelší, nejstudenější, nejkrutější. žádná nikdy nepálila v nose jako tato. severská prohibice se začíná jevit zcela oprávněnou - neboť co dělat jiného.

než pít.

víno.

než čekat.

jedna milá narozeninová party včera. kdo jsme? a proč sakra tolik sněží? v jednu v noci kráčíme bílým nádražím, není nad to mít to blízko domů -

soukromé jaro: liga za osvobození ponožek. ve velké krabici (takovou jsem vždycky chtěla!) jsou si všechny ponožky rovny a nikdo je nenutí párovat se s tou, kterou jí přidělíme po vyprání. barevný ponožkový rej.

začínám bláznit. (to už tak na jaře (konci zimy) bývá.)

thinking spring 3

alkoholové moře v hlavě šumí. ne zrovna teď. teď večeřím, pouštím si u2 a slušně srkám portské. vymývám si celodenní bahno a únavu.

ale občas ano a vynáší na břeh podivně zasuté křivdy. naposledy v brně, kdy jsem po litru vína zase začala tahat některé věci na světlo. horší je, že některé teorie mi spolualkoholik jen potvrdil a že jsem bývala mohla reagovat jinak. že jsem se nechala vyprovokovat. nechtěně? tomu nevěřím ani já. ale stejně to je směšné. nechci být nenávistná. vlastně ano, ale na to, abych některá jména nenávistně syčela, ten litr vína potřebuju.

a dnešní škola byla příznačně protichůdná. nějak mě nebavilo vůbec nic až na ohromný nenažraný oběd, při které jsem čekovala překlad jedné typografické příručky (hm, ehm, jakákoliv koincidence je čistě náhodná) a svítilo na mě slunce (pamětníci možná vědí, o čem mluvím). a cestou na metro mě přes nos uhodila vůně, o které bych přísahala, že je to vůně pokosené trávy, letní noci, padlé rosy...

fakt.

stopa dávného hledání středozemě. vždycky přicházelo touhle dobou. předjaří? ještě tak deset stupňů, ještě tomu očekávání něco chybí. ale nejkrásnější je se těšit. vorfreude schönste freude.

don't worry baby, it'll be alright
you got the right shoes
to get you through the night
it's cold outside, but brightly lit
skip the subway
let's go to the overground
get your head out of the mud baby
put flowers in the mud baby
overground

tawny porto

už je to tu zas.

z brna jsem si přivezla jakousi chorobu, která se projevuje tak, že přes den posmrkávám a večer cítím jak mi pálí oči a stoupá mi teplota - což mi nikdo neuvěří, když normální teplotu mám kolem 35.5°c.

takže je večer a já kýchám ministrovi do řeči.

ještě že jsou občas rozhodnutí jednoduchá; mezi červenou a oranžovou etiketou se sice nejedná o nezaujatý výběr, nicméně když si na tom hezčím přečtu this porto, aged in oak casks, presents an orange colour and a ripe fruit flavour, all wrapped up in an elegant vanilla touch and chocolate hints, giving this wine a perfect finish, mám jasno.

tenhle semestr má teprve tři dny odškrtnuté a už mám divný pocit zmaru, kterému jsem se před půl rokem celkem úspěšně vyhnula. snad že přes pečlivý výběr mi tři ze čtyř cvičících připadají neschopní a čtvrtý je napůl blázen. zítra mě čekají další tři. uvidíme. jsem unavená a to je teprve půlnoc.